Popkulturní bramboračka Slávy Sobotovičové

Výstava Slávy Sobotovičové v Centru pro současné umění FUTURA pracuje s odkazy na populární i lidovou hudbu, s neporozuměním, kulturní zahlceností i vystoupením vlastního těla a trapností, která jej doprovází. Tereza Rudolf porovnává její hudební videa s díly od Rafanů či Marie Tučkové a skrze tato srovnání vystává najevo Sobotovičové velmi specifický a originální přístup ke světu hudby, tradice či kulturní dominance ve společnosti.

Popkulturní bramboračka Slávy Sobotovičové

„Kdo vám doporučil se sem hlásit? Čtete hodně knih? Co jste se naučila ve škole? Umíte hrát na piano? Podejte mi vaše portfolio, pokud jsou ty práce opravdu vaše (já bych poznal falza). Pojďte ke stolu. Sedněte si a odpovídejte na moje dotazy.“ Poroučí hluboký mužský hlas ve zvukové práci Slávy Sobotovičové No Sir Jane Eyre. Jedná se – jako u celé řady dalších autorčiných audionahrávek a remixů – o práci, v níž se překrývá několik stop. Zatímco mužský hlas je odříkáním poloviny rozhovoru mezi ústředními postavami románu Jane Eyre spisovatelky Charlotte Brontë, ženský hlas, který skladbu protíná strohým a odmítavým popěvkem „No sir, no sir, no sir, no sir!“, pochází z americké lidové písně počátku 20. století. Celá záležitost je přitom zvláštně současná. Pokud se tomu tak neděje v konkrétně kladených otázkách, tak alespoň ve způsobu dominance hlasu povýšené autority nad ženským vokálem. Současně si nejde nevzpomenout na jedno z videí skupiny Čtvrtá vlna, jež otevřelo otázky vztahu pedagogů a studentek na vysokých uměleckých školách. Nahrávka No Sir Jane Eyre z roku 2016, kterou v galerii Futura nenaleznete, je jedním z více explicitních zacílení na feministickou problematiku, kterou lze u Sobotovičové vysledovat. Autorka by se nálepce „feministické umění“ po právu bránila, a to nejen pro těžkosti související se škatulkováním čehokoliv, obzvláště pak umění současných umělců, ale spíše z prostého důvodu, který Sobotovičová ve čtyři roky starém rozhovoru pro Artyčok trefně zmiňuje. A sice, že „má prostě ženský hlas a nic s tím neudělá“. A možná právě to, že se autorka brání jednoznačnému uchopení a interpretaci, je důvodem, proč jsou její práce k vidění a slyšení spíše výjimečně a častěji jako performativní výstup nežli výstava. Ani v galerii Futura se nejedná o nějaký shrnující vhled či pokus o retrospektivu. Práce Sobotovičové je představena jako fragment vyzdvihující nejvíce provázanost její tvorby s lidovou hudbou a zpěvem netrénovaných amatérů.

Pro její umění je pak ženský hlas a způsob zpěvu tou hlavní výhodou. Můžeme tak její práce porovnat například s videoklipem Teaser skupiny Rafani z roku 2016, přičemž se jejich umělecké přístupy v lecčems podobají i rozcházejí. Podobnost spočívá ve využití určitých populárních figur a vůbec videoklipu jako takového a apropriace postupů populární kultury. Zatímco Teaser se však snaží připodobnit drsnému raperskému videoklipu, zpěvák dostává do úst zcela nově vytvořený text, scéna se tváří velkolepě a určitě vyžadovala trochu kameramanského umu, Sobotovičová bere již existující materiál, mixuje jej a překrývá, aby dosáhla určitého stupně rozporu nebo pochybování. Její scény jsou spíše komorní a rozhodně nízkorozpočtové – je tomu tak například u jednoho z videí prezentovaných na výstavě, v němž divák pozoruje na telefonu čísi plochu počítače. Ve sluchátkách slyší píseň o horách a v obraze sleduje pomalé a klidné pohyby myší po ploše, které z přednastavené nabídky mění její pozadí. Divák je tak konfrontován s všedností počítačové tapety a jejích asi šesti variant pohledu na nevšední horskou scenérii. Absurdita vznešeného jako kategorie zašlapané právě využitím daných fotografií pro každodenní banalitu zde vyvstává ve vší síle.

