Popelčin lesk i bída

Do konce týdne je v paláci Kinských (v Národní galerii v Praze) k vidění výstava malíře Norberta Grunda. Martin Vaněk považuje tuto osobnost výtvarného umění 18. století za bezesporu pozoruhodnou, ke zpracování monografické výstavy má však řadu výhrad týkajících se její koncepce i vlastní realizace. Kurátorka Marcela Vondráčková přistoupila podle autora ke Grundově dílu a kategoriím či pojmům, jež se k němu vážou, nekriticky, a galerie podle něj nezvolila šťastné architektonické řešení ani načasování projektu: snad by bylo lepší počkat na podrobnou publikaci věnovanou tomuto umělci, jež má vyjít v letošním roce.

Popelčin lesk i bída

Aktuální výstavou, kterou je možné do konce tohoto týdne zhlédnout v paláci Kinských, se Národní galerie snaží plnit jeden ze svých úkolů, kterým je odborné zhodnocení a aktuální interpretace umění z vlastních sbírek. V tomto případě přišel na řadu umělec, jehož jméno sice zná snad každý, kdo prošel uměleckohistorickým školením, jeho obrazy, kterých v rozmezí od čtyřicátých let 18. století do roku 1767 vytvořil překvapivě mnoho, zná však detailněji zřejmě málokdo. Obrazy Norberta Grunda (1717–1767) byly velmi oblíbené, což dokazuje původní provenience jeho děl v mnohých šlechtických, klášterních i měšťanských sbírkách, ale také ve sbírkách umělců – současníků. Tvořil převážně drobnou kabinetní olejovou malbu na dřevě formálně i motivicky vycházející především z holandské, vlámské, potažmo německé malby. Prostřednictvím grafiky byl ovlivněn benátskou produkcí, z autopsie znal i vídeňskou kabinetní malbu. Dílo tohoto umělce, jenž se školil u svého otce Christiana Grunda, dvorního malíře a správce rodové obrazárny Kolowratů, je tedy v dobrém slova smyslu středoevropskou syntézou zmíněného žánru. Nejedná se však ani tak o čistý formalistní převod, nýbrž o zcela originální polohu, která činí z jeho díla osobitý a umělecky závažný celek.

Jelikož poslední Grundova monografie vyšla v roce 1967 v souvislosti s výstavou ve vídeňském Belvederu a pražské Loretě, bylo nasnadě, aby k jeho dvojitému výročí vznikla nová, kritická studie, která by jej smysluplně zařadila do kontextu evropské malby a umění, jehož interpretace příliš často naráží na zažitá klišé stylového pojetí, by interpretovala nově, pomocí jiných otázek, než jaké byly tomuto umění doposud kladeny. Staronová kurátorka sbírky starého umění Národní galerie, Marcela Vondráčková, přináší v tuto chvíli výsledky svého bádání ve formě výstavy a průvodce. Pouze text Mariuse Winzelera, ředitele sbírky starého umění Národní galerie, prozrazuje, že jde o vedlejší produkty rozsáhlého výzkumu uskutečněného v rámci projektu GA ČR a ve spolupráci s Uměleckohistorickým muzeem ve Vídni, jehož výsledkem má být tento rok vydaná monografická kniha.

Deklarovaným cílem výstavy bylo představit Grundovu žánrovou malbu v evropských souvislostech. Kurátorským klíčem bylo především zaškatulkovat každý Grundův obraz do určitého typu žánrové scény a k těm pak přiřadit po jednom až dvou obrazech zastupujících jednoho či dva evropské malíře, kteří malovali stejné náměty a jsou zrovna ve sbírce Národní galerie zastoupeni. Na výstavě tak vedle Grunda uvidíme díla Franze Christopha Jannecka, Johanna Georga Platzera, Antoina Watteaua, Dircka Halse, Philipse Wouwermana ad.

Žánrová malba je nejednoznačným a nesamozřejmým pojmem a samotné zařazování obrazů vždy pouze k jednomu typu, je problematické. Vondráčková v průvodci podává stručnou genezi pojmu a s tím i vývoj nejrůznějších motivů, které vznikly převážně v rámci holandské tradice a byly předávány dál. V podstatě žádný z nich neproblematizuje. V textu pak poukazuje na jev, kdy jsou zdánlivě srozumitelné náměty nositelem hlubších sdělení vycházejících ze znalosti emblémů a mytologie. Do této míry je kniha a spolu s ní i výstava poučná, avšak v samotných pasážích věnujících se jednotlivým obrazům či námětům, se většinou autorka nedostane pod povrch a dozvídáme se pouze onu základní linii interpretace, která zařazuje každý obraz do příslušné žánrové kolonky. V textu průvodce jsou tak obrazy řazeny do následujících oddílů, které jsou pak v nestejném pořadí převedeny i do výstavy: Zahrady lásky, „Ušlechtilé zábavy“, Lov, Válka, Rozmanité lidské hemžení, Život ve městě a na venkově, Na okraji společnosti, Roční období, Sny o blažené Arkádii a konečně Ve znamení Múz.

