TZ: Bára Čápová

Bára Čápová / Inka / kurátorka: Lenka Sýkorová / Galerie Altán Klamovka / Praha / 17. 10. - 10. 11. 2018

Barbora Čápová je absolventkou v magisterském stupni Ateliéru Performance pod vedení Jiřího Kovandy na FUD UJEP v Ústí nad Labem a v bakalářském na Katedře výtvarné kultury a textilní tvorby na PF Univerzity Hradec Králové pod vedením Dušana Zahoranského a Pavly Scerankové. V současné době studuje doktorandské studium na FUD UJEP v Ústí nad Labem, ve kterém zkoumá pojem umělec – kurátor v rámci vývoje českého vizuálního umění od roku 2000 po současnost se zacílením uchopit hranice tohoto pojmu jak po tvůrčí, tak kurátorské stránce. Na základě toho byla vyzvána k výstavě pro Galerii Altán Klamovka, kde se prezentuje svojí aktuální tvorbou.

Autorka dlouhodobě pracuje se vzpomínkami, jako jedním z nejdůležitějších segmentů lidského života. Fascinuje ji přítomnost na pozadí fenoménu paměti, a jak s ní zacházíme v oblasti vizuální kultury. Fáze rozpomínání Barboru Čápovou přitahuje pro svou fragmentálnost. Vrstvy paměti se prolínají na subjektivním a objektivním rozhraní odžitých událostí a formují naši aktuální osobní i společnou identitu. Hledání střípku pravdivosti tak podléhá fenoménu aktuální podobě paměti. Autorka ve své tvorbě pracuje s ready-mady, které sebou nesou paměť materiálu a užití na pozadí fetiše. Vzhledem k tomu, že se mnohdy jedná o zděděné objekty, tak jsou plny i osobní paměti. Převedením každodenních věcí do vizuálního umění Barbora Čápová artikuluje vlastní estetický záměr situací, které iniciují další nové vzpomínky bez návaznosti na původní reálný doklad osobní historie.

Výstava Inka pro Altán Klamovka odkazuje ke vzpomínce babičky autorky. Fragmenty její přítomnosti neustále zůstávají v autorce a generují celou řadu útržkovitých vzpomínek. Pospojováním těchto fragmentů dochází až k osobní mytologizaci dané osoby, jejíž příběh se rozhodla autorka převyprávět pomocí předmětů, které k ní v posledních letech života neodmyslitelně patřily a utvářely její osobitost. Krajka nesoucí stopy mnohahodinové práce je na výstavě uchopena jako kresba na průsvitných plastikových fólií, jež odkazuje jak po formální stránce k materiálu plastových ubrusů, tak obsahově k osobní mytologii, a to prezentovanou formou demonstrace rukodělnosti a vášni k dané technice. Spolu s vystavenými objekty autorka návštěvníka vtahuje do nově vzniklého prostředí modelující společný svět vnučky a babičky, který je v zásadě univerzální a může v každém z nás vzbudit osobní vzpomínky.