Obraz a slovo: vztahy mezi významy

Tématem aktuální výstavy v Západočeské galerii v Plzni je prolínání slova a obrazu v českém umění 60. let. V autorské koncepci Aleny Pomajzlové jsou tak v expozici prezentovány experimentální projevy zkoumající možnosti odlišných komunikačních prostředků a ohledávající limity či přímo vyprázdněnost jazyka, již ve své době umělci/kyně pociťovali/y. "Výstava nabízí vlídný poetický zážitek bez jakýchkoliv kontroverzí. Hranice jazyka, skeptický přístup ke komunikaci a obavy ze zneužitelnosti slova jsou naléhavě aktuální i dnes, byť v jiném kontextu. Stojí za to si připomenout, jak před půlstoletím dokázali umělci na tento tíživý pocit reagovat a vypořádat se s ním," dodává k výstavě Julie Kačerovská.

Obraz a slovo: vztahy mezi významy

„Nejdokonalejší jazyk je onen, který leží za hranicemi všeho, co lidská slova mohou říci.‟ Ulises Carrion definoval ve svém textu The new art of making book (1975) základní postoje tzv. nového umění. Tento nový přístup k umění a potažmo k poezii, slovu a znaku po svém aplikovali také čeští umělci v 60. letech i později. Výběr těchto projevů představuje výstava Obraz a slovo v českém výtvarném umění šedesátých let v Západočeské galerii v Plzni.

Mnozí umělci v této době překračovali stávající kategorie a docházelo k prolínání literárních, výtvarných i hudebních oborů, jedním z proudů byl přechod od psané poezie k vizuálnímu projevu. Inspiraci a pozadí těchto tendencí tvořily avantgardní myšlenky — zejména dadaismus, poetismus, díla Kurta Schwitterse a René Magritta.

Autory motivovaly k výtvarnému zkoumání jazyka především dva hlavní impulzy: tvůrčí snaha o posun a obohacení poezie a hledání nových způsobů sdělení myšlenky a pociťovaná dobová krize řeči a komunikace, vyprázdněnost jazyka v souvislosti s tíživou absurditou tehdejšího politického systému.

Na výstavě jsou zastoupeni známí čeští autoři, jejichž tvorba byla již mnohokráte představena veřejnosti i publikačně zpracována. Také o vztahu slova a obrazu za poslední půlstoletí pojednávala řada výstav i publikací (z poslední doby je významná zejména neuvěřitelně důkladná publikace Evy Krátké Vizuální poezie (2016) a sborník dobových zásadních textů Česká vizuální poezie (2013). Autorka Alena Pomajzlová je však s těmito skutečnostmi velmi dobře obeznámena, o čemž svědčí katalog výstavy, ve kterém tyto materiály bohatě cituje a pracuje s nimi. Přínos a originální přístup této výstavy spočívá v širším oborovém záběru — mimo experimentální poezii výstava ukazuje prolínání obrazu a slova také v malbě, grafice, koláži, asambláži a fotografii.

Autorka výstavy neusiluje o kompletní představení autorů, v jejichž výtvarné tvorbě se v dané době objevují slova, znaky či experiment s jazykem, ale na výběru přibližně 180 děl (zapůjčených ze soukromých i veřejných sbírek) ukazuje takové principy a umělecké techniky v tvorbě autorů, které vznikly posouváním a vytvářením nových významů slov a jazyka. Ty pak autorka vsazuje do dobového kontextu a teoreticky je analyzuje.

Text katalogu se zasvěceně věnuje avantgardním vlivům předcházejícím danému období, nechybí dokonce ani krátký historický exkurs věnovaný konfrontacím slova a obrazu v antice, ovšem postrádám alespoň stručné nastínění dění na zahraniční výtvarné scéně, kde byla tato témata v 60. letech rovněž aktuální. Například v době, kdy u nás byly výtvarné prostředky omezeny na psací stroj a „domácí techniky‟ lepení a skládání, vytváří např. Joseph Kosuth nejen svoje instalace Jedna a tři židle (1965), ale i sebepopisující neonové nápisy např. Five words in five colors (1965).

Výstava je vymezena velmi jasně a racionálně. Strukturu tvoří šest okruhů, které jsou aplikovány jak v rámci instalace tak i v katalogu, kde je toto členění přehlednější. Výstavní síň Masné krámy slouží jako multifunkční prostor, kde se v „hlavní lodi‟ konají hudební a společenské akce, zatímco na výstavy připadá vstupní prostor a dvě „vedlejší lodě‟. Toto dělení prostoru však není pro vystavená díla příznivé a narušuje orientaci i celistvost výstavy.

