TZ: Národní galerie slaví sto let československa: umění první republiky a ikony světového umění v nové expozici

Národní galerie slaví sto let československa: umění první republiky a ikony světového umění v nové expozici / Národní galerie v Praze / Praha / 18. 10. 2018

23. října otevře Národní galerie ve Veletržním paláci novou sbírkovou expozici a pětici nových výstav. Expozice 1918–1938: První republika představuje umělecký svět mladého Československa včetně slavné francouzské sbírky, kterou zakoupil stát jen pět let po svém založení. Ke 100. výročí založení republiky připravila NGP také tematickou výstavu Pravda vítězí(vá)! nebo novinku v prezentaci sbírky asijského umění.

„Nejvýznamnější výročí letošního roku jsme využili k představení první ze série nových expozic, které představují ikony českého i světového umění ze sbírek NGP. Novou expozicí První republika si připomínáme nejen sto let od jejího založení, ale také její velkorysost – v 1923 uskutečnila po záštitou prezidenta Masaryka nákup francouzského umění 19. a 20. století, který dodnes tvoří stěžejní část našich sbírek,“ uvádí generální ředitel NGP Jiří Fajt.

Všechny nové výstavní projekty se veřejnosti poprvé otevřou během Openingu '18, který proběhne ve Veletržním paláci Národní galerie Praha 23. října od 19 hodin.

První republika

Nová sbírková expozice představuje bohatou výtvarnou tvorbu mladého státu v letech 1918–1938. Její součástí jsou vedle obrazů předních českých, slovenských, českoněmeckých a karpatoruských umělců (Václav Špála, Josef Čapek, Jindřich Štyrský, Toyen…) také díla ze zmíněné francouzské sbírky (Claude Monet, Paul Gauguin, Henri Rousseau, Pablo Picasso, Vincent van Gogh...). „Expozice seznamuje návštěvníky s významnými kulturními centry – Prahou, Brnem, Zlínem, Bratislavou, Košicemi a Užhorodem. Její součástí jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v nich tehdy konaly – například Poesie 1932 nebo První výstava surrealistické skupiny,“ popisuje kurátorka expozice Anna Pravdová.

Pravda vítězí(vá)!

Dalším projektem připraveným ke 100. výročí ČSR je výstava, jejíž titul parafrázuje heslo české prezidentské standardy a která představuje stereotypy spojené s prezentací české historie. Návštěvník si bude moci prohlédnout ilustrace, letáky a populární tisky od Mikoláše Alše, Josefa Váchala, Viktora Olivy, Otto Gutfreunda, Vojtěch Preissiga, Josefa Lady a mnoha dalších.

Umění Asie v novém

Další novinkou je zcela nový výstavní formát, jenž představuje téměř 600 děl asijské provenience ze Sbírky umění Asie a Afriky. Tzv. schaudepot, neboli otevřený depozitář, zpřístupňuje maximální počet děl k bezprostřednímu studiu díky jejich umístění ve skleněných vitrínách, které umožňují trojrozměrný prostorový pohled. Vystaveny jsou převážně sochy a předměty uměleckého řemesla od nejstarších děl z archaického období až po 20. století.

Současné umění

Zdarma přístupné cykly současného umění v přízemí Veletržního paláce i tentokrát uvádí zajímavé autory českého a světového umění. Laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého Roman Štětina spolu s chorvatským umělcem Damirem Očkem zkoumají v deváté kapitole projektu Moving Image Departement chování jazyka, jeho vzorce jednání a schopnost vyvolat akci. Cyklus Poetry Passage představuje samočinně generované video islandského umělce Egilla Sæbjörnssona, které vzniklo přímo pro schodiště Veletržního paláce. Cyklus Introducing pak prezentuje projekt mladé české umělkyně Valentýny Janů.

1918–1938: PRVNÍ REPUBLIKA

Od 24/10 2018

Veletržní palác – 3. patro

Kurátorka: Anna Pravdová ve spolupráci s Ladou Hubatovou-Vackovou

Nová sbírková expozice vznikla ke 100. výročí vzniku Československé republiky a představuje bohatou výtvarnou tvorbu a umělecký provoz mladého státu v letech 1918–1938 a to na základě sbírek Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky od jiných institucí či ze soukromých sbírek.

Součástí expozice jsou vedle obrazů a plastik předních českých, slovenských, českoněmeckých a karpatoruských umělců (Václav Špála, Josef Čapek, Jindřich Štyrský, Toyen…) také díla z proslulé francouzské sbírky (Paul Gauguin, Henry Rousseau, Pablo Picasso, Vincent van Gogh…), kterou československý stát nakoupil krátce po svém založení ve 20. a 30. letech 20. století.

Expozice představuje umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků i dalších kulturních institucí a seznamuje návštěvníky s významnými kulturními centry. V prvé řadě jím je hlavní město, jakožto umělecké centrum s rušnou výstavní aktivitou představující nejen tvorbu domácích tvůrců, ale i těch zahraničních. Dále Brno, Zlín, Bratislava, Košice a Užhorod. Součástí expozice jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v těchto centrech v době první republiky konaly – výstavy Tvrdošíjných, Výstava soudobé kultury v Brně, Poesie 1932 nebo První výstava Surrealistů v ČSR. Expozice se neomezuje výhradně na volnou výtvarnou tvorbu, ale má i mezioborové přesahy – počínaje knižní typografií po užitý design.

Národní galerie Praha děkuje všem zapůjčitelům děl: Česká pošta, s.p., Poštovní muzeum, Kunsthalle Praha, Moravská galerie v Brně, Muzeum města Brna, Národní filmový archiv, Národní muzeum – Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur, Národní muzeum – Historické muzeum, Oblastní galerie Liberec, Památník národního písemnictví v Praze, Slovenská národní galerie, Tate, Londýn, Technické muzeum v Brně, Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Východoslovenská galerie, Košice, Východoslovenské muzeum v Košicích & soukromé sbírky

PRAVDA VÍTĚZÍ(VÁ)! OBRAZY NEJEN Z ČESKÝCH DĚJIN

24/10 2018–3/2 2019

Veletržní palác – 1. patro

Kurátorka: Markéta Dlábková

Výstava, jejíž titul parafrázuje heslo české prezidentské standardy, představuje stereotypy spojené s prezentací historických událostí. Soustředí se na práce na papíře jako médium, které může prostředkovat konkrétní (a aktuální) okamžik – prostřednictvím letáků, populárních tisků, autentických záznamů či časopiseckých ilustrací – kdy za použití stejných prostředků lze současně prezentovat jak oficiální či oficializovaný pohled na danou událost, tak i jeho pravý opak.

Výstava se pokouší odhalit obrazové strategie prezentace jednotlivých „typů“ událostí a vysledovat, jak a zda se tyto strategie proměňují v průběhu staletí. Soustředí se převážně na ty historické momenty, které ve své době stály za zaznamenání. Šlo především o dramatické události – bitvy a války, protesty a demonstrace. Opačným pólem jsou události „pozitivní“ – např. ceremoniály korunovací nebo různých oslav. Významnou roli v reflexi významných dějinných chvil hraje také humor a na druhém pólu pak dlouhodobá frustrace plynoucí z pocitu dějinné „neúspěšnosti“ – tyto dva aspekty se přitom mohou vzájemně prolínat. Časový rozptyl vystavených děl se pohybuje od počátku 17. století do roku 1918.

K vidění jsou díla Mikoláše Alše, Josefa Váchala, Viktora Olivy, Otto Gutfreunda, Vojtěcha Preissiga, Jana Jiřího Balzera, Josefa Lady, Tavíka Františka Šimona a mnoha dalších.

OTEVŘENÝ DEPOZITÁŘ UMĚNÍ ASIE

24/10 2018–3/2 2019

Veletržní palác – 1. patro

Kurátorky: Markéta Hánová, Zdenka Klimtová, Michaela Pejčochová, Jana Ryndová

Národní galerie představuje zcela nový výstavní formát, jenž zpřístupňuje téměř 600 děl asijské provenience ze Sbírky umění Asie a Afriky. Tzv. schaudepot, neboli otevřený depozitář, zpřístupňuje maximální počet děl k bezprostřednímu studiu díky jejich umístění ve skleněných vitrínách, které umožňují trojrozměrný prostorový pohled.

