Knihovnička: Na bývalém Západě

První letošní podzimní příspěvek do Knihovničky sepsala Markéta Jonášová, která si pro svou recenzi vybrala antologii Bývalý Západ (Former West), jež je součástí dlouhodobého výzkumného projektu se stejným názvem. Publikace a obsáhlý internetový archiv projektu se pokouší nově uchopit rozdělení Evropy na západní a východní, a hledá tak vztah mezi současnými socio-politickými pohyby a uměleckým děním. Ačkoliv se autoři knihy vyjadřují ke konkrétním událostem, jejich teze zůstávají podle Jonášové v obecné rovině a na otázku, co přesně pojem „bývalý Západ“ značí, odpovídají publikované texty jen napůl.

Knihovnička: Na bývalém západě

Co se událo v roce 1989? Byť se tato otázka může zdát naivní, význam roku 1989 zůstává, snad s výjimkou Německa a Rakouska, západními zeměmi nerozpoznán. Jakoby se události tohoto roku pro západní historické vědomí, jehož politická imaginace je stále v zajetí roku 1968, odehrály pouze na východ od železné opony. I přes vítězství kapitalistické demokracie však tento rok znamenal zásadní změny také pro samotný Západ. Horizont nového globálního uspořádaní světa byl symbolicky vyznačen nejen pádem berlínské zdi, ale i koncem vojenských diktatur v Jižní Americe, masakrem na námětí Nebeského klidu v Pekingu, smrtí ajatolláha Chomejního v Iránu, stažením kubánských vojsk z Angoly, vyhlášením nezávislosti Namibie a koncem apartheidu v Jihoafrické republice. Uvedení první reality show, uskutečnění výstavy Kouzelníci země a počátek komerčního využívání internetu pak předznamenalo proměnu pozice Západu v nově se formující globální kultuře. Učinit Západ bývalým, obdobně jako se hovoří o zemích bývalého Východního bloku, znamená kriticky reflektovat současnou pozici Západu z hlediska dopadů společenského a politického vývoje po roce 1989.

Tímto ambiciózním prohlášením uvedli projekt Bývalý Západ kurátoři Charles Esche a Maria Hlavajová na prvním výzkumném kongresu v Utrechtu v roce 2009, jehož cílem bylo zmapovat problematiku konceptu bývalého Západu ve vztahu k současnému umění. Navazující příspěvky Sarata Maharaje, Borise Groyse a Paula Gilroye vtiskly projektu konkrétnější obrysy a předznamenaly témata seminářů, výstav a sympózií, jež se uskutečnily v průběhu následujících šesti let. Na rozdíl od zbylých dvou teoretiků, kteří vycházeli z obecnějšího filosofického a politického kontextu, se Sarah Maharaj zaměřil na proměnu institucionální praxe samotného světa umění. Tři výstavy uskutečněné v roce 1989 – Kouzelníci země, Jiný příběh a III. Bienále v Havaně – představily podle Maharaje alternativu k dominantnímu západnímu uměleckému kánonu a tím předznamenaly zásadní postkoloniální a sociální obrat ve výstavní praxi. Na Maharajovu otázku nových institucionálních modelů, spolu s možnostmi jejich historizace, navázala o rok později konference v londýnské Tate Britain.

Jedním ze zásadních inspiračních zdrojů projektu Bývalý Západ je esej slovinského historika umění Igora Zabela pojednávající o mocenské nerovnosti obsažené v pojmu „bývalý Východ“. Podle Borise Groyse, který téma postkomunismu otevřel ve svém úvodním příspěvku, byl pád berlínské zdi zeměmi ve východní Evropě vnímán jako návrat k normálnímu stavu věcí. Nebylo poražených, pouze vítězů: revoluce přinesla konec vleklé stagnace, díky které je vývoj Východu vůči Západu opožděn. „Vítězství“ obou stran je tudíž podmíněno vstupem do časového horizontu permanentní současnosti a koncem univerzálního pojetí historie, jež se rozptýlilo do vytváření historií nových (převážně národních). Konkrétní otázka vztahu umění postsovětských zemí k umění Západu pak byla předmětem semináře v Muzeu moderního umění ve Varšavě, kterou uvedl Groys spolu s Claire Bishop v roce 2010. Přes obecná zastřešující témata formování identity a nedostatečnosti slovníku západního uměleckého diskurzu pro postsovětský kontext však byla větší část příspěvků věnována specifikům ruského umění.

Zatímco Groys reflektoval pojetí historie vyplývající z rozdělení zemí západního a východního bloku, Paul Gilroy ve svém příspěvku adresoval obecnější problém postulování vztahu „my (Západ)“ a „oni (ti, jež se mají integrovat)“. Jeho požadavek radikální dekolonizace Západu se zhmotnil o rok později na výstavě Princip Potosí v madridském muzeu Reina Sofia, spolu s níž proběhl seminář kritizující současné federální uspořádání Evropy. Výstava pojmenovaná po bolívijském městě Potosí, jehož zásoby stříbra umožnily rodu Habsburků financovat válečná tažení v Evropě na úkor otrocké práce původních obyvatel, ukazovala, jakým způsobem může umění fungovat v souladu se systémem vykořisťování, aby zároveň juxtapozicí historických maleb a současných autorů narušovala lineární, eurocentrický výklad historie.

