Artalk.cz

TZ: Eliška Havlíková

Eliška Havlíková / Start up: Mít chuť. Jít dál. / kurátorka: Jitka Hlaváčková / Galerie hlavního města Prahy: Colloredo-Mansfeldský palác / Praha / 24. 1. – 24. 3. 2019

Nová výstava cyklu pro mladé umělce Start Up Galerie hlavního města Prahy s názvem Mít chuť. Jít dál. představuje patnáctiminutové video a výběr autorských textů Elišky Havlíkové, studentky ateliéru nových médií Anny Daučíkové na pražské AVU.

Do prostoru galerie uniká z plátna v nepravidelném rytmu asociativní sled vizuálních, textových a zvukových koláží. Střídání poetických a odpudivých vjemů, romantických scén a výjevů násilí a nemoci vyvolává v divákovi pocity nepatřičnosti. Ve svých autorských textech i ve videu, které výstava Mít chuť. Jít dál. představuje, tvoří Eliška Havlíková příběhy ukazující fyzickou realitu jako pod silnou lupou. Lidská intimita působí zvráceně, když je ve své fyzické podobě ukázána dostatečně detailně.

Při střihu své video-koláže používá autorka podobné pracovní postupy jako ve svém profesním životě v reklamních studiích, ale naplňuje je negativním obsahem – vizuálním popisem úpadku. Koláže zasutých osobních asociací a sentimentálních výjevů se tu střídají s útržky popkulturních, často násilných nebo trash odkazů: nejvýraznější jsou záběry z filmů Stanleyho Kubricka a především z filmu Gummo režiséra Harmony Korineho. Americký film Gummo (1997), který je stěžejní referencí videa Elišky Havlíkové, je natočený formou soukromých záběrů z domácí kamery. Odehrává ve městě Xenia v americkém státě Ohio, kterým se před vlastním filmovým dějem prohnalo tornádo a nechalo po sobě společnost v naprostém morálním i mentálním rozkladu. Tornádo zde může být metaforou lecčehos – vtírající se představou je neřízená technologická exploze šířící nápor deformujícího materialismu ve spojení s xenofobním nacionalismem.

V textu katalogu, který je nedílnou součástí výstavy Mít chuť. Jít dál. Eliška Havlíková publikuje jeden ze svých autorských textů na téma „abjektu“ – tedy odpornosti, znechucení a zavržení. Koncept abjektu vychází ze zážitku odporu, jehož zdrojem je především a nejčastěji tělo a jeho procesy (případně také mrtvé tělo). Vedle podrobného popisu nepříjemných fyzických detailů z prostředí základní školy a vizáže dospívajících dětí (od okousaných nehtů po psychické obsese spojené s tvarem účesu apod.) pracuje s emocí, v níž se odpor mísí s intenzívním pocitem selhání a viny. Tím vším se připojuje k umělecké výzvě společenským tabu, deklarované od první poloviny devatenáctého století v tvorbě prokletých básníků, v dekadentně expresívních uměleckých výbojích, filmech Davida Lynche, tvorbě Any Mendiety, vídeňských akcionistů a dalších. Bezprostředně tu lze vidět souvislost s vlnou sílícího zájmu o tělesnost jako zdroj strachu, tabuizace a fyzického hnusu, která se přerývavě, ale stále zvedá od šedesátých let 20. století.

Eliška Havlíková (*1994, Jablonec nad Nisou). Od roku 2014 studuje na Akademii výtvarných umění v Praze, Ateliér nových médií II / škola Anny Daučíkové.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *