Artalk.cz

MUD: Solidní opora benešovské kultury

V průběhu letošního roku došlo k rozsáhlé rekonstrukci secesní budovy benešovského Muzea umění a designu, jehož novou podobu včetně pěti zahajovacích výstav můžeme zhlédnout od zářijového slavnostního znovuotevření. Zdeněk Brdek se ve svém textu věnuje nejen nově představeným expozicím, ale také roli a směřování této regionální instituce, které hodnotí pozitivně: „Myslím, že právě úspěšnost vyvažování mezi regionálností a nadregionálností bude do budoucna klíčovým faktorem toho, jestli si MUD najde své vracející se publikum.“

Jiří Šetlík, Lenka Škvorová a Petr Hostek křtí knihu Šetlík pro MUD. Foto: archiv MUD Benešov

MUD: Solidní opora benešovské kultury

V půlce letošního září bylo po několikaleté rekonstrukci znovu otevřeno Muzeum umění a designu (MUD) v Benešově u Prahy. Přestavby se přitom nedočkala pouze secesní budova někdejší záložny v centru města, ale vlastně celá instituce – změnila se její vizuální identita (směrem ke kultivované hravosti), dramaturgie i pozice ředitelky, kterou je aktuálně pověřena Lenka Škvorová. A zdá se, že první dojmy z restartu této regionální středočeské galerie mohou být veskrze příjemné.

Největší překvapení zažije pravidelný návštěvník patrně v přízemí, které prošlo poměrně radikální dispoziční úpravou pod taktovkou architektky Marcely Steinbachové a jejího ateliéru. Zmizela čajovna, vzniklo návštěvnické zázemí v podobě pokladny, kavárny a čítárny s invenčně pojatou interaktivní stěnou, která nejen dětem přibližuje základní pojmy spojené s výstavnictvím, jako jsou například kurátor, mecenáš nebo instalace. Přízemní výstavní místnosti byly propojeny do kaskádovitě uspořádané soustavy s centrálním průhledem až do posledního největšího sálu. Takováto prostorová konfigurace je pro diváka dobře čitelná a umožňuje mu přirozený pohyb expozicemi, zároveň však není nudná. Prozatím je přízemí vyplněno několika různými výstavními projekty, ale lze si představit, že by se v budoucnu dalo použít i pro potřeby jedné monograficky zaměřené výstavy.

Díky rekonstrukci ovšem přibyly k tradiční síni Ladislava Šímy v prvním patře ještě další prostory, mezi nimiž jsou kromě výtvarné dílny pro děti také sklep nebo dvorek, na kterém je trvale umístěno několik soch ze stálé sbírky. Vedle klasiků typu Karla Nepraše, Miloslava Chlupáče či Čestmíra Sušky zde potěší i kovový vývěsní štít legendární (dnes již neexistující) pražské Galerie MXM, jedné z prvních soukromých galerií po sametové revoluci.

Pohled do výstavy Šetlík pro MUD. Foto: archiv MUD Benešov

První přízemní místnost představuje aktuální tvorbu Stanislava Kolíbala, jenž ve svých jednoznačně rozpoznatelných bílých a černých reliéfech pokračuje v hledání geometricky uspořádané harmonie a klidu. Dále navazuje prezentace osobní sbírky Jiřího Šetlíka, kterou tento historik umění MUDu před lety velkoryse věnoval. K highlightům expozice nepochybně patří několik děl Šetlíkových kolegů a přátel ze skupiny UB 12 (Adriena Šimotová, Jiří John, Vladimír Janoušek), zaujmou však i práce méně známých autorů (Miloš Noll, Jiří Lacina) nebo také tvůrců bez uměleckého akademického vzdělání.

V posledním přízemním sálu je pak k vidění ukázka z díla Zdeňka Kirchnera, což je pro mě osobně asi nejpoutavější výstava ze zahajující pětice. Kirchner (1934–1987) se na československé umělecké scéně objevil v 60. letech, kdy experimentoval s podněty informelu, přičemž v roce 1969 emigroval do Francie a zůstal tam až do konce svého života. Jeho výtvarná pozůstalost byla naštěstí v polovině 90. let převezena do České republiky, aby se jí nakonec v roce 2013 ujala benešovská galerie. Kirchnerovo dílo vychází především z lettrismu, avšak oproti takovému Eduardu Ovčáčkovi nevyužívá tolik otisků číselných či písmenných raznic a spíše napodobuje svým kaligraficky pojatým projevem psané písmo a jeho uspořádání do ustálených útvarů (dopis, poznámky, báseň, svitek s modlitbou).

Dvě zbývající výstavy ze zahajovacího programu se věnovaly či věnují výtvarným pedagogům spjatým s Benešovem. Zatímco řemeslně poctivé a s různou mírou abstrakce uchopené krajiny Jana Dvořáka byly již aktuálně vystřídány další výstavou velkoformátových obrazů Dušana Filipa Škráška, ve sklepních prostorách, sympaticky pojatých v jejich užitkové autenticitě, stále najdeme práce mladé benešovské rodačky Sandry Majerové. Ta ve své tvorbě aktualizuje různé přístupy k vztahu mezi obrazem a slovem, jak se vyskytují v kulturních dějinách (Zdeněk Sýkora, kaligramy, vizuální poezie Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové). Majerové instalace, jež byla tvořena přímo pro prostory muzea, je příjemně hravá a v některých pasážích naráží na obecnou otázku rozšifrování komunikovaných významů.

Pohled do výstavy Sandry Majerové Slovo jako obraz. Foto: archiv MUD Benešov

Je pochopitelné, že pro příležitost svého znovuotevření se MUD snažilo připravit obzvláště kvalitní výstavní nabídku. To se z mého pohledu podařilo, neboť program splnil všechny funkce, jež by si regionální výstavní instituce měla brát za své. Pro lokální, řekněme neodborné, návštěvníky nabídlo jak setkání s místními výtvarnými projevy kultivované úrovně (Jan Dvořák, Sandra Majerová), tak příležitost poznat špičkové umění mezinárodního významu (Stanislav Kolíbal) nebo jisté polohy československé tvorby druhé poloviny 20. století (sbírka Jiřího Šetlíka); pro poučenějšího diváka zase mohla být podnětná výzkumněji zaměřená prezentace méně známého díla Zdeňka Kirchnera. Myslím, že právě úspěšnost vyvažování mezi regionálností a nadregionálností bude do budoucna klíčovým faktorem toho, jestli si MUD najde své vracející se publikum. Podle dostupných informací můžeme usuzovat, že našlápnuto je k tomu dobře – vedle Salonu výtvarníků Benešovska se aktuálně chystají výstavy Kamily Ženaté nebo nejslavnějšího benešovského rodáka, sochaře Miloslava Chlupáče. Pro příští rok se pak počítá s Patrikem Háblem či Eposem 257.

Kvitovat přitom můžeme, že muzeum (už i v rámci zahajovacích výstav) očividně pracuje s vlastním sbírkovým fondem. Jeho rozsáhlá fotografická a designová část nyní prochází kurátorským utříděním, takže se v dohledné době snad dočkáme také projektů, jež budou odpovídat onomu „D“ v jeho názvu. Snad by v MUDu tedy benešovská kultura, která vždy trpěla snadnou dostupností pražských lákadel, mohla získat solidní oporu pro vlastní rozvoj.


