Jak být dělníkem muzejního mikrokosmu

Martin Vaněk se ve své recenzi vrací ke Kapesnímu průvodci po muzeu a muzejnictví Jiřího Žalmana, který Národní muzeum vydalo v minulém roce, a to v situaci, kdy muzeum připravuje nové stálé expozice v rekonstruované budově. Muzeologické koncepce, ze kterých Žalman vychází, považuje Vaněk za zastaralé a nereflektující aktuální metodologii rozvíjenou v zahraniční literatuře. Knihu, k níž otevřeně přistupuje z pozice historika výtvarného umění, považuje za soubor nahodilých anekdot z praxe psaných autoritativním tónem ostříleného profesionála, kterého již nic nepřekvapí. Natož naivní otázky, které mu v rozhovoru klade mladá absolventka.

Ilustrace z obálky Kapesního průvodce po muzeu a muzejnictví Jiřího Žalmana

Jak být dělníkem muzejního mikrokosmu

Opožděnou recenzi Kapesního průvodce po muzeu a muzejnictví, jenž vyšel již v roce 2016 nákladem Národního muzea s podporou Ministerstva kultury ČR, jsem se rozhodl napsat jen z toho důvodu, abych upozornil na stále hojně přežívající fenomén, jenž je vlastní českomoravskému muzejnímu prostředí. Tento fenomén by se mohl velmi slušně nazvat nedostatkem mezinárodního rozhledu. Kniha, jež vyšla v minulém roce, se mi do rukou dostala nedávno a zcela náhodou při návštěvě jedné kolegyně z oboru. Diskuze nad touto knihou je podle mého názoru aktuální především v souvislosti s přestavbou budovy a expozic Národního muzea, které je jejím vydavatelem. Neblaze tak předjímá to, v jakém myšlenkovém modu tvorba těchto expozic probíhá.

Zakladatel AMG a ředitel OMG

Jiří Žalman (*1944) vystudoval zoologii na Přírodovědecké fakultě UK. V letech 1967–1986 pracoval v Okresním muzeu Praha-východ, od roku 1969 jako jeho ředitel. Následovalo angažmá vedoucího metodického oddělení Národního muzea. V roce 1990 spoluzakládal Asociaci českých a moravskoslezských muzeí a galerií (dnešní AMG). Od roku 1991 byl vysoce postaveným úředníkem Ministerstva kultury, přesněji ředitelem odboru muzeí a galerií (OMG), později vedoucím oddělení muzeí a galerií. Žalman se spolupodílel na změnách probíhajících v muzejním prostředí České republiky po roce 1989 a na reorganizaci celé galerijní sítě po roce 2000, kdy byla převážná většina muzeí a galerií převedena pod správu nově ustanovených krajů. Je také jedním z autorů zákona 122/2000 Sb. O ochraně sbírek muzejní povahy a autorem ideového návrhu expozice Památníku Lidice. Především pak byl v uplynulých letech rádcem muzejníků, častěji však jejich postrachem. Podstatná část jeho činnosti spočívala totiž v zavedení a udržování kontrolního mechanismu, jenž je uplatňován MK ČR v rámci celé muzejní a galerijní sítě. Jeho cílem je zajistit dodržování platného zákona.

Věřím, že mnoho pracovníků muzeí a galerií považovalo předchozí odstavec za zbytečný. Jiří Žalman reprezentuje českou muzeologii posledních desetiletí v praxi, podstatná část současné umělecké a muzejní scény jej ale vůbec nezná, přestože je jedním z těch, kdo svým působením vtiskli tvář českému muzejnímu a galerijnímu prostředí. Je zcela pochopitelné, vzhledem k jeho věku a postavení, že se pokusil podělit se o své zkušenosti s ostatními. K tomuto účelu si zvolil formu rozhovoru, kterou považuji v takových případech za velmi žádoucí – dialog dvou odborníků může nahlédnout zvolený problém hned z několika stran.

Naivní otázky, vousaté odpovědi

Zde ale narážíme na první úskalí. Autor vede dialog sám se sebou, otázky vkládá do úst fiktivní postavě, kterou má být čerstvá absolventka historie Karolína, nově zaměstnaná v blíže neurčeném regionálním muzeu. Sám v úvodu tvrdí, že jde o otázky, které slýchával z úst svých kolegů, když navštěvoval muzea a galerie, nebo které dostával poštou či emailem. Jejich velká část je však návodná a záměrně naivní, sloužící pouze jako přihrávky dospělejším promluvám staršího a zkušenějšího. O jejich autenticitě tak může mít čtenář oprávněné pochyby. V žádném případě se nejedná o rozhovor rovného s rovným. Z genderového hlediska shledávám též značně problematickou volbu fiktivní partnerky v rozhovoru. Je zde zcela jasně dáváno najevo, jaké místo má v českém muzejnictví čerstvá absolventka. Přisuzuje se jí pasivní role – staršímu kolegovi neodporuje, přijímá jeho tvrzení jako jednou provždy danou pravdu, kterou se má ve své praxi řídit.

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet

Kniha, která metodologicky vychází především z oboru muzeologie a je po odborné stránce hluboce zakořeněna kdesi v sedmdesátých letech minulého století, je rozčleněna do pěti kapitol, v nichž se Žalman postupně věnuje charakteristice a poslání muzea, správě sbírek, komunikaci a řízení instituce. Na závěr přidává kapitolu vzpomínkovou, v níž popisuje padesát let své praxe. Zjednodušeně řečeno, kniha je takovým povšechným shrnutím všeho možného od výkladu legislativy, praxe kurátora, způsobů řízení instituce, až po subjektivní podání toho, co se v českém muzejnictví dělo v tzv. „divné době“, jak Žalman nazývá éru komunismu. Základní premisou Žalmanova výkladu je, že muzejní věda je komplikovaná, jelikož „praxe obsahuje snad nekonečný počet situací, z nichž některá se naskytne pouze jednou, v jediném muzeu…“ (s. 11). Podle Žalmana si máme muzeum zřejmě představovat jako vesmírnou loď minimálně na úrovni Star Wars. Cílem takového tvrzení je ovšem podle všeho připravit si půdu pro exhibici omniscientní autority. Kniha implicitně vytváří mylný dojem, že se po jejím přečtení dostaneme blíže k pochopení praxe. Je zde však jedno úskalí. Recept na to být dobrým kurátorem Žalman totiž vidí v podstatě pouze v dodržování zákonů, metodických pokynů, předpisů, vyhlášek a ředitelských příkazů či nařízení platných v dané době pro daná muzea. Kurátor se má ve své práci podle Žalmana řídit hlavně zdravým rozumem: „Skutečný zdravý rozum se musí opírat o potřebné teoretické znalosti nejen zákonů a metodických pokynů, ale také smyslu muzea, sbírky, zásad její tvorby atp., a o schopnost obohatit je zkušenostmi z praxe, vlastní intuicí a ‚citem pro věc‘.“ (s. 98). Zdůrazňovat, že v rámci muzejní praxe jsou zdravý rozum a cit pro věc veličiny obtížně specifikovatelné, je, myslím, zbytečné. Skutečnost, že kurátorství a pojem kurátor je předmětem samostatného oboru, ale také mnohovrstevnatým fenoménem, jenž mnohdy souvisí spíše než s muzeem, potažmo s dějinami umění nebo muzeologií, s uměním, marketingem, mediálními studiemi, sociologií, lingvistikou, teorií komunikace, zkrátka s celou škálou oborů přidružených k audiovizuálním médiím, Žalman opomíjí. Kniha tak nereflektuje praxi, kterou se v českém prostředí na mnoha úrovních snaží pojmenovávat kurátorsky aktivní filozofové (Císař), filozofující kurátoři (Pokorný, Pospiszyl) nebo historikové umění – kurátoři, kteří v jedné fázi své kariéry působili v muzeu umění (dříve Kroupa, později Kesner nebo Chamonikola).

Jiří Žalman řeší ponejvíce, jak už jsem naznačil, záležitosti provozního charakteru: sběr sbírkových předmětů, jejich evidenci, uložení a vystavování. Při jeho výkladu se dozvíme mnoho „humorných“ historek ze zákulisí anonymních institucí, které mají podpořit jeho výklad a zřejmě jej i oživit. Muzejník podle Žalmana může být tím největším nebezpečím pro sbírkový předmět, a tak neváhá a vypráví příběhy o tom, jak dělníci boří zeď, aniž by byly zakryty čerstvě zrestaurované barokní skulptury, jak nejmenovaný ředitel prohlížel vzácný iluminovaný rukopis před televizní kamerou bez rukavic, jak jsou vystavovány, opět v naprosto anonymním muzeu, citlivé materiály hned pod oknem, kterak není možné v jednom depozitáři se ani pohnout atd… Tyto anekdoty jsou zahaleny mlhou anonymity, jež chrání případné viníky mnohdy vskutku velmi podivuhodných situací, které se nikdy neměly v muzeu stát. Žalmanovo vyprávění se však míjí účinkem, pokud není sděleno zároveň to, jak se daná situace napravila, zda byl viník vůbec potrestán a jakým způsobem. Jedná se tak o pouhé zápletky bez katarze. Navíc podporující mylný dojem, že se všude děje něco podobného a občasné poškození sbírkových předmětů je vlastně jevem zcela normálním.

Mezi mentorováním a popisováním podobných situací je přeci jen možné zachytit výklad základních pojmů. Kromě pojmu kurátor jde o samotný pojem muzea nebo o způsoby vystavování. Na vše má Jiří Žalman odpovědi, které se zcela otevřeně hlásí k tradici české muzeologie. Žalmanova definice muzea je kompletně přejata ze zákona, jehož je spoluautorem (ve zkratce: muzeum má sbírat, chránit, evidovat a zpřístupňovat své sbírky) a jako jedinou autoritu cituje Zbyňka Zbyslava Stránského, jehož pojem „muzealita“ je pro něj spásonosný. Veškerá činnost muzea má být podřízena smyslu, kterým je realizace muzeality. Samotný Stránského pojem je však předmětem debat muzeologů, stejně tak, jako je jím v prostředí oboru dějin umění pojem umění nebo ve filozofii pojem bytí. Pojem „muzealita“ je podle Stránkého: „tá stránka skutočnosti, ktorá nesie také znaky, čo sú dostatočným dôvodom na to, aby jej nositeľa proti prirodzenosti zániku zachovali a ďalej vedecky i kultúrne využívali.“[1] Za nositele je v tomto případě považována muzeálie, což je termín, jenž je obecně známější a pochopitelnější. Nutno podotknout, že Stránský, jenž přednášel na brněnské Filozofické fakultě, byl jedním z těch, kdo se snažili muzeologii pevněji ukotvit v systému humanitních vědních oborů a jeho nově zavedený pojem k tomu měl dopomoci.

Žalmanovo přemýšlení o způsobech vystavování se omezuje pouze na praktické rady týkající se popisků, vitrín, délky a zábavnosti textů, osvětlení a barevnosti panelů. Tvrdí, že: „[…] formy vystavování jsou pro realizaci muzeality buď dobré, anebo špatné, ostatní nálepky jsou bezpředmětné. Jde o to, poskytnout návštěvníkům kvalitní zážitek, zprostředkovat jim realizaci muzeality – a formy je třeba k tomu přizpůsobit, není na místě žádnou z nich předem vylučovat.“ (s. 110)

Zdá se, že Žalmanovi zkrátka k tomu, aby vyložil komplikovanou problematiku muzea se všemi konsekvencemi, stačí plocha dvou set stran s velmi skromnou oporou v odborné literatuře. Masivní zahraniční produkci muzeologické literatury nebo knih zabývajících se kurátorstvím buďto Jiří Žalman záměrně opomíjí jako pro náš kontext nepotřebnou, nebo ji zkrátka nezná.[2] Patrné je to v pasáži, kde se Žalman zabývá způsoby práce s novými médii. Tvrzení, že digitální informace prozatím nemůže být sbírkovým předmětem, je na jedné straně logická v rámci argumentační zapouzdřenosti celé knihy, nicméně praxe prokazuje, že je neplatná. Stačí reflektovat práci mnohých muzeí umění věnujících se reflexi a sběratelství nových médií, která mají tuto problematiku již zcela jistě vyřešenou.[3]

Osudové míjení

Kniha Jiřího Žalmana přináší sumu užitečných informací, které ocení ten, kdo se jednou zapletl nebo teprve zaplete se sbírkotvornou institucí. Mnoho procesních záležitostí, o nichž kniha pojednává, si člověk nemůže jen tak osvojit, pokud se někde nedočte, jak fungují v praxi. V tomto smyslu však Žalman rozšiřuje pouze své monotematicky zaměřené portfolio: již jeho dvě Příručky muzejníkovy (2002, 2006) v tomto směru udělaly dobrou službu. Ačkoliv je patrná autorova snaha být nápomocen a i přes veškeré výtky se mu to často daří, lze konstatovat, že kniha zaměřená na muzeum v praxi by mohla být podstatně lépe připravena.

Ona příprava by mohla být kvalitnější na straně autora, ale i vydavatele. Podle mého názoru měl být totiž rozhovor veden reálnou osobou. Poctivou redakční prací by se také předešlo častému opakování a zejména pak mnohým zbytečným apendixům. Naopak mohla být posílena složka vzpomínková. V této rovině se jedná o narativ, který byl podroben autorovou autocenzurou. Sám sebe Žalman pochopitelně prezentuje v nejlepším světle. Jediný stín a zároveň náznak sebereflexe je patrný v samotném závěru: „Nebylo by ale poctivé neříci, že jsme se také podíleli na režimu poplatných výstavách k různým politickým výročím a dělali i další kompromisy v rozporu s naším přesvědčením. Já sám jsem za ně – byť jsem jimi nikomu a ničemu neublížil, ale sám pro sebe je vnímal jako osobní selhání, zaplatil vážnými psychickými problémy, […]“ (s. 223).

Kniha také postrádá jakýkoliv vhled do ekonomického fungování příspěvkových organizací, které by jistě mnohé zajímalo, postrádá jakoukoliv reflexi polistopadové éry a fungování ministerstva kultury, zvláště pak v takových vyhrocených obdobích, jakými byly například poslední roky působení Milana Knížáka v čele Národní galerie. Žalman byl u všeho, jeho kniha však mlčí. Solidní rozbor období po listopadu by jistě prospěl hlubšímu poznání naší společně sdílené praxe.

Kapesní průvodce po muzeu a muzejnictví je průměrnou českou knihou na toto téma, stejně jako jsou v porovnání s mnohými zahraničními institucemi průměrná, nebo spíše podprůměrná naše vlastivědná muzea, která doposud nebyla schopna nahlédnout problematiku muzea a vystavování s nadhledem a mezinárodním přesahem. Z dlouhodobého hlediska se máme mnoho co učit. Knihy, jako je ta Žalmanova, jsou schopné oslovit zájemce, kteří jsou na začátku a neptají se, avšak pro hlubší zájem není v našich podmínkách zcela zjevně živná půda. Na závěr se nelze nezmínit o zcela otřesném grafickém provedení celé knihy, kterou doprovází „vtipné“ ilustrace Kateřiny Perglové. I muzeologové a vlastivědná muzea se musí naučit chápat, že vizuální styl instituce je důležitý. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by k podobnému uvědomění došlo.

[1] Zbyněk Z. Stránský, Múzejnictvo v relácii teórie a praxe, Múzeum, 1970, s. 179, citováno podle: Václav Rutar, Geneze pojmů muzeálie, muzealita a muzealizace, Museologica Brunensia, podzim 2012, s. 9.

[2] Za všechny je možné zmínit velmi vlivné knihy Hanse Beltinga, Hanse Ulricha Obrista nebo Briana O´Dohertyho, případně knihy, jako je Rethinking Curating autorů Beryla Grahama a Sarah Cook nebo populární Salon to Biennial. Exhibitions that Made Art History, Vol. 1: 1863 – 1959 a Biennials and Beyond Exhibitions That Made Art History: 1962-2002, obecně produkci německého nakladatelství Transcript Verlag nebo britského Phaidon.

[3] Např. MoMa New York – Media & Performance Art department, Muzeum současného umění v Záhřebu – Media Art Collection, Muzeum Sztuki, Lodž – Sbírka umění 20. a 21. století

Jiří Žalman / Kapesní průvodce po muzeu a muzejnictví (fiktivní rozhovor Jiřího Žalmana s muzejní elévkou) / Praha 2016 / vydavatel: Národní muzeum