Hlavně zvesela

Výstava Nervous Trees Krištofa Kintery v Galerii Rudolfinum byla prodloužena do 27. prosince letošního roku, a tak stále ještě není pozdě na její reflexi. Kinterovy monumentální instalace vyplňující takřka každý kout velkorysých výstavních prostor galerie mají být kritikou současné konzumní společnosti a poukazovat na globální environmentální krizi. "Jenže Kinterovy práce ilustrují již dobře známé problémy a nepřináší další otázky. Necílí na zdroje problému, ani nezpůsobují podvratné výlevy smíchu. Nepůsobí nijak nebezpečně, naopak svět odpadu, zahlcení planety plastem a nefunkční elektronikou představují jako něco blyštivě krásného (Démon růstu, 2013–2014), zábavného (Public Jukebox, 2011–2014) nebo úsměvného (Nervous Trees, 2013)," reaguje Anna Remešová a svoji kritiku zasazuje do kontextu výstavní politiky hlavních českých galerijních a muzejních institucí, které jednoznačně upřednostňují tradiční výstavy individuálních tvůrců, aniž by systematicky podporovaly i dlouhodobé analytické a kritické výzkumné projekty.

Hlavně zvesela 

Byl všední den kolem poledne, ani ne tak na začátku výstavy jako spíše v její půli, ale sály Galerie Rudolfinum byly plné návštěvníků – dospělých, mladistvých i dětí. Ať si Petr Nedoma říká, co chce [1], vystavit Krištofa Kinteru je vždycky sázka na jistotu. Ve světě, kde se úspěšnost výstav vypočítává podle počtu návštěvníků, je Kinterova přehlídka počinem roku, jež předčí možná i Aj Wej-Wejovu nafouknutou loď, která je sice ve Veletržním paláci k vidění skoro rok a je větší než osmdesát praček na sobě, jenže se nehýbe.

Na jednu stranu je nejspíš dobře, že na výstavu současného umění chodí lidé v takovém počtu. Navíc se nejedná o nijak bulvární nebo šokující přehlídku, Kinterovy instalace na výstavě Nervous Trees lákají spíše na zážitek z akumulace materiálu a určitý typ zábavné spoluúčasti. Velké místnosti galerie se proměnily v krajiny drátů, elektronických součástek, stavebních materiálů, odpadů umělecké práce a ve skladiště obrazů, objektů a asambláží. V hlavních sálech se nachází Kinterova dílna vyvýšená na lešení, ve které můžeme nahlédnout do autorových kreseb, plánů, náčrtů a poznámek; instalace Postnaturalia, jež je vytvořena z rozličných technických součástek, kabelů a drátů a má připomínat přírodní krajinu či prapodivné rostlinstvo; nebo veselý jukebox na hoře z polystyrenu; třesoucí se stromy s globusy na svých vrcholcích a snad největší lákadlo celé výstavy – hora z na sebe poskládaných praček, které perou prádlo.

Jednotlivé části výstavy však do sebe spíše nezapadají – vystavená díla se vyjadřují k množství různých témat a celkově tak expozici zastřešuje až samotná postava umělce. Obzvláště zapaspartované obrazové koláže, které jsou jedna vedle druhé instalovány ve dvou menších místnostech, a zákulisí procesu umělcovy tvorby poodhalené přítomností jeho dílny, vzbuzují dojem retrospektivy. Možná je hledání jednotného tématu chimérou a je třeba se spíše zaměřit na Kinteru jako takového. Ten pak sice ve svých komentářích odkazuje k závažným tématům (vztah člověka k planetě, akumulace výroby a spotřeby), avšak daří se mu opravdu tuto zprávu předat návštěvníkům?

Nejaktuálněji z celé výstavy vyznívá instalace Postnaturalia, o které již psala v souvislosti s Kinterovou výstavou v Collezione Maramotti Hana Rousová. Stejně jako v případě italské premiéry jsou sály Rudolfina zaplněny modely krajin, agonickými kreaturami, ale také kresbami květin a „post-naturálií“. Kinterova výstava v Reggio Emiliu – a potažmo i ta v Praze – lákala na klasický „kinterovský chaos“ a interaktivitu, její význam se však podle Rousové měl od předchozích umělcových počinů lišit: měla být kritikou vztahu současné společnosti k přírodě, toho, jak se prostředí technologií, přístrojů a mechanizace stává naší „druhou přírodou“.

Kintera i v Rudolfinu nadále pracuje se strategií grotesky, jeho instalace a kreatury parodují, ilustrují a atakují, příšerky z drátů a kabelů udivují svou živostí, obrovské sochy zase fascinují díky své hmotnosti. Groteska nebo karikatura má určitě své důležité místo v dějinách umění, upozorňuje na neuspokojivé společenské či politické situace a její viníky. Jenže Kinterovy práce ilustrují již dobře známé problémy a nepřináší další otázky. Necílí na zdroje problému, ani nezpůsobují podvratné výlevy smíchu. Nepůsobí nijak nebezpečně, naopak svět odpadu, zahlcení planety plastem a nefunkční elektronikou představují jako něco blyštivě krásného (Démon růstu, 2013–2014), zábavného (Public Jukebox, 2011–2014) nebo úsměvného (Nervous Trees, 2013).

Kinterova výstava spíše než aby konkrétní problémy artikulovala, tak si je uzurpuje a zplošťuje je. Například socha We All Want to Be Cleaned (2017), která se skládá z množství fungujících i nehybných praček, spočívá v efektu „recycle art“ a kumulaci předmětů, a spíše než nové otázky po problémech neukočírovatelné spotřeby všeho možného vzbuzuje strach z toho, že na vás některá z praček při procházení okolo spadne. Kintera nespekuluje, jeho teze jsou jasné, diskuze nulová. Jen opatrně poukazuje, ale pouze do té míry, dokud jsou všichni spokojeni a nikdo se necítí nekomfortně.

Dobře, přiznejme si tedy, že i takové výstavy, jako je ta Kinterova nebo Aj Wej-Wejova, mají své místo v galeriích. Divák má právo být pobaven, fascinován či překvapen. Problém proto nespočívá v Kinterovi, ale v situaci, kdy takové výstavy převládají a kdy není dostatek prostoru a financí na to, aby byly podporovány dlouhodobější kurátorské výzkumy, jež by usilovaly o analytičtější a kritičtější přístup k otázkám podobným těm, s nimiž pracují Kintera a Aj Wej-Wej. Spíše než bombastické zábavní parky je totiž dnes – v momentě blížící se klimatické katastrofy a vzrůstající fašizace společnosti – třeba vytvářet místa, kde se návštěvníci budou učit problematizování skutečnosti, než aby ji zlehčovali.

Například změna klimatu právě úzce souvisí s naším vztahem k přírodě jako materiálu, jenž je možné jakkoliv těžit a využívat, a s naší spotřebou a zodpovědností ke zdrojům, které máme k dispozici, a stala se reálnou hrozbou, která v budoucnu nenávratně ovlivní kvalitu života na Zemi. Zároveň umělecké galerie a muzea nejsou apolitickými institucemi, ve kterých se autonomně představují ideje umělců, ale jsou součástí diskuze ve veřejném prostoru o tom, jak s touto skutečností naložíme. Jenže než aby výstavy současného umění ve velkých galeriích působily kriticky, tak se spíš „angažují“ v upevňování stávající situace.

Letošní velké výstavy, na které takové instituce jako Národní galerie (NG), Galerie hlavního města Praha (GHMP) a Moravská galerie v Brně (MG) lákaly, totiž mají ke společensky a politicky kritickým projektům opravdu daleko. Ať už šlo o Františka Skálu, Magdalenu Jetelovou, Aj Wej-Weje nebo Gerharda Richtera v NG; Richarda Deacona, skupinovou výstavu Médium figura či Eduarda Steinberga v GHMP, Mariana Pallu a Kmeny 90 v MG nebo Juergena Tellera, Eberharda Havekosta a Krištofa Kinteru v Rudolfinu; jedná se většinou o výstavy individuálních umělců (a z 80% mužů!) a nenajdeme mezi nimi jedinou přehlídku s charakterem výzkumu aktuálně palčivých témat, jenž by samy tyto instituce iniciovaly. Namísto toho se v rámci jejich programu setkáváme s velkými jmény, individualismem a nekritickým populismem. NG, GHMP i MG tak svou politickou roli ve společnosti projevují především takovým způsobem, který úspěšně napomáhá normalizaci společnosti a udržuje neoliberální status quo skrze důraz na jedince jako individualitu a neúprosný pozitivismus. Lze pak jedině konstatovat, že na situaci, ve které jsme se dnes v povolebním období ocitli, se do určité míry podílí také velké české galerie a muzea, dostatečně nepodporující takové projekty, jež by byly schopné poukazovat na proměňující se společenské a politické klima.


[1] Pavel Vokatý, I na špinavé ponožky se člověk najednou dívá jinak, diskuze s Petrem Nedomou, Lenkou Lindaurovou, Karlem Císařem, Jiřím Machalickým a Jiřím Davidem, Lidové noviny, 30. 9. 2017, příloha Orientace, s. 24–25.


Krištof Kintera / Nervous Trees / Galerie Rudolfinum / Praha / 7. 9. – 27. 10. 2017

Foto: Martin Polák

Anna Remešová | Je redaktorkou Artalk.cz. Vystudovala teorii a dějiny moderního a současného umění na UMPRUM a byla členkou Ateliéru bez vedoucího. Aktuálně se jako doktorandka na AVU věnuje výzkumu Náprstkova muzea v Praze.