Šetlík pro MUD / kurátorka: Lenka Škvorová / Muzeum umění a designu Benešov / 19. 9. – 1. 2. 2019

Stanislav Kolíbal / Cestou shody a rovnováhy / Muzeum umění a designu Benešov / 19. 9. – 22. 11. 2018

Zdeněk Kirchner / Znaky rytmu / Muzeum umění a designu Benešov / 19. 9. – 23. 11. 2018

Sandra Majerová / Slovo jako obraz / Muzeum umění a designu Benešov / 19. 9. – 1. 2. 2019

Dušan Filip Škrášek / Muzeum umění a designu Benešov / 17. 11. – 27. 1. 2019

 

Komentáře

  1. Jmeno Tomáše Fassatiho, který benešovskou galerii, navzdory mnohým na městě, v minulosti udržoval v kvalitním režimu, nikde ani nepadlo???! Proč?
    Jiří David

  2. Není to žádný záměr, jen nejsem o předchozích patáliích instituce dostatečně informován, takže jsem se soustředil na současný stav. Rozhodně nerozporuji zásluhy pana Fassatiho.

  3. Pane Zdeňku, nepodezírám Vás z nějakého účelového záměru, jen mne obecně mrzí, že se takto snadno a rychle zapomíná a to i v prostoru umění. Občas se pak nějaká osobnost po desetíletích vytáhne, jako něco unikátního, jakoby se za jejího života nic podstatného nedělo.

  4. Já bych se pana Brdka zastal. On asi nepatří k mladé generaci a tak má problém se dostat jednoduše rychle pomocí internetu a zejména dalších komunikačních prostředků ke komplexním informacím o kvalitě práce muzea před nechvalně známým benešovským pučem na radnici.

  5. Pravoslav Flak 11. 12. 2018 ( 8: 25 )
    To je typická ukázka přenosu českého alibismu mezi generacemi. Nemálo pamětníků
    české totality 50.let říkalo, že vůbec netušili co komunisté páchali.
    Dnešní mladí lidé to období samozřejmě nezažili- je proto velice zarážející a smutné, že
    pro mnohé z nich etika téměř nic neznamená.

  6. Při vší té slávě a veřejném poplácávání při znovuotevření zrekonstruovaného
    třeba zmínka o tom kdo – kdy – za jakých podmínek ho vybudoval a tím sbírkovým fondem naplnil?

  7. Po benešovském převratu na radnici v lednu 2016 je u každé (sebelepší) aktivity zcela nezbytná otázka: Na jakém etickém základu byla vytvořena?

  8. To, čeho se zlehka dotýkají Jiří David, Pravoslav Flak, Jaroslava Drncová nebo Mirek Novák je třeba říct zřetelně a nahlas. Dovoluji si proto připojit svůj text, ve kterém jsem se o toto pokusil. Snad není příliš dlouhý…