Tyto oddíly jsou instalovány „zámeckým“ způsobem, tj. v kompozicích čítajících mnoho obrazů na jedné stěně, k nimž se vždy váže stručný text charakterizující jednotlivá odvětví žánrové malby. Samostatným a v porovnání s celkem poměrně rozsáhlým oddílem instalovaným odděleně od maleb, je kabinet, v němž je vystaven konvolut grafických prací Jana Jiřího Balzera, které byly vytvořeny podle Grundových maleb. Jedná se o cenný pramen poznání, jelikož na těchto grafických listech bývají uvedeny původní názvy stejně jako majitelé děl. V závěrečné části výstavy, jež se však omylem, vzhledem k umístění úvodní tiráže a pokynům hlídací služby, stala – alespoň v mém případě – částí úvodní, jsou pak vystaveny příklady uměleckého řemesla, především porcelánu, skla a oděvů. To vše zřejmě pro dokreslení doby. Propojení s tvorbou Norberta Grunda a smysl těchto oddílů v rámci výstavy má zřejmě podle autorky jasné opodstatnění vyplývající jaksi z podstaty, mně však smysl těchto apendixů uniká ve chvíli, kdy si namísto jasně zdůvodněné vazby, čtu pouze odstavce tohoto typu: „Od druhé čtvrtiny 18. století lze v českém prostředí sledovat příklon k rokokové lehkosti a větší zdobnosti, v interiéru je stále více kladen důraz na pohodlí a útulnost. Do všech oblastí uměleckého řemesla přináší rokoko křehkost a dekorativnost, hravost a eleganci a smysl pro půvabný detail.“ (na panelu, ale i v průvodci, s. 140)

Autorka výstavy považuje Norberta Grunda za synonymum rokokové malby v Čechách. Právě poměrně sporným pojmem rokoko Vondráčková nešetří, o existenci této stylové epochy v českých zemích tudíž nejen nepochybuje, ale opakuje zmíněné definice, které hovoří o příklonu k dekorativnosti, pohodlí a jemnosti. Domnívám se však, že tento způsob interpretace jako pokus o nové zhodnocení díla Norberta Grunda neobstojí.

Norbert Grund je podle mého názoru v kontextu českých zemí výjimečnou uměleckou osobností, na jejímž díle lze demonstrovat i jiné fenomény, než je rokoková zjemnělost, ochlazení barevné palety nebo ztopornění postav. Jedná se například o dílenskou praxi, trh s uměním, uměleckou konkurenci a ustanovení prvních akademií (především té ve Vídni), provoz tehdejších šlechtických sbírek (vliv Kolowratské sbírky), politický kontext (Grund se narodil ve stejný rok jako Marie Terezie), v některých případech i specifika genderových rolí. To vše je možné studovat a zároveň reflektovat skutečnost, že takto vzdělaný malíř, jakým Grund byl, si mohl pohrávat také s kategoriemi, jako jsou ironie a parafráze.

Nabízí se otázka, proč Národní galerie zařadila do svého programu výstavu, která je jednak vedlejším produktem vědeckého katalogu a jednak je zaměřená nikoliv na Grundovu tvorbu jako celek, nýbrž pouze na jeden její segment. Nebylo by vhodnější počkat na výsledek monografické knihy a ten prezentovat v rámci souhrnné výstavy věnované tomuto umělci? Podobných otázek by se našlo více, a to v tuto chvíli zcela opomíjím vizuální a architektonické zpracování, jež pracuje s velmi lacinou nápodobou textilních tapet. Právě tento aspekt výstavy, nemůže nikoho nechat na pochybách, jakou prioritu vedení Národní galerie prezentaci Norberta Grunda přisuzuje. Vedle projektů pro Veletržní palác se jedná zcela očividně o výstavní Popelku.

Na tzv. „velkou monografii“ si budeme muset, jak píše Marius Winzeler ve svém úvodu k průvodci aktuální výstavou, ještě počkat. Jak je ze stručného výčtu komponent výstavy patrné, spíše než překvapivou a objevnou procházku mezi díly významného pozdně barokního malíře připomínají nakonec bohužel výstava spolu s průvodcem středoškolskou učebnici plnou hrubých zjednodušení a klišé. Jde o klasickou prezentaci díla umělce s nevyužitým interpretačním potenciálem, která opakuje zažitá formalistní klišé o stylu a atmosféře doby. Zřejmým vrcholem tvůrčí aktivity v rámci přípravy výstavy byl nápad zapojit do ní audiovizuální složku, tedy reprodukovaný štěkot psů a dusot koňských kopyt v oddíle Lov – tento princip naštěstí není opakován například v oddíle nazvaném Zahrada lásky ani v žádných jiných. Výstava je instalačně odbytá a vytváří v souvislosti s předchozí výstavou zmatek ohledně dramaturgického zaměření jednotlivých budov Národní galerie. Jediným pozitivem tak zůstává fakt, že si znalec, který má Grunda rád, konečně jeho práce pořádně prohlédne, pokud ovšem není zrovna odkázán na invalidní vozík (viz fotografie).

Norbert Grund / Půvab všedního dne / kurátorka: Marcela Vondráčková / Národní galerie / palác Kinských / 1. 12. 2017 – 18. 3. 2018

Foto: archiv Národní galerie v Praze, poslední snímek: Martin Vaněk

Fotoreport z výstavy zde.