Alexandra Pirici: Agregát tělesných forem

Tvorba rumunské umělkyně Alexandry Pirici se přinejmenším v několika posledních měsících těší rostoucímu zájmu kurátorů i kritiků. Úspěšná byla v letošním roce například její prezentace na přehlídce Skulptur Projekte v Münsteru a za pozornost stála také její pětidenní akce v Neuer Berliner Kunstverein. Mimo jiné i tam se performance organizované Alexandrou Pirici zúčastnil Viktor Čech, jehož recenze berlínské události se nakonec rozvinula v širší komentář, který si všímá nejen choreografické a performativní roviny práce autorky, ale rovněž její schopnosti tematizovat společenské či kulturní procesy a veřejný prostor.

Performance připravená Alexandrou Pirici a Manuelem Pelmusem v Rumunském pavilonu na Benátském bienále, 2013. Foto: Jean-Pierre Dalbéra, Wikimedia CommonsCC BY-SA 2.0

Alexandra Pirici: Agregát tělesných forem

Rumunská choreografka Alexandra Pirici v poslední době vstoupila do povědomí mezinárodního uměleckého prostředí svými performativními událostmi reagujícími na roli lidského těla v současné kulturní a socio-politické situaci. I když poprvé zaujala již choreografizací výtvarných děl, kterou roku 2011 realizovala spolu s Manuelem Pelmusem v rumunském pavilonu na Benátském bienále, až během posledního roku, kdy vedle svého zastoupení na Skulptur Projekte Münster představila své projekty i v rámci programu na newyorské High Line a v berlínském Neuer Berliner Kunstverein, se její tvorba těší i výraznější pozornosti kritiky.   

Otázka veřejného prostoru, jeho sociálního rozměru a uměleckých děl v něm umístěných se v posledních letech dostala mezi intenzivně diskutovaná témata. V českém prostředí se však většinou jednalo spíše o veskrze tradiční pojetí veřejného umění jako monumentů a výtvarných realizací, ať už jde o rehabilitaci těch z nedávné historie, nebo o práce zcela současné. V době politických turbulencí, kdy se po celém světě dostává ke slovu veřejný prostor jako místo politického procesu, demonstrací, fyzických konfrontací a společenského vření, od náměstí Taksim, přes Maidan až k náměstí Tahrír, může ovšem otázka pasivních, výtvarně pojatých ideologických znaků vyznívat poněkud nevýrazně a anachronicky. Sociální organismus politizovaných mas lidských těl se dnes navíc často pohybuje v heterotopní zóně mezi předmětným symbolickým místem a virtuálním rozměrem digitálních technologií a sociálních sítí. Toto propojení je založené především na vytvoření pevné struktury, která umožní politický boj, jak tomu bylo v případě dlouhodobě odolávající komunity na Maidanu.

Jinými slovy, pokud se dnes nějaký monument skutečně stane středobodem dění, je to spíše díky jeho „aktivaci“ sociálním rozměrem na něj navázaných mas. Stačí si připomenout český příklad a roli pomníku sv. Václava na Václavském náměstí v událostech let 1848, 1918, 1968 a 1989. Jeho „aktivace“ byla vždy spojená s performativním společenským děním, pro nějž se stal úběžníkem. Sakrální kořeny (jak je využila např. vlastenecká „svatováclavská“ mše roku 1848) však hrají roli také u řady monumentů se státní a národní symbolikou, jež se do značné míry inspirují antickou tradicí, a to s ohledem na antické kořeny kultu héroů i na sakrální aspekt národních ideologií jako takových.

Alexandra Pirici, Leaking Territories, Skulptur Projekte Münster, 2017. Foto: Heinz Bunse, flickr.com, CC BY-SA 2.0

Rumunská choreografka Alexandra Pirici (*1982) v řadě svých realizací z předchozích let právě z onoho vztahu monumentu, veřejného prostoru a lidské přítomnosti udělala zásadní téma své práce. Mnohé z jejích akcí z roku 2011, se kterými vstoupila do veřejného prostoru Bukurešti, přímo reagovaly na situaci veřejného místa a v něm umístěných monumentů. Zatímco v případě jezdeckého pomníku krále Carola I. zrcadlila skupina aktérů svou pozicí a úspornými pohyby naznačený krok monumentálního koně, v případě (Ne)akce u pomníku revoluce se pomalu přesouvala podle pohybu slunce, aby účastníci vždy leželi ve stínu tohoto vertikálního jehlanu. V obou případech není zásadní jen pohyb, který je úsporný a minimální, ale především re-inscenace dané monumentální formy. Statické skulpturální, v čase zmrazené gesto těchto monumentů je tu převedeno do živé lidské roviny. Něco, co vůči kolemjdoucím působí jako chladná, distancovaná, do minulosti obrácená masa, je oživeno, aby za pomoci přímé fyzické konfrontace aktivovalo i diskuzi o své politické a ideologické podstatě. Skupina performerů zde vystupuje, stejně jako v řadě dalších prací Alexandry Pirici, jako synchronizovaná hmota. Toto sjednocené chápání skupiny těl by nám v něčem mohlo připomenout slavnou úvahu Siegfrieda Kracauera formulovanou v textu Ornament masy. Zatímco však jím popisované „Tiller girls“ ve svých spektakulárních vystoupeních transformovaly svou individuální tělesnost do abstraktního odosobněného ornamentu, v choreografické práci Pirici vždy každý performer zůstává vědomým jedincem, naplňujícím svou vůlí choreografem vymezený rámec. Civilní charakter performerů je ještě podtržen jejich běžným oblečením a uvolněným vystupováním. Díky tomu je do určité míry i narušena hranice mezi aktéry a jejich běžným okolím, kolemjdoucími i diváky. Spektrum rolí, které může hrát monumentální dílo ve veřejném prostoru, si autorka roku 2014 otestovala i při realizaci Tilted Arc v New Yorku, která navázala na slavný problematický útvar Richarda Serry z roku 1981, jenž byl nakonec odstraněn, neboť vůči procházejícím působil především jako překážka. Pirici Serrovo dílo zrekonstruovala za pomoci jiného „materiálu“, tedy z těl performerů, kteří ho postupně vytvořili svým zastavením na určeném místě. Ve výsledku na náměstí vznikla neproniknutelná bariéra, kterou se chodci pokoušeli obejít či jí prorazit. To, co v případě Serrova díla působilo jako konflikt autonomní nepraktičnosti uměleckého díla a běžného městského života, se u Pirici transformovalo do nečekaného narušení konvencí mezilidských vztahů ve veřejném prostoru. To, s čím zde chodci byli konfrontováni, byla primárně další lidská bytost, s jejímž chováním se museli vyrovnat.

Alexandra Pirici, Aggregate, Neuer Berliner Kunstverein, 2017. Foto: © Neuer Berliner Kunstverein / Joseph Devitt Tremblay

Choreografie se pro Alexandru Pirici stala nástrojem kritické analýzy současného sociálního prostoru, v jeho smyslu předmětném i širším, provázaném s vrstevnatostí současné kultury. Její přístup nepochybně zahrnuje politický rozměr a kritické uvažování o stavu současného světa, zároveň se však pro ni choreografie nestala vyloženě aktivistickým instrumentem: její použití lze chápat spíše ve smyslu odkrývání a reprodukce kulturních kódů. Aktivita performerů při jejích akcích slouží ke znovuzpřítomnění sociální a politické roviny tělesnosti, která se pro velkou část konzumentů západní kultury ztrácí v roztříštěnosti jejich „přítomnosti“. Jedinec pohybující se ve veřejném prostoru vnímá dnes nejen kolemjdoucí a své fyzické okolí, ale i další (nehmotné) dimenze: a to především prostřednictvím jeho „wereables“, ať již je jimi spojena navigace, příjem informací, komunikace na sociálních sítích či poslech hudby. Ve své novější tvorbě Pirici reflektuje právě vliv této všudypřítomné informační kultury, když se inspiruje internetovou kulturou memů, motivy populárních uměleckých děl či reinscenací historických událostí.

Její pětidenní performativní událost v prostorách berlínského Neuer Berliner Kunstverein zapojila do každodenního několikahodinového procesu více jak 80 aktérů. Dvě místnosti této galerie tak působily i bez přítomnosti diváků jako skoro zaplněné. Podobně jako při své předchozí berlínské realizaci, již představila loni na tamním bienále, i tentokrát autorka sestavila jakýsi „playlist“ různorodých kulturních forem, zahrnující vše možné počínaje pózami klasických uměleckých děl, jako je Michelangelův David, přes chování kolonie mořských úhořů, až po popěvky populárních písní, jako např. Kiss it better od Rihanny. Informační mix současné internetové kultury zde byl podroben procesu svého performativního ztělesnění. I díky tomu, že počet performerů v poměrně stísněných prostorových podmínkách často převyšoval počet diváků, probíhala celá akce v duchu sounáležitosti sdíleného prostoru, kdy nejspíše ještě více než při exteriérových realizacích divák pociťoval příslušnost k performující komunitě. Určitý demokratický aspekt byl zřejmý i v rámci samotné akce, kdy skupina účastníků s choreografkou připravený slovník témat a forem postupně ve vzájemné interakci i v reakci na pozice diváků variabilně rozvíjela. Někdy došlo k dokonalé souhře všech aktérů, jindy se jejich konání rozdělilo na několik různých aktivit, anebo došlo k vytvoření provázaného organismu těl. Díky tomu i po několika hodinách sledování a několikerém opakování různých prvků velká část diváků stále se zájmem pozorovala proměňující se dění.

Alexandra Pirici, Aggregate, Neuer Berliner Kunstverein, 2017. Foto: © Neuer Berliner Kunstverein / Joseph Devitt Tremblay

V tvorbě Alexandry Pirici si nejde nepovšimnout vlivu takových umělců, jako je francouzský konceptuální choreograf Jêrome Bel nebo choreografii využívající performer Tino Sehgal. S druhým z nich evidentně sdílí i chápání performujícího těla jakožto ztělesněného vědění, současně je však pro její práci příznačná mimořádná schopnost pohybovat se s lehkostí demiurga mezi sémantickými strukturami, ideologickými diskurzy, výtvarnou formou a tělesnou komunikací. I když svými aktivitami nesměřuje do oblasti aktivismu, její práce přenášejí indiferentní a izolovanou řeč estetických forem zpátky do tělesně cítěného sociálního rámce. Právě díky tomu je její tvorba i dnes, kdy se vlna zájmu výtvarného uměleckého prostředí o choreografii začíná přesouvat do poněkud klidných vod banálního mainstreamu, stále podnětným impulzem.

Choreografie je pro Alexandru Pirici především nástrojem ohledávání sociálních forem ve vztahu k roztříštěnému a často relativisticky zneužívanému shluku kulturních kódů. Její chápání tohoto procesu jakožto sdílení tělesné zkušenosti v daném sociálním prostoru však s sebou nese i své obtíže, především oproti více na vizuální efektnosti založené tvorbě takových osobností, jako je Anne Imhof, jejíž performance jsou přímo ideální pro zpětnou recyklaci prostřednictvím sociálních médií. Práce Alexandry Pirici se této popularizační virtuální postprodukci, jež živým akcím vnucuje veskrze komoditní charakter, z podstaty vzpírá. V jejím případě se skutečně většinou jedná o transformaci digitální zkušenosti v tělesný prožitek, sdílený s performery ve stejném fyzickém místě a čase.

Alexandra Pirici, Aggregate, Neuer Berliner Kunstverein, 2017. Foto: © Neuer Berliner Kunstverein / Joseph Devitt Tremblay


Alexandra Pirici / Aggregate / Neuer Berliner Kunstverein / Berlín / Německo / 12.–17. 8. 2017

Viktor Čech | Narozen 1980, působí v oblasti kritiky, kurátorství a teorie současného umění. Vedle publikování v řadě periodik (Flash Art, Ateliér aj.) se věnuje kurátorským projektům reflektujícím aktuální uměleckou problematiku. Jako kurátor se podílel na provozu několika galerií (mj. Karlin Studios či I.D.A.). Jako teoretik a historik umění se zaměřuje na problematiku umění posledních dvaceti let a na mezioborovou problematiku vztahu současného tance a současného vizuálního umění (projekt Mysl je sval aj.).