    MUD (s hvězdičkou)
    Galerie a muzea patří dnes k frekventovaným zastávkám turistických tras a stávají se tak do určité míry jedním z charakteristických prvků těchto cest, podobně jako obchody se starožitnostmi, stánky s nevkusnými upomínkovými předměty „zaručeně autentickými“, předraženými hospodami, vinárnami a kavárnami. A priori, bez ohledu na úroveň obsahu, čelí tak riziku relativizace smyslu a devalvace.
    Pokud tyto „prvky“ žijí svým přirozeným životem, je to tak, jak má to být. Pokud ale připodobňují se „jako“ koloritu místa, který přebarvují do kýče, pokud zdůrazňují podoby dějů a „historii“ na objednávku turistického byznysu a nepravdivě, pak nelze než toto odmítnout a označit po právu za zvrhlé.
    Nelze přece než děje minulé a krásné předměty zprostředkovat pravdivě a s hlubokou úctou, protože to, že jsou a že si to uvědomujeme, je podstata jejich výstavy. Takto jistě má fungovat galerie či muzeum historických artefaktů nebo uměleckých předmětů. Zjitřená jímavost pojí se v pořádku s pozitivní emocí, racionální informace (autorství, název, vročení) neodmyslitelně k nim patří. Umění minulé nelze vnímat jinak, než s posvátnou adorací až hrůzou, ale nikdy ne se znechucením. Tak nahlížíme Goyovy Caprichos, jeho Saturna, požírajícího své dítě, exaltované výjevy El Greca, Boschovu Bárku bláznů, „ošklivé výjevy“ na obrazech Brueghelových nebo Salvatora Dalí.
    Nejinak úporně a úpěnlivě měli by dozajista současní umělci starší, střední a i mladší generace svědčit o světu, všehomíru a sobě v něm. Dělají to? Ó ano, J.S., J.Š., K.G. bezpochyby, jeden s tvrdošíjností, druhý s vnímavostí a pokorou, třetí s řežavým humorem. Pak ale již nevím. Cítím se být starý a s ulehčením říkám si od doby, kdy nerad a ne o své vůli jsem odešel ze školy – to už se mě netýká.
    Shodou okolností přišlo mi ale být nepřímo účasten dramatického příběhu muzea umění a designu v regionálním městě. Dva lidé, kteří ho založili, prožili s ním podstatnou část svých životů, kterou věnovali mu beze zbytku. Nikoli pro slávu svou, nikoli pro mamon – pro kulturu, umění, pro krásu. Pro naději, víru a lásku. Nepočítali hodiny, nepočítali koruny, pracovali pro to, čemu věřili a co měli rádi, tělem i duší. Muzeum bylo jejich životem. Shromáždilo díky nim skvělé sbírky, pořádalo skvělé výstavy, skvělé besedy, skvělé literární pořady. T.F. a A.F. Ne všichni chápali však jejich vize, někteří těžko mohli, neboť jejich obzory končily bankomatem v místní pobočce Komerční banky. Nevěděli, že hodně lze dělat i za málo.
    V roce 15 stalo se muzeum údem města a jedním z nástrojů boje o vliv a moc. Nastal čas vyřizování účtů. Dva dobří stali se přes noc zlými, dva pracovití hrabivými, dva upřímní nedůvěryhodnými. Nasadili jim posměšné čepice kacířů doktríně se příčících, peskovali je a vystavili na pranýři. Muzeum umění a designu prohlásili za semeniště bludů, zabednili ho a vstup tam zakázali. Obehnali ho ostnatým drátem, na dům napsali ceduli „terra interdictum“, těm dvěma pověsili na krk nápis „persona non grata“. Hledali důkazy o vině a rozuměli jedinému. Má dáti – dal. Zůstali dva ochořelí, dva nešťastní. Dva stateční.