Podobně tomu je v prostoru celé zvukové instalace výstavy. Stěny horní místnosti galerie Futura zdobí různobarevnou látkou obalené kvádříky, které jsou rozmístěny s ohledem na rytmus oken. Objekty, které autorka označuje jako balkónky (s odkazem na zpěvácké kostelní tribuny), jsou rozestavěny do vzájemných opozic, a to nejen prostorově, ale především zvukově. Návštěvniky výstavy tak pohltí hudební stopa opět složená z více kusů přivlastněných skladeb v koláži s autorčiným zpěvem. Vzniká tak spodní středová stopa linoucí se z ústředních reproduktorů a boční ze zpěváckých „balkónů“. Zpěv je inspirován tradičními lidovými písněmi senoseček, které spolu skrze nápěvky komunikovaly přes horská údolí. Celá atmosféra v bílé místnosti zalité odpoledním sluncem se pak blíží kostelnímu chorálu. Tedy až do chvíle, než se zvuk začne cukat a předchozí posvátno se začne zmítat v nových nečekaných beatech. Stejně tak je možné ono sakrálno narušit tím, že si návštěvnice zastrčí do uší pecková sluchátka vedoucí od telefonu, na němž běží obrazy Snoop Doggova klipu Drop It Like It's Hot. Neuslyší ale jen Snoop Doggovo raperské vychloubání se tím, že je boss a nosí svoje „vlastní hadry“, což je spodní stopa, ale zároveň slovenskou lidovou píseň v autorčině interpretaci, v níž matka odrazuje svou dceru od vztahu s cikánem. Příběh zamilované dívky a „cigána s krásnými bílými zuby a kučeravými vlasy“ se prolíná s hudebním klipem Snoop Dogga, čímž dochází ke kulturní kontroverzi a úmyslnému nepochopení, které produkuje nové významy. Stejně tak může být práce pichlavou pobídkou k zamyšlení se nad americkou politickou korektností a místními rasistickými urážkami zaznívajícími z nejvyšších politických míst. Především se však práce vyjadřuje ke zpěvu jako emancipačnímu médiu odlišných společenských skupin.

Nedorozumění v pracích autorky často vychází i ze samotného technického překrytí hlasů, kdy jednotlivé stopy nejsou hned srozumitelné, pokud je chceme poslouchat současně, anebo jim nerozumíme, protože neumíme slovensky, francouzsky či maďarsky. Je tomu tak i u práce Pink Panter Gertrude Stein z roku 2016. Tam se musíme rozhodnout, zda se necháme unášet nakažlivým prozpěvováním znělky k Růžovému panterovi, nebo budeme poslouchat komplikovanou citaci Gertrudy Steinové. Tento aspekt naráží jednak na pop-kulturní vlezlost, zahlcenost a následnou rezignaci soustředění, ale současně i na hodnotu vlastního rozhodnutí, kterou si v současné mediální kakofonii hlasů musíme neustále uvědomovat. To, že je aktuální kulturní bažina veskrze anglofonní, nabourává autorka častým používáním marginálnějších jazyků.

Tvorba Slávy Sobotovičové, podobně třeba jako Marie Tučkové, se na rozdíl od prací, které se snaží pop parodovat nebo se mu přiblížit, nebojí ukázat přirozenost a s ní související trapnost (např. Tučkové video I think you funny, haha z roku 2016). Zatímco Sláva Sobotovičová hledá v současném popu právě onu lidovost, kterou máme spojenou s rurální idyličností, a názorně předvádí, že lidová kultura má od pohádky daleko a hýří spíše touhami a řadou nejasně artikulovaných stereotypů, upíná Marie Tučková svou pozornost více k novým technologiím a tomu, jak v souvislosti s nimi vyjadřujeme či potlačujeme své emoce. Na rozdíl od Sobotovičové se snaží udržet chladný odstup a lidový zpěv využívá spíše výjimečně k ohřátí odcizených situací. Sobotovičové zpěv je rovněž mostem k překlenutí neosobního odstupu, avšak jeho použití autorkou je současně velice osobní (a z toho důvodu někdy i úmyslně nedokonalé) a zároveň obecné na rovině emancipace, kterou zdůrazňuje. Ani jedna z umělkyň nevytváří dokonalé instalace inklinující k posvátnu – takové, jakou třeba připravil Brian Eno pro Veletržní palác v roce 2017. Spíše jde o věci tak trochu upatlané a strakaté či nepříjemně tělesné, které jsou ale ve skutečnosti blíže k tomu, jací jsme my samotní.

Sláva Sobotovičová / Reverb / kurátor: Michal Novotný / Centrum pro současné umění FUTURA / Praha / 3. 10. – 25. 11. 2018

Foto: Tomáš Souček