Festival města umělkyň

Na pomyslné mapě britské umělecké scény bývá Glasgow uváděno jako protipól k londýnským poměrům. Zatímco v Londýně rozvinutá síť soukromých galerií a vysoké životní náklady motivují výtvarníky k prosazení se na uměleckém trhu, a tím i k určitému typu tvorby a vzájemné konkurenci, uměleckou scénu v Glasgow opanuje aura města zaslíbeného umění, kde namísto komerčních zájmů převládají motivace více autentické, politické a progresivní, a kde instituce formátu Centre for Contemporary Arts přispívají k propojování různých komunit. Jednou takovou akcí, která se soustředí na propojování etablované i alternativní scény, je i festival Glasgow International, o němž ve svém novém příspěvku píše Markéta Jonášová.

Nadia Myre, instalace Code-Switching and Other Work v bývalé rybářské tržnici, kurátorské vedení: Mother Tongue. © Nadia Myre a Art Mûr. Foto: Ross Fraser McLean

Festival města umělkyň

Není divu, že osmý ročník festivalu Glasgow International, kterému se familiárně říká jen GI a jehož organizace je ukotvená v entuziasmu místní umělecké scény, byl předjímán s napjatým očekáváním. Na rozdíl od londýnského veletrhu Frieze či liverpoolského bienále je Glasgow International primárně zaměřený na podporu a zviditelnění místní umělecké scény – základním kritériem pro výběr projektů je působnost daného umělce či organizace v Glasgow. Výtvarníci, kteří nepocházejí z přilehlého okolí, se pak mají možnost zúčastnit na základě pozvání či kurátorského programu ředitele festivalu Richarda Parryho, jenž však tvoří jen zlomek z více než 90 výstav a desítek performancí, workshopů a přednášek. V českém prostředí je tomuto modelu pravděpodobně nejblíže Fotograf Festival, ačkoliv v mnohem užším mediálním a kurátorském rozsahu, a tím i s omezenějšími možnostmi být „událostí světového formátu, s nezastupitelným místem v mezinárodním uměleckém kalendáři“. Právě podmínka lokální působnosti spolu s neformálním charakterem přehlídky zavádí návštěvníky do nejrůznějších koutů Glasgow, jako jsou ruiny kostela na rušné křižovatce, vybydlené domy (kterých je v Glasgow požehnaně) či etablované instituce formátu Galerie moderního umění.

Přestože se výstavy a performance často odehrávají v nezvyklých částech města, jen velmi málo umělců a umělkyň pracuje s jejich architektonickým, společenským či estetickým charakterem. Právě díla, která ze současných pozic reflektují danou lokalitu (což se po právu stává šlágrem velkých uměleckých přehlídek), patří k tomu nejvýraznějšímu, co festival nabízí. Mezi projekty, které nepochybně stojí za zmínku, patří formálně subtilní instalace Nadii Myre v hale bývalé rybářské tržnice. Malé světlé trubičky, ze nichž umělkyně tvoří objekty evokující rybářské koše a sítě, připomínají na první pohled drobné kůstky. Až muzejní panel v zadní části haly osvětluje, že se jedná o hliněné dýmky, jež patří k prvním jednorázovým produktům na trhu, které byly produkovány v Glasgow a vyváženy do „Nového světa“. Očekávání lokální, nekonvenční a v zásadě nekomerční události tak Glasgow International bezpochyby naplňuje, poněkud slabší je však svébytnost či političnost témat a přístupů rezonujících v dílech vystavujících umělců. Přes širokou škálu zastoupených trendů se v tomto ohledu jeví jako nejvýraznější dialog místních a mezinárodních umělkyň rozvíjejících feministická témata, například v rámci Girlz Clubu Charlotte Arnhold, performancí legendární Esther Ferrer či instalací Rosie O’Grady a Tai Shani.

Rosie O’Grady, instalace May Day v Domě milovníka umění v Glasgow. © Rosie O’Grady

Mnohovrstevnatý projekt Rosie O’Grady, vybraný v rámci zmíněného kurátorského programu, problematizuje glorifikaci architekta Charlese Rennieho Mackintoshe, jak jej ztělesňuje budova Domu milovníka umění, postavená podle Mackintoshových plánů v 90. letech minulého století. O’Grady sundala informační panely, jež prezentovaly historii Glasgow z perspektivy zámožných mužských postav, a rozmístila do prostoru drobné skeče a video, na kterém skupina žen vytváří ornament v obilí. Na všech televizních obrazovkách v muzeu pak běží výsledný obrazec z ptačí perspektivy zaznamenaný z dronu – jedná se o výsek z panelu May Queen Margaret MacDonaldové, spolupracovnice a manželky Mackintoshe, jejíž tvorba bývá v historickém odkazu jejich společné práce opomíjena.

Právě volba motivu „květnové královny“, tradiční postavy, která při slavnostech prvního května personifikuje příchod jara, spolu s paranormálním charakterem připisovaným kruhům v obílí, umožňuje učinit Rosie O’Grady silné feministické prohlášení na základě folklórních a spirituálních motivů. Tendence rehabilitace odkazu čarodějnictví, pohanských tradic, magických rituálů a mytologií je výrazná v rámci širší britské umělecké scény, nejzřetelněji právě v souvislosti s feministickou teorií a kritikou. V divadelním prostoru etablované galerie Tramway představuje jednu z verzí svého projektu Dark Continent Productions známá londýnská umělkyně a lektorka na Royal College of Art Tai Shani. Snové surrealistické objekty na bleděmodrém pódiu, jejichž nedílnou součástí je i performance (či alespoň její zvukový záznam), volně vycházejí z knihy Christine de Pizan Kniha města žen z roku 1405. Podobně jako Pizan ve své knize z příběhů významných žen buduje strukturu města, Shani ve svém temném kontinentu rozvíjí utopické představy post-patriarchální společnosti.

Tai Shani, Dark Continent: SEMIRAMIS v galerii Tramway, Glasgow. Foto: Keith Hunter

Zakomponování performance v rámci výstavy už je také určitým evergreenem, a živá vystoupení tak tvoří nedílnou součást značného množství statických výstav. Scéna se po konci vystoupení návštěvníkům naskýtá v legendární galerii Transmission, kde kolektiv černošských ženských umělkyň iQhiya v rámci své rezidence reflektuje historickou a současnou nepřítomnost lidí jiné než bílé pleti ve Skotských kulturních institucích. Cedulka s nápisem „pouze pozvaní hosté mohou usednout ke stolu“, položená uprostřed talířů a skleniček, dává přímočaře návštěvníkům zakusit onu institucionální vyloučenost. Debaty kolektivu jsou zprostředkovány formou diagramů, kreseb a popisků na levé straně galerie, ale jen ve velmi útržkovité a inscenované formě, jež bohužel místo dialogu podněcuje spíše nepochopení.

Otázka reprezentace kulturní identity je další z lokálně i mezinárodně silných témat, které na festivalu rezonují v pracích mnoha umělců, mimo jiné i na výstavě Yon Afro kolektivu. Najma Abukar a Layla-Roxanne Hill v působivé instalaci v opuštěných lázních nastiňují některé z traumatických vzpomínek na vlastní dospívání: na touhu po zesvětlení pleti, po náležitosti k ideální skotské rodině ztělesněné komiksem The Broons či na korespondenci s imigračním a národním oddělením britské Home Office (o to více palčivé v souvislosti s aktuální kauzou Windrush). Ačkoliv je výstava Yon Afro kolektivu jednou z ukázek, kdy DIY přístup funguje, zároveň se v rámci takto pojatého festivalu nejde vyhnout výstavám a dílům, která jsou buď nesrozumitelná, nepřístupná anebo jednoduše nevstřebatelná. Demarkační čára, která odděluje projekty podpořené festivalem a samofinancované, je tak na většině výstav do očí bijící a interně problematická. Možnost vystavovat v rámci širšího, finančně nepodpořeného programu sice dává šanci zúčastnit se mladším či méně etablovaným umělcům, a přispívá tak k demokratičnosti přehlídky, na druhou stranu ale předpokládá onen v uměleckém světě obligátní honorář v podobě zviditelnění.

Právě díky svému otevřenému formátu představuje Glasgow International příležitost seznámit se nejen s nezvyklými prostory, ale především i s postavami lokální scény. Například s kurátorem, který v 90. letech studoval fotografii na FAMU a teď už roky vede galerii Queens Park Railway Club, příhodně umístěnou na vlakovém nástupišti, ve které jeho kolega Michael Fullerton vystavuje portréty „prominentních postav“, a reflektuje tak politikum v Británii tradičního žánru portrétní malby. Nebo v bytě umělkyně Beatrice Loft Schulz, která pochází z Londýna a pracuje na nahrávce na téma studu, ale vlastně je unavená z neustálého obíhání scény a pro jednou chtěla, aby scéna přišla za ní, čehož sice docílila, ale za poněkud rozpačitých okolností (jiní by se možná na jejím místě styděli). Svěžím přínosem Glasgow International je tak možnost proniknout do aktuálních témat, která místní umělecká scéna považuje za podstatné, a diskutovat s umělci a kurátory nad jednotlivými instalacemi, nad průběhem festivalu, nad historií té které čtvrti, nad Skotskou národní stranou či nad Tony Blairem. Zatímco v případě londýnského Friezu a Liverpoolského bienále je dlouhodobý přínos pro místní uměleckou scénu sporný, v rámci festivalu Glasgow International se jí nepochybně dostává potřebné zpětné vazby a zviditelnění. Možná by však přeci jenom dojem a účinek festivalu povzneslo, kdyby se kurátorský tým v rámci onoho komorního programu soustředil na jeden z oněch lokálně-kosmopolitních motivů, a namísto pestré mozaiky tak úžeji představil některé z aktuálně rezonujících témat.

Glasgow International 2018 / ředitel festivalu: Richard Parry / Glasgow / Skotsko / 20. 4. – 7. 5. 2018