Artalk.cz

Může být sklo umění?

Romana Veselá navštívila nově otevřenou stálou expozici v Museu uměleckého skla v barokní vile Portheimka, jež patří pod správu Musea Kampa. Ve své recenzi se zabývá koncpecí výstavy a problematikou termínu „ateliérové sklo“, který je z jejího pohledu nedefinovanou kategorií, jež vytváří interpretační chaos v rámci prezentace i potenciální kritické reflexe sklářského řemesla a umění.

Může být sklo umění?

Museum Kampa otevřelo na konci července Museum uměleckého skla a v něm stálou expozici nazvanou Sklo jako umění. Meda Mládková věnovala sklu ve své kurátorské činnosti vždy velkou pozornost a české umělce pracující s tímto materiálem představila například na výstavě v American Craft Museum v New Yorku v roce 1983. Už v 60. letech 20. století byla oslněna dílem Václava Ciglera, s nímž se seznámila v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, a na základě toho začala sklo sbírat.

Byla přesvědčená, že sklo jako materiál může sloužit nejen k výrobě užitkových či dekorativních předmětů, ale lze ho využít také v rámci volné umělecké tvorby. Umělecká díla ze skla, která sbírala, pracovala s emocemi a kladla divákovi otázky stejně tak, jako to dělají umělecká díla z jakéhokoliv jiného materiálu.[1] Hranice mezi „užitým“ a „volným“ uměním se podle Medy Mládkové začala vytrácet ve chvíli, kdy umělecké akademie začaly pokulhávat za uměleckoprůmyslovými školami.[2] V Česku na to měla jistě vliv i doba státního socialismu s tehdejšími představami o formě umění a možnosti svobodnějšího tvůrčího projevu v uměleckoprůmyslových oborech. Právě tato doba dala vzniknout, byť sama sobě navzdory, českému sklářskému umění. V druhé polovině 20. století se tak na české umělecké scéně objevily takové osobnosti, jako byli Václav Cigler, René Roubíček, Vladimír Kopecký, Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová.

Museum Kampa má ve svých sbírkách, kromě již zmíněných umělců, také práce Milana Dobeše, Dany Zámečníkové, Lubomíra Blechy, Mariana Karla a Miluše Roubíčkové. Zájem této instituce o sklo byl patrný i při přestavbě Sovových mlýnů, kdy svá díla do architektury muzea trvale zakomponovali Marian Karel a Václav Cigler. Otevření muzea skla ze sbírek Jana a Medy Mládkových je tedy dalším logickým krokem v rozšiřování aktivit jejich nadace v Praze.

Ovšem v Portheimce není sklo představeno tak, jak ho pojímá Meda Mládková a jak ho popisuje ve svých textech v katalozích, tedy jako progresivní umění, ale i v rovině řemeslné, souhrnně nazvané jako „ateliérové sklo“. Je také pozoruhodné, že ačkoli bylo záměrem Musea Kampa představit v Portheimce vlastní sklářskou kolekci, z jeho sbírek se ve stálé expozici objevuje pouze šest děl. Sekce nazvaná Kabinet je pak až na dva exempláře (objekt Lubomíra Blechy ze sbírek Musea Kampa a dvě vázy Song Mi Kim z majetku autorky) kompletně sestaven ze zápůjček Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Zbylé exponáty jsou vypůjčené přímo od autorů nebo jejich dědiců.

Díla jsou rozdělena do pěti tematických oddílů – Kaple, Hodovní síň, Mramorový sál, Krajina a Divadlo –, které mají divákovi přiblížit kontext čtení vystavených děl. V Kabinetu je pak prezentována řemeslná produkce z celého sledovaného období let 1962–2018. Expozice je postavena tak, aby podtrhla barokní interiér Dienzenhoferova letohrádku. „Jednotlivé prostory navozují náladu míst sloužících v oné době k reprezentaci, povzbuzení duše, zábavě a potěše oka,“ píše se v úvodním textu. Otázkou zůstává, jestli to na jednoho diváka není prostě moc. V jednotlivých místnostech totiž musí umět rozlišit umění od řemesla, postmodernu od moderny a od baroka, a k dispozici má jen čísla a k nim popisky v letáku, který svírá v ruce.