Expozici uvádí okruh věnovaný malbě, znakové redukci obrazu a primitivistickým inspiracím. K základním lineárním schematickým znakům dospěl ve své malířské tvorbě Karel Malich (Krajina, 1963). Je zde také prezentována méně známá tvorba Václava Boštíka, který vytvářel na konci 50. let znakové obrazy, v nichž zobrazované redukoval na elementární symboly (Pavouk, 1957). Jan Křížek tvořil automatické kresby, jednoduché figury, jež mají charakter archaického piktogramu či „čmáranice‟, písemné nečitelné záznamy, které neslouží ke čtení, ale přecházejí k tvarosloví vnímanému čistě vizuálně. Podobně „zvýtvarňuje‟ písmo Zdeněk Sklenář, který ve svých obrazech zpodobňoval čínské znaky.

Druhou část tvoří příklady asémického psaní, jedná se o nesrozumitelné a nečitelné texty kladoucí důraz na vizuální složku sdělení. Jiří Kolář vytvářel básně způsobem, jakým se domníval, že by je psal negramotný básník (tzv. analfabetogramy) nebo člověk psychicky nemocný (tzv. cvokogramy), Ladislav Novák psal dopisy a zenové básně, kde na automatickou kresbu či text vrstvil laky a barvy, do kterých vyrýval další obsah. Prvek nečitelného a gestického psaní se objevuje také v grafikách Vladimíra Boudníka, který črtal na matrice vzrušené dopisy, jež adresoval konkrétním lidem. Vizuálně působivé jsou kaligrafické malby Zdeňka Kirchnera a série Dekretů Jiřího Balcara reflektující životní peripetie s úředníky.

Třetí oddíl prezentuje dva přístupy. V první řadě jde o techniky transformace, redukce i deformace převzatých textů, mezi něž jsou zařazeny Kolářovy koláže, muchláže, chiasmáže, roláže či preparované texty Ladislava Nováka a návody na výrobu básní. Druhý přístup je v zásadě podobný asémickému psaní, zde je však chápáno jako optická struktura (Václav Boštík, Dalibor Chatrný a Zdeněk Kirchner). Považuji za šťastné připomenutí děl Ivana Chatrného, méně známého bratra Dalibora Chartného, jehož tématem byl zejména „jazyk geometrie‟. Na výstavě je zastoupen typickými sérigrafiemi se segmenty znaků a geometrických tvarů, jež tvoří pravidelné rastry.

Čtvrtý okruh je výběrem vizuálních básní, struktur a strojopisných typogramů s důrazem na vizuální estetiku, ve kterém najdeme práce klasiků toho žánru Jiřího Koláře, Vladimíra Burdy, Josefa Hiršala, Václava Havla a Jiřího Valocha. Zajímavým žánrem jsou knihy pro děti, ve kterých umělci aplikovali své experimentální postupy, toto téma by se mohlo stát podnětem i k samostatné výstavě.

Pátým principem je nahrazení slova obrazem demonstrované zejména na předmětných básních. Slova či písmena jsou vyměněna za barvy, výstřižky či drobné objekty, zachovávají však typografický tvar básně. Díla tohoto typu vytvářel zejména Jiří Kolář, mimo to také uzlové a provázkové básně inspirované uzlovým písmem. S tímto přístupem souzní Abecedy věcí Běly Kolářové, fotografie s kompozicemi nalezených předmětů ve tvaru písmen (Písmo spirály, 1964), abstraktní abecedy (Abeceda II., 1964) a vzorníky věcí (Vzorník zavíracích špendlíků, 1965). V tomto oddíle zaujme také série šesti fotografických sekvencí Jiřího Valocha Vyslovování slova hrouda (1970) založených na rozfázování a vizualizaci vyslovení jednotlivých písmen daného slova.

Poslední část výstavy tvoří významové absurdity reflektující tehdejší nedůvěru k oficiálnímu jazyku, určitou krizi řeči a komunikace. Najdeme zde např. typogramy Václava Havla (sbírka Antikódy I., 1964) a Jiřího Koláře (Od ničeho k ničemu, 1. pol. 60. let), jindy spíše konceptuální projekty zkoumající možné protiklady napsaného textu a jeho významu, který si protiřečí (Dalibor Chatrný: Spektrum I-VIII, 1972)

Výstava nabízí vlídný poetický zážitek bez jakýchkoliv kontroverzí. Hranice jazyka, skeptický přístup ke komunikaci a obavy ze zneužitelnosti slova jsou naléhavě aktuální i dnes, byť v jiném kontextu. Stojí za to si připomenout, jak před půlstoletím dokázali umělci na tento tíživý pocit reagovat a vypořádat se s ním.


Obraz a slovo v českém výtvarném umění šedesátých let / autorka: Alena Pomajzlová / kurátorka: Petra Kočová / Západočeská galerie v Plzni: výstavní síň Masné krámy / Plzeň / 24. 5. – 27. 8. 2017

Foto: archiv ZČG

Julie Kačerovská | Narozena 1985, absolvovala magisterské studium v Ateliéru papír a kniha (2004-2010) Fakulty výtvarných umění VUT v Brně a doktorské studium (2010-2013) na FaVU VUT v Brně s dizertační prací Kniha – objekt ve veřejném prostoru. Věnuje se organizaci výstav a přednášek o knižní kultuře, zejména o autorské knize. V současné době působí externě na Fakultě umění Ostravské univerzity.