Teorie postkomunismu a postkolonialismu tvoří výchozí perspektivy celého výzkumného projektu, jehož záběr co do témat i formátů prezentace přesahuje zmíněné semináře a výstavy. Záznamy jednotlivých projektů jsou dostupné online a projekt má proto dva hlavní výstupy: oficiální elektronický archiv a tištěnou antologii, jež byla vydána letos na jaře. Ústředním tématem publikace není samotný pojem bývalého Západu, ale obecnější otázka umění současnosti ve smyslu historické etapy vymezené událostmi po roce 1989. Spíše než závěrečné shrnutí projektu tak publikace představuje jakousi literární přehlídku umělců a teoretiků, kteří se na projektu podíleli. Jednotlivé sekce knihy se pohybují na rozhraní uměleckého a filosoficko-politického diskurzu. Zatímco úvodní kapitoly se zabývají definicemi současnosti jakožto historického faktu spojeného se symbolickým rokem 1989 a západním pojetím historie, hlavní část publikace se dotýká současné politické ekonomie a s ní spojených otázek moci, pravdy, rezistence, a konstrukce subjektu v post-internetové realitě. Závěrečná kapitola je pak apelem na kritický potenciál umění, prostřednictvím kterého je možné kartografii bývalého Západu utvářet.

Pocity při pročítání takto koncipované publikace se příliš neliší od procházení některé z olbřímích přehlídek současného umění, kdy počáteční entusiasmus po několika hodinách vystřídá ubíjející přehlcení množstvím dílčích kontextů, pozic a strategií (ať již argumentačních či výtvarných), jež se sjednocují jen na základě velmi obecných témat. Nepřítomnost konstruktivního dialogu mezi jednotlivými přispěvovateli vyvstává již při položení zcela základní otázky po tom, co je vlastně míněno pod pojmem bývalého Západu. Autoři publikace v úvodu upouštějí od původního vymezení ve smyslu západní civilizace a představují pojetí bývalého Západu jakožto specifické časovosti, již neurčuje západní vývoj, ale kde se střetávají odlišné historie a přítomnosti různých kultur. Peter Osborne pak ve své eseji označuje koncept bývalého Západu za přežitek eurocentrické geopolitické imaginace Východu a Západu (jež přenechává místo právě „současnosti“), Georg Schöllhammer diskutuje implikace konceptu bývalého Západu a Východu v teorii Igora Zabela a Naoki Sakai ve třetí kapitole spatřuje jediný sjednocují bod tohoto konceptu v jeho vymezení vůči „jiným“: ať už je tímto jiným Východ, Asie, třetí svět, Afrika, či „ne-západní“ kultury. Nesourodost vymezení základního pojmu celého projektu odráží hlavní slabinu teoretického experimentu, který publikace představuje, a to koho a jak přesně se projekt bývalého Západu týká. V úvodu knihy stojí věnování těm, kteří jsou oddáni tomu, učinit Západ bývalým. Co to však přesně znamená pro umělce, teoretiky a umělecké instituce? A co to konkrétně obnáší pro instituce v zemích bývalého Východu na rozdíl od institucí západních?

Na závěr onoho prvního výzkumného kongresu v Utrechtu Steven ten Thije spatřoval zásadní proměnu situace po roce 1989 v nahrazení ideologické otázky na čí straně stojíš otázkou po tom, k jaké komunitě náležíme. Současná západní identita je tak formovaná především dle náležitosti k určité kulturní provincii, ať už se jedná o komunitu odlišenou na základě životního stylu, etnika, regionu, ekonomické situace či genderu. Ačkoliv je svět umění jednou z těchto komunit, zároveň díky své estetické dimenzi umožňuje výměnu sdělení mezi různými provinciemi, a tím i možnosti sdílení zkušeností a formování nových politických vazeb. Nejen kritické reflektování důsledků globálního kapitalismu a mocenských vztahů, jež jsou přetrvávající ekonomickou hegemonií západních zemí implikovány, ale především vytváření uměleckých, epistemologických a politických možností společenské emancipace napříč provinciemi lze považovat za sjednocující cíl institucí. Tomuto cíli projekt bývalého Západu tak, jak je prezentovaný v rámci internetového archivu, nepochybně dostál. To se však nedá říci o výsledné publikaci, jejíž obecný filosoficko-umělecký žargon a tematická bezbřehost upevňují provinčnost světa současného umění.

---

Former West. Art and the Contemporary After 1989, ed. Maria Hlavajová a Simon Sheikh. BAK, basis voor actuele kunst a MIT Press : 2016, 748 stran.

Ilustrace: Dana Balážová a Šimon Kadlčák