Vystaveny jsou převážně sochy a předměty uměleckého řemesla od nejstarších děl z archaického období až po 20. století, rozdělené do dvou základních tematických okruhů. První z nich představuje některé myšlenkové systémy – filosofii a náboženství taoismu, buddhismu, konfucianismu a hinduismu – definující asijské kultury a umění. Druhý okruh vyzdvihuje charakteristické rysy asijského užitého umění a seskupuje díla podle materiálů (kamenina, porcelán, laky, kovy), technik (například email cloisonné) a dekoru.

Sbírka umění Asie a Afriky dnes čítá přes 13 tisíc uměleckých předmětů, z toho největší část tvoří díla asijské provenience. V otevřeném depozitáři v současné době nejsou vystaveny artefakty z citlivých materiálů – především skulptury ze dřeva, malba a grafika. Ty budou až do doby zpřístupnění nové stálé expozice k vidění výběrově na krátkodobých výstavách a některé z nich projdou restaurátorským a badatelským průzkumem.

Depozitář bude přístupný v pravidelných cyklech po dobu trvání výstav ve východním křídle 1. patra.

MOVING IMAGE DEPARTMENT #9: TOUHA V JAZYCE

DAMIR OČKO, ROMAN ŠTĚTINA A MIROSLAV BURIÁNEK

24/10 2018–3/2 2019

Veletržní palác – Hala B

Kurátor: Adam Budak

Český umělec Roman Štětina spolu s chorvatským umělcem Damirem Očkem zkoumají v deváté kapitole Moving Image Department chování jazyka, jeho vzorce jednání a schopnost vyvolat akci. Ústřední místo ve Štětinových a Očkových kinematografických dílech zaujímá performativní já ovlivněné jazykem a mluvním aktem.

Dlouhometrážní film Návod k použití Jiřího Koláře (2015), který režíroval Roman Štětina ve spolupráci s Miroslavem Buriánkem, dlouholetým režisérem pořadů Českého rozhlasu, dokumentuje průběh natáčení básnického cyklu básníka a umělce Jiřího Koláře. Snímek zachycuje Buriánkovu interpretaci Kolářovy básnické sbírky Návod k upotřebení (1969) v průběhu náročných dvoudenních nahrávacích zkoušek.

ROMAN ŠTĚTINA (1986, Kadaň) žije v současnosti v Praze. V roce 2015 dokončil studium na AVU; dva roky studoval na frankfurtské Städelschule u Judith Hopf a Douglase Gordona. Patří k nejmladším držitelům Ceny Jindřicha Chalupeckého (2015) a jeho tvorba se objevuje na samostatných i skupinových výstavách ve významných světových galeriích.

MIROSLAV BURIÁNEK (1951) patří k předním českým rozhlasovým režisérům. Vystudoval divadelní režii na DAMU a poté, v letech 1978 až 2015, pracoval v Českém rozhlasu v Plzni, kde natočil tisíce reportáží, rozhlasových dokumentů a rozhlasových her.

Dílo Damira Očka definuje jazyk dnešní doby jakožto akt vzdoru. Filmový diptych Dicta vychází z autobiografického textu Bertolta Brechta v případě Dicta I, a z tzv. „stopek“ (slov signalizujících hranici, jež nemá být překročena) v případě Dicta II. Film ovlivněný dadaismem a konceptuálním uměním má formu koláže.

DAMIR OČKO se narodil roku 1977 v Záhřebu, kde žije dodnes. Vystudoval tamější Akademii výtvarných umění a nyní se věnuje tvorbě videí, fotografií, instalací a dalších děl, včetně děl zvukových, poezie a děl na papíře, jako jsou fotokoláže nebo partitury. Očko zastupoval Chorvatsko na 56. benátském bienále (2015) a jeho díla se objevila na výstavách např. v pařížském Palais de Tokyo, záhřebském Muzeu současného umění, štýrskohradecké Künstlerhaus Halle für Kunst und Medien nebo varšavském Centru současného umění Zamek Ujazdowski. POETRY PASSAGE#7: EGILL SÆBJÖRNSSON, SCHODY