    Od léta 15 uplynula řada měsíců. MUD (s hvězdičkou) bylo v září 18 velkolepě „znovuotevřeno“ pěti výstavami najednou. Výstava první: Stanislav Kolíbal – Cestou shody a rovnováhy (veškeré exponáty shromážděny díky a v době působení dvou statečných). Výstava druhá: Šetlík pro MUD (veškeré exponáty shromážděny díky a v době působení dvou statečných). Výstava třetí: Zdeněk Kirchner – znaky rytmu (věnováno občanským sdružením Paměť v roce 2013, v době působení dvou statečných). Výstava čtvrtá: Jan Dvořák – Obrazy krajiny (klasický krajinář, narozen v Táboře), výstava pátá: Sandra Majerová – Slovo jako obraz (benešovská rodačka, učitelka výtvarné výchovy, vystavuje diplomovou práci na PFUK).
    Téměř sto procent existujícího sbírkového fondu MUD (s hvězdičkou) shromáždili za více jak dvacet pět let svého působení zde dva stateční v malém provinčním městě, nepříliš vzdáleném metropoli. Úpornou věrností vizi, pozitivní posedlostí a hlubokou láskou k umění učinily z lokální galerie místo s kulturním přesahem. Návštěva Davida Vávry a Radovana Lipuse s Šumnými městy učinila v roce 2004 toto město na zlomek času centrem české moderní architektury, nikde jinde nebyla natolik využita pozitivní energie obsažená v říkadlech „muže tančícího mezi domy“ ve prospěch místního kulturního vědomí, jako zde. Díky T.F. vyšly o události knihy, sborníky, mapy, pohlednice…
    Navazuje-li na práci stárnoucích snivců práce jejich žáků, pak děje se vše v rámci řádu. Je dobré, když ti možná někdy příliš zahledění do svého obrazu, postoupí ho pro další rozvíjení svým dobrým pokračovatelům. Když ale vulgarita, primitivismus a osobní zášť ovládne prostor a stane se důvodem změny, stane se něco velmi zlého. Lidé poznali to v dobách Goebbelsových, poznali to v době „reálného socialismu“, jako echa těchto výkřiků a řevu slýcháme to i dnes. Je to princip obrátit pravdivý řád věcí v opak: ne lidskost, ale nelidskost funguje. Lež stále opakovaná stává se „pravdou“. Listujeme-li stránkami MUD (s hvězdičkou), vidíme, co zdobí ho dnes: Kráčející od Karla Nepraše, Ležící od Miloslava Chlupáče, v oknech ženské od Kurta Gebauera. Nic z toho by zde nebylo, nebýt práce dvou statečných. Tak čím se to vlastně ti „vítězové“ teď chlubí? Kdo jsou ti „pověření“? Co přinášejí, co nabízejí – krásu?, lásku?, odbornost?
    Jenom se chlubí cizím peřím. Teď se hrdlí, pyšní. Halasně předvádějí to, o co se nezasloužili, o čem neví zhola nic. Je-li něco nemravností, pak právě toto.
    Ono nebude to trvat dlouho. Kde schází intelekt a dobrá vůle, brzy dojde munice pěchovaná sobectvím a utilitarismem a prázdno objeví se v plné míře. Rozcestí je trojčetné a lze o něm licitovat:
    Pokračovat po cestě „nové“, zdánlivě široké a snadné. Nemravná cesta pak změní se v tunel a z něho nebude posléze „co“, ani „kam“. Na jeho konci nekompetentnost a – prázdnota.
    Snad požehnanější – zdánlivě – může se jevit cesta druhá – institut, který přerostl své vsazení se stane „jako“ skromným. Ne ale pro lásku k výtvarné práci těch místních, blahoslavených malých a ještě menších. Z bezradnosti.
    Cesta třetí? Bude vychován, projeví se, přijde ten, kdo bude obyčejně laskavý a obyčejně skromný. Kdo neobyčejně bude jasnozřivý, pracovitý a vděčný. Kdo poděkuje nahlas oněm dvěma statečným, naváže a pracovat bude s respektem k nim.
    Kdo bude vědět, že bez nich bylo by méně než málo v Benešově.

    Petr Kovář, 12.2018

  9. Ještě vysvětlení. To, co nedostatečně vyzrálá nová parta vytvořila po roce a půl zbytečně uzavřeného benešovského muzea umění, by stálo za pochvalu, kdyby to dokázali bez mimořádné finanční podpory problematických politiků třeba v sousedním Táboře, kde dosud žádná galerie umění nepracuje. Ale předělat takto systematicky rozvíjené muzeum umění s nepovrchní a netradiční sbírkotvornou koncepcí a mimořádně aktuální vzdělávací vizí, to je úpadek…

  10. Ona může nás Pražáky taková náhodná dnešní návštěva v Benešově dobře mást. Muzeum totiž působí na povrch poměrně atraktivně. Kdybych ale nedojížděl do Benešova pracovat, tak bych netušil, že muzeum před tím fungovalo na mnohem vyšší úrovni a že po puči na radnici v roce 2016 následovaly „úspěšné“ útoky politiků proti řadě subjektů, muzeum bylo jen jedním v řadě. Ve městě se děly i podle komentářů místního Benešovského deníku věci tak nechutné, že to mimořádně aktivizovalo voliče v posledních říjnových volbách a ti se silnou početní převahou nyní vrátili na radnici předchozí poctivé radní.

  11. Kolega mě inspiroval, tak se taky přidám. Benešovské muzeum umění byla pro mě živá aktivita – vedle tradičních oborů fotografie, holografie, digitální tvorba, globální vizuální komunikace, laboratoře designu, experimenta s roboty a virtuální realitou, čítárna s netradičními knihami a časopisy a taky přesvědčivá sociální angažovanost v rámci komunity a intervence do mnoha oblastí městského prostoru. Teď z toho zbylo hodně málo. A navenek je charakteristické i to, že když jdu v podvečer okolo, do tmy mžourá jen jedno přízemní okno. Před tím na fasádu svítil reflektor i chodníková světla, na balkoně byly výrazné poutače a do náměstí zářila přízemní okna coby výkladní skříně s aktuálním designem.

  12. Při pohledu na fotku s pódiem mě napadá, jakou to chce asi povahu, prezentovat se v médiích s politikem, jehož způsob nástupu k moci i samotné vládnutí voliči nedávno tak přesvědčivě odmítli, že se styděl přijít na schůzi nového zastupitelstva. Pochybnou periodu benešovské politiky historici jistě s odstupem času výstižně zhodnotí. Zatím je zajímavé si v textech o české minulosti všímat slov, která léta 2016-2018 v Benešově také výstižně charakterizují: „režim založený na předstírání“, „nelidskost a nemravnost“ apod.

  13. Mirek Novák jakoby 22. 12. reagoval na text Anežky Bartlové z 18. 12. v ArtAlku. Je moc dobře, že Bartlová píše, že spolupráci ředitele Národní galerie s pochybným politikem nelze tolerovat a že to sebevětší prospěch Národní galerie neomluví. Přitom si Bartlová správně všímá, že spoluprací s Babišem si nakonec Jiří Fajt také připravuje stavbu svého osobního pomníku, což je eticky ještě horší. V této souvislosti je sympatické, že si někteří ředitelé galerií a muzeí uvědomili, že žádat o symbolickou záštitu nad svými akcemi politiky bez ohledu na jejich etický profil přináší jejich instituci spíše ostudu než cokoli pozitivního.

  14. Teď se to dobře zvýraznilo Palachovým výročím. Kolaborace se lží je stejně špatná, ať je za jakéhokoliv režimu, ať je v Praze nebo na malém městě.

  15. Chtěl bych zde vyjádřit souhlas se zasvěceným a skvěle formulovaným komentářem architekta Petra Kováře. Myslím, že k tomu lze dodat jen explicitní přání, aby ti, kdo muzeum založili a dlouhá léta s láskou a odborností pozdvihovali na stále vyšší úroveň, byli v co nejbližší době přizváni zpět – ke spolupráci na dalším rozvoji muzea. A to nejen kvůli svým zásluhám a vyjádření vděku, ale především proto, aby instituce neztratila kontinuitu jak v kvalitě tak v orientaci. Vznikla by tím velmi důležitá okolnost, že by svou participací v odborné činnosti muzea mohli své zkušenosti, vědomosti a rozhled předat dalším následovníkům.

  16. Pane Nováku, ověřte si ověřitelná fakta. Nikdo ze současného týmu Muzea umění a designu tam nebyl dosazen, všichni kurátoři a odborní pracovníci tam pracovali předtím, než bývalý ředitel rezignoval na svou funkci. Nikdo se nikam nedral násilím nebo politikařením. To co se dělo za zdmi muzea na povrch nikdy neprosáklo. Nesnažte se prosím někoho obviňovat z neetického jednání, když nevíte, na jakém základě se vše událo.

  17. Všichni odborní pracovníci ze současného týmu MUD fungovali v této instituci ještě před rezignací bývalého ředitele. Nikdo nebyl dosazen za pomoci politikaření nebo intrik. Na veřejnost se dostal jen zlomek toho, jak muzeum v posledních letech fungovalo a jak bylo nakládáno s financemi zřizovatele. Muzeum nikdy nebylo soukromou organizací a veškerá činnost a sbírka byla budována z peněz města. Dalším argumentem zde, je například to, že si nemělo MUD brát peníze od tehdejšího vedení města na rekonstrukci budovy – tento dotaz je myšlen skutečně vážně? Mohou se pracovníci instituce ptát vedení města, pod které budova spadá, zda je etické brát finance na rekonstrukci? Měli snad současní pracovníci zvolit postoj takový, že se MUD nebudou snažit vytahnout z té situace, ve které se v roce 2017 ocitlo? Je snad včele MUD politik? Bylo by dobré pracovat s ověřitelnými informacemi, než s jednostrannými leckdy velice zkreslenými informacemi, které jsou nenávistně rozesílány z jedné jediné adresy.

  18. Pro pana Kováře a jeho rozbor sbírky benešovského muzea: výstava Stanislava Kolíbala není nebyla se sbírek MUD, byla autorskou instalací, výstava Šetlík pro MUD – koncepce této výstavy, stejně jako publikace, vznikla v roce 2015 – ještě za bývalého vedení MUD, zpracovala ji Lenka Škvorová, současná pověřená ředitelka na základě úzkých vazeb na Jiřího Šetlíka a jeho rodinu – byla po 15 letech působení v MUD radou města pověřena k jeho řízení. Sbírku Zdeňka Kirchnera zpracovala odborně Markéta Hornerováv roce 2015, současná správkyně sbírky MUD, která je na této pozici od roku 2015. Na základě kontaktů a výpovědí Jiřího Vovse. Jsou to zaměstnanci státní instituce, kde se stalo to, co je prokazatelné.
    Mají se snad omluvit za to, že nezůstala budova zakonzervována v tomto stavu?:

    https://www.denik.cz/regiony/muzeum-umeni-a-designu-v-benesove-stoji-na-rozcesti-smer-ukaze-audit-20170127.html

  19. Ad Jana Breburdová
    Omlouvám se za omyl v případě výstavy Stanislava Kolíbala. Že výstava byla autorská neříká ale nic o tom, kdy a jak se vytvářely a jaké byly kontakty mezi MUD a autorem. Podobně je to i s ostatními dvěma příklady – kdo vedl MUD v době, kdy sbírka pana doktora Šetlíka byla muzeu věnována, kdo vedl muzeum v době zpracovávání díla Zdeňka Kirchnera jako součásti stálé sbírky MUD…
    Je-li nyní šance na objektivní, smysluplnou rozpravu, ať probíhá – to podstatné ale je, že „informace nenávistně rozesílané“ přicházely v nedávné minulosti odjinud s cílem někoho odborně i lidsky zničit, bez toho, že by mu byla dána možnost se bránit.

  20. Vážený pane Kováři,
    autorská instalace znamená to, že autor sám ve spolupráci s kurátorem vybere svá díla pro daný prostor. Vůbec to nesouvisí s minulým vedením. To jen pro upřesnění. Odborně zpracovaná sbírka muže být také někým jiným, než vedením isnstituce – to je běžný jev ve všech muzeích a galeriích – a tak tomu bylo v případě Jiřího Šetlíka a Zdeňka Kirchnera.
    Teď asi napíšu jednu zásadní věc. Po rezignaci bývalého ředitele mu bylo náležitě poděkováno na tiskové konferenci na Městkém úřadě za celožitovní přínos kultuře. Byly mu předány vzácné knihy, dort atd.
    Dopis, který rozeslal na všechny adresy Rady galerií, Asociace muzeí a galerií, všem možným umělcům, na které měl kontakty atd., o tom, že byl politicky odstraněn nesl datum následujícího dne po tiskové konferenci.
    Nikdo ze současných pracovníku MUD se nebránil, pouze se snažili znovuotevřít muzeum.

  21. Sociologové a psychologové dobře vědí, že internet je zásadně nefunkční pro určité typy diskusí. Proto dodám jen stručně za sebe: Ten slavný, výše uvedený dort a kniha byly od kolegů z kulturního centra k pětašedesátým narozeninám a neměly nic společného s jakýmkoliv poděkováním. Tehdejší, dnes již voliči odvolaný starosta se přitom velmi systematicky ubránil vyslovit sebemenší poděkování za práci, natož její uznání. O jeho hrátkách s bulvárním tiskem nemá úroveň se vůbec vyjadřovat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *