Artalk.cz

Bláznovství vědy

Institut úzkosti, který založily umělkyně Barbora Kleinhamplová a Eva Koťátková společně se spolkem Are (Edith Jeřábková a Zuzana Blochová), funguje na české umělecké scéně již rok. Za tu dobu se stihl vyprofilovat jako angažovaná platforma pro zkoumání symptomů doby, kterou charakterizuje společnost pozdního kapitalismu. V polovině ledna připravily Kleinhamplová s Koťátkovou 12hodinovou performativní konferenci, jež se soustředila na praxi a zkušenosti pracovnic a pracovníků Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech. Následující příspěvek od Terezy Rudolf přibližuje jak samotnou akci, tak také rámec aktivit Institutu úzkosti.

Bláznovství vědy

„Já jsem v těch grantech citově vázaná.“ „Já jsem totiž takový spoutaný kreativec.“ „Léky vám nikdo nesní.“ „Myslím, že si nemohu stěžovat,“ prohlašují jednotlivé postavy v rámci svých rolí, které jsou založeny na zkušenostech konkrétních pracovníků a pracovnic Národního ústavu duševního zdraví. Jejich hlasy se slévají v jednu, často úzkostnou, často sebe kárající a někdy bláznivou výpověď. Mnohdy se nelze nesmát, obzvlášť ve chvíli, kdy pronesené repliky připomínají ty vaše. Dvanáct hodin trvající konference, která se měla odehrát v objektu Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ) v Klecanech značně izolovaném od okolí a do níž by byli přímo zapojeni zaměstnanci ústavu, se zdála jako dostatečně neobvyklý a současně velmi ambiciózní počin. Avšak u dramaturgyň projektu Evy Koťátkové a Barbory Kleinhamplové se taková akce jeví jako přirozené pokračování jejich zájmů a dosavadních uměleckých realizací. Teprve až na večerním představení, které si z původních plánů zanechalo jen některé části, začalo být trochu jasnější, proč se vedení NÚDZ od projektu nakonec distancovalo a uvrhlo umělkyně do velmi nepříjemné situace, a to nedlouho před tím, než se měla akce v Klecanech odehrát.

Institut úzkosti (IÚ), v němž hrají Kleinhamplová a Koťátková stěžejní roli i v koncepci ostatních celoročních programů (umělecké rezidence, přednášky a diskuzní setkání či velmi zdařilá série podcastů Černé slunce od Karla Veselého), přesunul dějiště akce na jiný okraj Prahy, a sice do Ústavu molekulární genetiky AV ČR. Diváci se tak nakonec účastnili pouze pětihodinového večerního programu, který byl razantně upraveným fragmentem původních plánů. V kontextu ostatních akcí IÚ byla konference (i přes svou dobu trvání) určitě jednou z přístupnějších událostí otevřených širšímu publiku. Účastnili se jí i někteří zaměstnanci NÚDZ, i když nakonec pouze jako diváci. Právě jejich pozitivní reakce svědčila o funkčním přesahu IÚ, který se svým internetovým archivem (akcí, rozhovorů a podcastů) funguje především jako platforma propojující uměleckou scénu v mezinárodním měřítku (doposud s velkým akcentem na Řecko) a sociálně angažované jednotlivce.

Oproti předchozím spontánnějším událostem byla finální podoba konference především divadelním představením, završeným (oproti původním plánům) katarzním potleskem. Současně stavěla na dlouhodobých zájmech umělkyň o budování nových dialogů mezi okrajovými skupinami společnosti. Podobně jako program Institutu úzkosti, který se otevírá do širší kulturní scény a artikuluje otázky vyhledávané současnými umělci (práva menšin, genderové stereotypy, ekologická témata…), byla „konference“ výraznou sondou do oblasti českého vědeckého prostředí, psychiatrie a neurovědy. Diváci měli možnost si během pobytu na „konferenci“ prožít zkušenost kruhové terapie nebo konzumace „psychedelické kaše“ v tamní kantýně.

Samotné představení bylo rozděleno na tři části. První diváka ujišťovala svým rozvržením, že by se mohlo jednat o tradiční vystoupení různých profesionálů prezentujících své konferenční příspěvky. Velmi rychle však bylo jasné, že herci a herečky reprezentující jednotlivé zaměstnance a zaměstnankyně NÚDZ nebudou mluvit zcela jednoznačně a uchopitelně. Jejich příspěvky, pohybující se mezi dlouhými sděleními o stavu současného vědeckého výzkumu ve světle grantového systému či vyjádřeními se ke stavu právní reformy psychiatrie přes nevyslyšené nářky a výkřiky uklízeček týkající se pracovních podmínek až k barvitým a vyšinutým popisům snů psychoterapeutky, postupně vytvářely spojitou síť příběhů a výmluvný profil instituce. Nemluvě o její vnitřní hierarchii poplatné právě genderovým stereotypům.

„Problémy jsou způsobené asymetrií v přístupu k informacím,“ říká ředitel. V prostřední části pak začala „na oko normální“ konference sklouzávat do kabaretního dada. K uvaděčům s obřími myšími hlavami, kteří byli přítomni jako průvodci od počátku, přibývají další masky. Aktéři si lehají po scéně, vstupují si do svých monologů a daleko větší prostor dostávají i herecká alter ega autorek Barbory a Evy. Ta začínají řešit problematickou komunikaci s šéfem instituce Jedličkou, jehož chování je dostatečně démonizováno a odpovídá pravděpodobně frustracím umělkyň z nemožnosti dokončit projekt v jeho dohodnuté podobě. Osobně této části – vstupu umělkyň do dění – rozumím. Současně jsem ji ale považovala za nejslabší – ať už z důvodu hereckých výkonů dvou protagonistek, nebo z pocitu, že z nich promlouvá možná až příliš ryzí a skutečná rozhořčenost a potřeba Jedličku za jeho chování zpětně grilovat.

Třetí část se nesla v duchu soudního přelíčení, obžaloby pracovních podmínek, absurdních grantových závazků, ale i obžaloby sebe samých ve víru replik, které unikají konkrétním postavám a derou se z úst jiných, jimž nepatří. Vrací se tak mnoho poloh, s nimiž umělkyně v minulosti pracovaly. Ať již se jedná o Koťátkové představení Justiční vražda Jakoba Mohra, performance přináležející k výstavě Dvouhlavý životopisec a muzeum představ, nebo autorčiny prostorové instalace Mute Bodies (Němá těla). U Kleinhamplové lze rovněž zmínit celou řadu projektů od Manifestu spáčů a divadelní hry Spáči po performance Plačky nad příliš dlouhým životem (vše ve spolupráci s Terezou Stejskalovou), které mají ke konferenci blízko. Co práce spojuje, jsou vedle intimity lidských stavů míjející se monology, u nichž je pocit z protnutí jen domnělý, daný náhodnou kombinací po sobě následujících slov. Pozitivní je, že autorky nezůstaly pouze u jedné vrstvy nevyslyšení, tak jak tomu mohlo být v Plačkách nad příliš dlouhým životem (2018), kde se vrstvil vnitřní monolog staré ženy u kadeřníka, ale ve skutečnosti promlouvaly také zklamání a únava samotných umělkyň. Podobný vnitřní rozhovor prezentovala ve své vícekanálové videoinstalaci například i umělkyně Tereza Velíková (Mezihra, 2017). Na rozdíl od dvou posledně zmíněných děl měla 12hodinová konference výrazně komplexnější tvar a místo toho, aby obžalovávala jedny z útlaku druhých, poukazovala spíše na jakýsi systémový marast. Pečlivě převzaté repliky zaměstnanců, poskládané umělkyněmi z více než sedmdesáti získaných rozhovorů, pak nabývaly až terapeutického rozměru.

Je to zoufalství tváří v tvář velkým problémům, s nimiž – jak deklaruje Donna Haraway, o kterou se jeden z projektů IÚ opírá – máme zůstat, a ne od nich utéci. Síla uměleckých projektů zaštítěných Institutem úzkosti spočívá ve snaze čelit bolestem a strachům, nebo je alespoň otevřeně pojmenovávat a nebát se u toho hledat nová slova a neortodoxní způsoby. Mnoho předešlých výstupů bylo postaveno na sdílení slov popisujících individuální úzkostné prožitky a traumata. 12hodinová konference tak byla pomyslným vrcholem projektu, který má ale ambici dále pokračovat. Zaměřila se na lidi, kteří mají psychické bolesti umět jak měřit, tak je léčit, avšak jsou to právě oni, kdo osamoceni na svých pracovních pozicích a zatíženi očekáváním druhých přicházejí o schopnosti vzájemně komunikovat své potřeby či pocity vyhoření a únavy. A podobnost s kulturní sférou tu samozřejmě není náhodná, byť ji autorky nijak nepřiživovaly.


Institut úzkosti (Barbora Kleinhamplová a Eva Koťátková) / 12hodinová konference / Ústav molekulární genetiky AV ČR / Praha / 12. 1. 2019

Foto: Dita Havránková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *