Závislost na zdraví

Tři kulturní instituce – umělecký kolektiv APART, galerie Display a časopis Kapitál – vydaly společně sborník věnovaný společenské stigmatizaci a diskriminaci. Přispěly do něj čtyři autorky (Johanna Hedva, Daniela Komanická, Carolyn Lazard a Alyson Patsavas), které se zkušeností jinakosti žijí. Jejich texty tak spojují teoretické a politické úvahy s osobní perspektivou. Recenze od Terezy Rudolf připomíná, jak důležité je kromě kritiky právě zviditelňovat a podporovat ty, kteří jsou z různých důvodů ve společnosti znevýhodňováni a jejichž hlas není dostatečně slyšet ve veřejném prostoru.

Závislost na zdraví

Před pár lety jsme se možná trochu hystericky bavili rozvíjením představy, že by se udělala výstava, na níž by byli vystaveni lidé s postižením, ideálně lidé sedící během celé otevírací doby výstavní instituce na vozíku. Návštěvníci by chodili „výstavou“ a prohlíželi by si je. Nápad jsme chvíli rozvíjeli, předpokládám, že v hospodě, s kamarádkou, která na vozíku v tu chvíli seděla a s postižením žije od narození. Důvodem bylo znechucení ze zírání lidí, s nímž se musí každá jiná a každý jiný stále setkávat, a přání jej dohnat do absurdního extrému. Potřebu ponížit zírání si teď interpretuji jako nutnost vzdorovat autoritativnímu a normativnímu pohledu těch, kdo jsou na straně moci. Na druhou stranu je stále lepší být vidět, a být tak politickým tělem přítomným na veřejnosti, než být úplně neviditelná.

Nechat zaznít hlasy ne-mocných a předložit pohled z druhé strany je i smyslem prvního souboru textů ediční řady .txt. Ta vychází ve spolupráci několika kulturních iniciativ, podílí se na ní APART (umělecký kolektiv), Display (umělecké a výzkumné sdružení) a časopis Kapitál. První vydání nesoucí název Iné telá představuje čtveřici textů autorek, kterými jsou Johanna Hedva, Daniela Komanická, Carolyn Lazard a Alyson Patsavas. Zatímco Komanická a Patsavas přicházejí spíše z oblasti gender a disability studies, popřípadě antropologie a sociologie, Hedva a Lazard jsou umělkyněmi. Co jejich texty vedle řady silných a opakujících se myšlenek spojuje, je, že do nich zapojují vlastní prožitek z života s postižením a chronickým onemocněním. Dalo by se možná vytknout, že jejich osobní zkušenost je – kromě Komanické – rámována i problematickým zdravotním systémem Spojených států amerických, tento fakt však na výsledném vyznění a ústředních myšlenkách tolik nemění. Z pohledu intelektuálního čtenářstva, pro něž publikace vychází, mohou vzhledem k emocionálnímu způsobu propojení obecného a výrazně intimního vyvstat určité obavy z „nevědeckosti“ způsobené nedostatečným distancováním se od zkoumaných společenských problémů. Nejen, že tomu tak není a texty jsou navíc srozumitelné, aniž by ztrácely argumentační a kritický přesah, zároveň jsou dostatečně přesvědčivé na to, aby minimálně podlomily naši stále ještě upevňovanou víru ve „vědeckost“. Ta z části vychází ze shody (těch, kdo rozhodují) na tom, co je objektivní a co není. Sama Patsavas se ve svém textu vrací k tvrzení americké filozofky a feministky Sandry Harding, že poznání vycházející ze zkušeností žen a z ženských hnutí je lepší než údajné „neutrální“ poznání. A dodává, že „Predpoklad, že ‚poznáme‘ skúsenost‘ inej osoby, je pravdepodobne jedným z najnebezpečnejších prejavov privilegovanosti.“[1]

I my jsme privilegovaní. Asi úplně všichni, kdo budou číst (ať sami, nebo s něčí pomocí) sborník Iné telá, budou patřit mezi privilegovanou součást výtvarné nebo kulturní scény. Co tento fakt znamená v situaci, kterou například Jacques Ranciér komentuje v rozhovoru s Vítem Havránkem (publikovaném ve stejnojmenném čísle měsíčníku Kapitál) slovy o zmizení třídy, o níž se opírali umělci avantgard dvacátého století z našeho dosahu: „(…) mohutná dělnická třída, kterou jsme dříve viděli vycházet z bran továren v západních zemích, už neexistuje, protože továrny byly v Evropě pozavírány a nové otevřeny na Dálném východě či ještě dále.“?[2]

Je umělecká scéna dostatečně otevřená tomu, aby se sama vzdala svého (sice prekarizovaného) pohodlí ve prospěch ještě méně mocných, které nevidíme tak jasně a jednoznačně jako například onu dělnickou třídu v minulosti? A jak daleko může zajít ve „formách společenství zcela odlišného od systému vykořisťování“, aby nepřestala být uměleckou? Dokáží se umělecké instituce efektivně otvírat všem – i těm, kteří do nich doposud nemohli přijít a které dost možná ještě ani nezná?

Článkům v publikaci Iné telá dominuje slovo kapitalismus jako původce všeho současného zla, což se zdá být i prokletím současného umění. Často to působí jako ukazování prstem do venkovní tmy přes zamlžené okno. „(…) kapitalismus nutí lidi, aby útočili na přírodu.“[3]

Ovšem tváří v tvář nehmatatelnému systému, který vytváří pocit, že nás utlačuje a drtí, možná přehlížíme cestičky, které vedou z nepřetržité produkce, stopadesátiprocentního osobního výkonu a konzumu jako odměny za ztrátu sebe sama. Autorky textů je pojmenovávají celkem jednoznačně jako schopnosti empatie a péče. V radikální podobě pak pro ně představují nemoc či postižení způsob vzdoru a poslední baštu odporu vůči kolabujícímu systému. V závěru textu Teória chorej ženy píše Johanna Hedva, že „Najviac antikapitalistickým protestom je starať sa jeden o druhého a starať sa o seba.“ Což je krásná myšlenka, avšak není úplnou výjimkou, že lidé (většinou ženy) starající se o jiného člověka s postižením, často podlehnou vlastnímu vyčerpání a onen vzdor musí být vykoupen mimo jiné emoční prací druhých. Spíše než „skoncovat s kapitalismem“ by bylo namístě poslouchat hlasy těch, kdo nemohou křičet na demonstracích, a křičet místo nich, což si bere za cíl i daná publikace, která tak reflektuje směr, kterým se začíná česká a slovenská výtvarná scéna stále vědoměji ubírat. Ať už jde o program Institutu úzkosti, aktivity spolku tranzit v podobě Feministické instituce nebo letošní téma festivalu Fotograf a mnohé další. Témata zdraví či práce a jejich ne-normálních podob jsou tak stále častěji reflektována uměleckou scénou. Nebezpečím pak zůstává nejen to, aby takové projekty nesklouzly k přechodné módě a trendovosti, ale především aby nepozřely samy sebe a ty, které o ně pečují.

Výběr textů pak podtrhuje myšlenku, že současný tlak na individualismus a úspěch jednotlivce jsou vnucené konstrukty, jejichž udržování při životě udržuje i systém samotný. Autorky útočí na koncept amerického zdravotnictví, a především pak Carolyn Lazard problematizuje domnělou odpolitizovanost zdravotnictví jakožto průmyslového komplexu a Alyson Patsavas kritizuje „komodifikaci bolesti“. To, že nemoc není sexy a potřebu pracovat máme nejen kvůli fyzickému přežití, ale také kvůli odvrácení výčitek z lenosti, které na sebe sami uvalujeme, a že jsou tyto problémy i součástí převládajícího smýšlení v kulturním a uměleckém provozu, je nutné si nad četbou knihy přiznat. Současně je však namístě snažit se vědomě přijmout výzvy autorek a nemlčet o bolesti nebo chápat závislost na druhých jako pozitivní hodnotu. Jsou to koneckonců všechna těla současné společnosti, která vypovídají o funkcích a disfunkcích světa, který sdílí.

[1] Alyson Patsavas: Uzdraviť mrzakológiu bolesti, Preskakujúce telá, spojivové tkanivá a diskurz o pocitoch, v: Iné telá, Praha/Bratislava: Display, 2018, s. 110.

[2] Jacques Rancière: Je to boj o popisy světů, Kapitál č. 4 – Iné telá, 2018, online: https://kapital-noviny.sk/jacques-ranciere-je-to-boj-o-popisy-svetu/

[3] Carolyn Lazard: Člověkem ve věku autoimunity, v: Iné telá.txt, 2018, s. 90.


Johana Hedva, Daniela Komanická, Carolyn Lazard a Alyson Patsavas, Iné telá, Praha/Bratislava: Display, 2018, 132 s.

Foto: Andrej Žabkay

Tereza Rudolf Hrušková | Narozena 1991, absolvovala magisterské studium Katedry dějin a teorie umění Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, bakalářský titul získala na katedře Dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Absolvovala studijní pobyt v belgické Liège a pracovní stáž v německé galerii D21 v Lipsku. Podílí se na vedení platformy UMA Audioguide a na vzniku audioprůvodců pro nezávislé galerie. Jako kurátorka provozovala prostor NIKA – malá galerie VŠUP. Spolupracuje na přípravě a realizaci Fotograf Festivalu.