24/10 2018–3/2 2019

Veletržní palác – foyer

Kurátor: Adam Budak

Projekt Schody je poezií v pohybu napsanou islandským umělcem Egillem Sæbjörnssonem. Samočinně generované video vzniklé přímo pro schodiště Veletržního paláce proměňuje prostor v arénu ovládanou náhodou a improvizací. Jako takové se Sæbjörnssonovo kontemplativní dílo stává zamyšlením nad odlišnostmi a opakováním, jež řídí rutinní běh našeho života. Koule přicházejí tu a tam, nestejným tempem a v nepravidelném rytmu, jako částice v prostoru nebo dešťové kapky za podzimního dne…

EGILL SÆBJÖRNSSON (1973, Reykjavík) žije v Berlíně. V roce 1997 dokončil studium na Islandské uměleckoprůmyslové škole (dnešní Islandské akademii umění) a v letech 1995 až 1996 studoval na pařížské univerzitě St. Denis. Zajímá ho vztah mezi psychickou a fyzickou realitou i to, do jaké míry jsou naše myšlenky propojeny s děním v našem okolí. Sæbjörnsson vnímá „umění jako nezávislý druh, který se vyvíjí společně s lidmi; umění je jako pes, který se vyvinul z vlka, když vlk začal doprovázet lidi“. „Nad uměním nemáme kontrolu,“ říká umělec, „umění nás nepřestává utvářet.“ Sæbjörnssonův performativní a vysoce divadelní přístup dále rozvíjí vztah mezi lidmi a prostředím a vyúsťuje v oslavu hravé tvůrčí síly. V případě posledního spektáklu, jenž je současně politickou satirou – islandského pavilonu na benátském bienále z roku 2017 –, umělec přenechal otěže dvěma trollům, Ughovi a Boogarovi, fiktivním postavám, jež jsou už deset let součástí jeho života.

Sæbjörnssonova díla a performance se objevují v takových muzeích, jako jsou Hamburger Bahnhof – Muzeum současného umění v Berlíně, Frankfurter Kunstverein, Kölnischer Kunstverein, The Baryshnikov Art Center v New Yorku, Oi Futuro v Riu de Janeiru, PS1 MoMA, Kiasma v Helsinkách a Museum of Contemporary Art Australia v Sydney. Jeho galerijní výstavy se konaly mimo jiné v i8 Gallery v Reykjavíku, Hopstreet Gallery v Bruselu, Isabella Bortolozzi Gallery v Berlíně a Johann König Gallery v Berlíně. V roce 2010 byl Sæbjörnsson nominován na Carnegie Art Award a jeho tvorba je zastoupena v několika soukromých sbírkách a muzeích. Z jeho děl umístěných ve veřejném prostoru jmenujme Steinkugel, trvalou instalaci vytvořenou pro Ústav Roberta Kocha v Berlíně a Cascade (Kaskáda), rozsáhlou světelnou instalaci pro Kunstmuseum Ahlen. V roce 2011 spolupracoval s Marcií Moraes a Robertem Wilsonem na remaku Einsteina na pláži. Sæbjörnsson rovněž publikoval tři knihy související s jeho tvorbou a vydal pět alb.

INTRODUCING VALENTÝNA JANŮ: I’M SRY

24/10 2018–3/2 2019

Veletržní palác – prezidentský salonek

Kurátor: Adam Budak

VALENTÝNA JANŮ (1994, Praha) vystudovala obor fotografie na pražské FAMU a od loňského roku studuje magisterský program na AVU (ateliér intermediální tvorby Dušana Zahoranského a Pavly Scerankové).

Janů hledá inspiraci vně vizuálního umění: v literatuře, v pop music a zejména v každodenních situacích. Ve své tvorbě osciluje mezi fyzickými předměty a textovými narativy, ale klíčovým pojmem pro ni zůstává sama situace; mezioborovému slovníku dominuje performativní akt. Slova se mění ve skulptury a z textu se stávají kompozice v rámci formální – mluvené či psané – asambláže.

Její projekt pro INTRODUCING nazvaný I’m sry zavádí diváka do prostoru, který jej nutí zpomalit a začít se omlouvat za veškeré špatnosti, jakých se kdy dopustil. Předměty a obrazy vstupují v dialog s uklidňující hudbou českého hudebníka dné. Prostřednictvím intimní situace se vyslovují k nekončícímu seznamu všednodenních výčitek, ať už vědomých, či nevědomých, a současně fungují jako lék na černé svědomí.