Pro ilustraci se můžeme zaměřit na Mramorový sál, kde se v černé ploše zrcadla nazvaném Objekt – oblázek Václava Ciglera (počátek 60. let 20. století) odráží nádherný barokní interiér a lustr z produkce Preciosy (partnera výstavy), jeho optickými čočkami (Objekt – Čočka, 1968–70) se díváme na špaletové okno, v nikách stojí vázy Bořka Šípka a mezi nimi jsou instalovány řemeslně skvěle provedené busty Martina Janeckého. To, co má jednotlivá díla propojovat, je reprezentativnost a okázalost barokního interiéru. A teď se s tím milý diváku poper! Kolikrát jen musíme v jedné místnosti změnit způsob nazírání a vnímat odlišnosti v přístupu, kolik vnějších vjemů si musíme odmyslet, chceme-li se zaměřit na jeden konkrétní artefakt.

Ale vraťme se k otázce naznačené v názvu této výstavy. Lze sklo vnímat jako umění? Řešení tohoto problému v sobě totiž možná ukrývá odpověď na výše naznačené problémy související nejen s percepcí. České sklo je bezesporu fenoménem jak v designu a řemesle, tak i v umění. Jeho největší problém však spočívá právě v tom, že se mu nikdy nepodařilo, aby tyto světy byly na sobě nezávislé. Umělecká díla ze skla jsou pevně spjata s tisíciletou tradicí sklářského řemesla a uměleckoprůmyslového zpracování a jejich vydělení z obecného rámce dějin umění je tedy vzhledem ke specifičnosti technologických procesů pochopitelné. Existuje-li však kategorie „ateliérové sklo“, která v sobě spojuje umění a řemeslo, aniž by bylo možné ji jednoznačně definovat, situace se stává velmi nejasnou a neuchopitelnou. Svět ateliérového skla je v podstatě „subinstitucí“ fungující paralelně ke světu umění a světu řemesla. Je terminologicky, a domnívám se, že i kriticky, navázaná na sklářský průmysl. V tomto prostředí se současné umění prezentuje velmi problematicky, a skleněné umělecké artefakty se tak vzdalují jak divákům, tak kontextu volného umění.

V dnešní době bývá jakákoliv autorská tvorba, při níž je použito sklo, označena termínem „ateliérové sklo“. Vyfoukne-li člověk vázu, do sklenice vyryje koníka, v lahvi sestaví loďku nebo si na oblečení přišije zrcátka, může se považovat za autora ateliérového skla. V rámci této kategorie nejde už ani o řemeslnou či technologickou stránku, ani o to, jakou roli sklo v díle má, nebo čím dílo je. Chybějící metodika, reflexe a kritika spolu se slabou terminologií pak před nás vedle výborných uměleckých i řemeslných počinů staví díla, na která bychom se snad ani dívat nemuseli.

I v Museu uměleckého skla Portheimka jsou umělecká díla, tedy díla srovnatelná se soudobým malířstvím a sochařstvím od autorů všech generací, představena v kontextu řemeslné sklářské produkce. Nedostatečná reflexe ateliérového skla v expozici nicméně zastírá i vlastní záměr kurátorů. Máme-li si totiž pod tímto termínem představit obor srovnatelný s malířstvím a sochařstvím, jak se píše v začátku textu k výstavě, nemůžeme s tím u více jak poloviny děl souhlasit (samozřejmě nemluvě o oddílu Kabinet). Divák by však měl být do problematiky především důkladněji uveden a expozice by mu měla umožnit, aby se v tématu – a v tom, co je a co není umění, kde je to pomezí – mohl zorientovat.[3]

Čím více se bude totiž umělecké sklářství uzavírat do svého vlastního institucionálního rámce, tím významnější bude ono nenápadné slůvko „jako“ z názvu expozice. „Ateliérové sklo“ nás učí o skle přemýšlet jako o něčem výjimečném či zvláštním, na co bychom měli být všichni hrdí, hlouběji už však jeho reflexe nejde, a tak to i zůstane, dokud nezačneme být skutečně kritičtí.

 

[1] Viz Sbírkový katalog: Museum Kampa, Praha 2009.

[2] Viz katalog 7+1 Mistři českého skla, Museum Kampa, Praha 2016.

[3] Kromě již zmíněných autorů ze sbírek Musea Kampa jsou v rámci expozice představena například tato díla: Pavel Korbička, Helix (2018), Stanislav Müller, Mirror Man (2016), Lada Semecká, Otevřená krajina (2015) či Petr Stanický, Prostup (2018).


Museum uměleckého skla Portheimka / Stálá expozice Sklo jako umění / autoři koncepce: Milan Hlaveš, Helena Musilová, Jiří Novotný / kurátor: Milan Hlaveš / vila Portheimka / Praha / od 29. 6. 2018

Foto: Ondřej Kocourek, UPM

Komentáře

  1. Už se těším, chyběla stála výstava uměleckého skla. Kdysi bývala výstava v kapli Strahovského kláštera….

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *