Do Chebu na Expo a na Retro

Výstava v Galerii výtvarného umění v Chebu věnovaná československé účasti na EXPO 67 v Montrealu sice za pár týdnů končí, její repríza se nicméně záhy uskuteční v Moravské galerii v Brně. Jana Kořínková zve v recenzi na důkladně zpracovanou expozici doplněnou poměrně obsáhlou publikací, přičemž československý pavilon v Montrealu a jednotlivé instalace či prezentované objekty zasazuje do širšího kulturního kontextu doby.

Do Chebu na Expo a na Retro

Do 5. listopadu probíhá v Galerii výtvarného umění v Chebu výstava věnovaná československé účasti na Expo 67 v kanadském Montrealu, od níž letos uběhlo rovných padesát let. Přestože se zde, slovy hlavní autorky projektu Terezie Nekvindové, stát prezentoval výstavou, která na rozdíl od Expo 58, „neměla vliv ani na životní styl, ani na československý design a architekturu své doby,“ [1] jednalo se o projekt, jenž dodnes výmluvně ilustruje úroveň, jíž v 60. letech dosáhlo československé umění vystavovat. Podtitul expozice – Automat na výstavu – je sice částečně odvozen od interaktivního představení Kinoautomat Miroslava Horníčka, které se v Montrealu setkalo se značným diváckým ohlasem, na druhou stranu však výstižně charakterizuje československé výstavnictví, které se od mezinárodního úspěchu bruselského pavilonu postupně etablovalo jako samostatný obor a stabilně produkovalo kvalitativně vyvážené expozice. Důležitost tohoto fenoménu ilustruje mimo jiné i skutečnost, že v době, kdy zakladatelé brněnského Bienále grafického designu vytvářeli koncepci této mezinárodní přehlídky, počítali v dvouletém cyklu se střídáním tří témat: propagační grafika a plakát, knižní grafika a ilustrace a výstavnictví. První a zároveň poslední ročník věnovaný designu výstav se odehrál na půdě Moravské galerie v roce 1968 a prezentovala se zde i montrealská expozice – tématu se v doprovodném katalogu blíže věnuje Marta Sylvestrová, kurátorka sbírky grafického designu MG.[2]

Terezie Nekvindová při přípravě výstavy zúročila svůj výzkum zaměřený na československé pavilony prezentované na světových výstavách Expo 67 a Expo 70, který v roce 2014 shrnula ve své disertační práci. Oba objekty hodnotí jako kulturní produkty, jejichž výslednou podobu určovaly nejen vysoké estetické nároky, ale také společenské, ekonomické a politické aspekty. Poslední zmíněný faktor přitom sehrál zásadní roli v případě ósackého pavilonu, jehož libreto a obsah expozice se staly po invazi zemí vojsk Varšavské smlouvy politikem a jeho úspěch byl širší veřejnosti utajen prakticky až do roku 2011, kdy vyšla monografická publikace věnovaná tomuto projektu, o jejíž vydání se Nekvindová také zasloužila.[3] Podobné kontroverze se montrealskému pavilonu vyhnuly, při hodnocení celkové koncepce autorka spíše upozorňuje na její šablonovitost. Martin Strakoš, který se v doprovodném textu zabývá architektonickým řešením pavilonu, dokonce zmiňuje, že byl v dobovém tisku ve srovnání s ostatními zastoupenými státy označován za poněkud nudný a konvenční. Vědomí, že prezentace socialistického státu na „západě“ musí svědčit o jeho bohaté historii, ekonomické prosperitě a kulturní vyspělosti, bylo pro autory expozice determinující a tento přístup začal přerůstat v klišé – právě kvalitní provedení a solidnost se však staly hlavními poznávacími znaky československé účasti a nakonec i zárukou úspěchu.

Schválené libreto výstavy „Svět pro člověka“, jehož varianty jsou v expozici k nahlédnutí ve fotokopiích, vycházelo z podtitulu celého Expa 67, Člověk a jeho svět – Země lidí. Autor realizovaného scénáře, Václav Jasanský, rozčlenil hlavní prostor pavilonu na tři tematické sekce: umění, výroba a věda. Až poté byla v roce 1965 vyhlášena soutěž na architektonické řešení budovy, v níž zvítězila dvojice Miroslav Řepa a František Pýcha; návrhem interiérů byl bez soutěže pověřen ateliér Krajského projektového ústavu v Praze pod vedením Františka Cubra, který se již dříve podílel na podobě oceňovaného československého pavilonu v Bruselu, a jeho účast na akci měla zaručit kvalitní výsledek. Ocelová konstrukce stavby byla vyrobena v brněnských Královopolských strojírnách a odeslána do Montrealu. Zde byl na ostrově Notre Dame pro stavbu vyhrazen pozemek, na němž pak proběhla montáž. Na vnitřním řešení pavilonu i jeho bezprostředním okolí se podílela celá řada československých výtvarníků, zárukou kvality byla již tradičně prezentace sklářské tvorby. Přestože se u nás podařilo dochovat jen zlomek původního rozsahu všech exponátů, v GAVU je prezentován model plastiky Skleněný les Reného Roubíčka nebo originál kinetické plastiky Jiřího Nováka s dosud funkčním mechanismem. Při pátrání po osudech pavilonu se Terezii Nekvindové podařilo zjistit, že byla budova po skončení akce demontována a přesunuta na kanadský ostrov Newfoundland do městečka Gander, kde se, rozdělená na dvě části, nachází dodnes, a to včetně některých původních výtvarných doplňků. Na otázku, proč zrovna sem, nenašla kurátorka jednoznačnou odpověď, v září 1967 zde však při letecké nehodě zahynulo téměř čtyřicet československých občanů a přesun pavilonu tedy mohl být formou poděkování za záchrannou akci.

Pro samotnou expozici byla mimořádně důležitá audio-vizuální složka, která elegantně propojovala náročné technologické postupy s prvky divácky vděčné zábavy. Mimo již zmíněného interaktivního filmového představení Kinoautomat zde byly zastoupeny také systémy Polyvize, v níž byl zcela neotřelým způsobem prezentován československý průmysl, a spektakulární Diapolyekran Josefa Svobody a Emila Radoka, které kombinovaly souběžnou projekci na pohyblivá tělesa. Na výstavě v GAVU je vystaven pracovní model Polyekranu z dřeva a papíru, jehož přítomnost vyvolává v návštěvníkovi pocity nefalšované lítosti nad tím, že už nemůže Svobodovo představení zhlédnout v reálném čase. Podobně plytce vyznívá i návštěva Památníku Ostravské operace v Hrabyni, kde je v expozici promítána projekce původně určená pro tento systém, který byl ale již dříve pro svou nefunkčnost odinstalován. Na své setkání s vyřazeným poruchovým mechanismem Polyekranu, jehož torzo objevil v Muzeu Policie České republiky v Praze, vzpomíná v závěru katalogu výstavy Pavel Sterec: „Gigantická kostra mrtvého zařízení fosilizovaná v depozitu muzea, ukrytá pod vrstvou prachu, na mě zapůsobila a stala se pro mě monumentem průkopnictví systémů, na jejichž udržitelnost dobová technologie ještě nestačila.“[4] Do výstavní expozice zasahuje Sterec nervním pohybem laserového ukazovátka, které doplňuje audiozáznam s autorovým subjektivním komentářem k vystaveným exponátům.

Protože se od formátu recenze očekává také kritika a mně nezbývá než pochválit kvalitně odvedenou práci obou kurátorek a informačně vyváženou publikaci – nakonec jsem si zvykla i na z počátku iritující roztěkanost Stercovy intervence – využila bych zde aktuální možnosti poslat vzkaz přes média: Terezie, výstava i publikace se povedly. Gratuluju a ještě jednou děkuju za recenzní výtisk! V katalogu píšeš, že architektura budovy československého pavilonu měla na své nové prostředí, kde se ocitla po přestěhování, určitý vliv. To mě zaujalo. Ze sazby vám ale na straně 81 vypadla poznámka pod čarou č. 223, kde to dál rozvádíš. Mohla bych tě poprosit o doplnění do komentáře pod článkem? Díky!

Projekt Expo 67 je situován v 1. patře chebského Retromusea, které je nejmladší součástí GAVU a jehož vznik v roce 2016 „od první neurčité myšlenky k slavnostnímu otevření byl nejspíš nejrychlejší akcí tohoto druhu u nás.“[5] Tato zdánlivě vtipná glosa ve skutečnosti svědčí o mimořádných manažerských dovednostech současného ředitele galerie Marcela Fišera, který zde působí od 1. července 2010. Návštěva stálé expozice Retromusea, které je z hlediska snahy o komplexní prezentaci životního stylu a designu v ČSSR u nás stále ještě pilotním počinem, je poučná hned v několika směrech. Ačkoliv se mnohý návštěvník během prohlídky předmětů denní potřeby neubrání takřka iracionálnímu sentimentu, je nutno vyzdvihnout, že expozice je sice divácky atraktivní, přitom ale zůstává naprosto věcná a poučná. Za její podobou totiž stojí zkušená kurátorka designu Daniela Kramerová, která se v roce 2008 podílela na přípravě obsáhlé výstavy Bruselský sen věnované zhodnocení proslulého československého pavilonu na Expo 58 v Bruselu a která je zároveň i spolukurátorkou výstavy věnované Expo 67. Výstavní expozici Retromusea doplňuje doprovodný katalog, který postihuje široký pojem „design“ a jeho specifika ovlivněná centrálně plánovaným hospodářstvím, kde nesmí chybět ani zdánlivě marginální kategorie tzv. domácího umění vytvářeného neprofesionály.[6] Výlet do GAVU, jenž se díky nevýhodné geografické poloze města pro mnohé obyvatele vzdálenějších koutů republiky rovná cestě na konec světa, však není díky pestrému a vyváženému dramaturgickému plánu galerie, žádným hazardem. Dobrá zpráva pro odlehlejší regiony přesto je, že se Automat na výstavu již brzy přestěhuje do Brna, kde jej bude možné od 24. 11. 2017 do 18. 3. 2018 zhlédnout v Uměleckoprůmyslovém muzeu Moravské galerie.


[1] Terezie Nekvindová, Výstavnictví na vrcholu, in: Terezie Nekvindová – Daniela Kramerová et al., Automat na výstavu. Československý pavilon na Expo 67 v Montrealu (kat. výst.), GAVU Cheb: Retromuseum, 11. 5. – 5. 11. 2017, Praha 2017, s. 20.

[2] Marta Sylvestrová, Výstava o výstavách. Bienále Brno 68 a Expo Montreal 67, ibidem, s. 225–261.

[3] Sbratření mezi sakurami. Československý pavilon na Expo 70 v Ósace, in: Miroslav Masák – Terezie Nekvindová – Markéta Pražanová (eds.), Viktor Rudiš – Ósaka, Praha 2011, s. 32–69.

[4] Pavel Sterec, Komentář k autorské intervenci do výstavy, in: Terezie Nekvindová – Daniela Kramerová et al., Automat na výstavu. Československý pavilon na Expo 67 v Montrealu (kat. výst.), GAVU Cheb: Retromuseum, 11. 5. – 5. 11. 2017, Praha 2017, s. 260.

[5] Marcel Fišer, Cesta k Retromuseu, in: Daniela Kramerová (ed.), Retromuseum Cheb. Životní styl a design v ČSSR, Cheb 2016, s. 39.

[6] Daniela Kramerová (ed.), Retromuseum Cheb. Životní styl a design v ČSSR, Cheb 2016.


Automat na výstavu. Československý pavilon na Expo 67 v Montrealu / autorky výstavy: Daniela Kramerová, Terezie Nekvindová / GAVU Cheb: Retromuseum / Cheb / 11. 5. – 5. 11. 2017

Foto: archiv GAVU Cheb

Jana Kořínková | Narozena 1981, vystudovala dějiny umění a anglický jazyk a literaturu na FF MU v Brně. V roce 2017 obhájila disertační práci na téma výtvarného řešení brněnských sídlišť. Věnuje se umění veřejného prostoru z období socialismu, zejména jeho institucionálnímu pozadí. S Artalkem spolupracuje od roku 2009, má na starosti primárně komunikaci s českými i zahraničními galeriemi.