Jak vypadají stálé expozice a krátkodobé výstavy architektury a designu ve velkých severoamerických muzeích? Jde o vzory hodné následování, nebo bychom si o tamní úrovni prezentace tohoto typu artefaktů neměli dělat příliš velké iluze? Ladislav Zikmund-Lender procestoval v rámci svého pobytu ve Spojených státech několik významných metropolí, aby se přesvědčil, že vystavování architektury a designu je všude stejně velký problém. V textu pak vyzdvihuje především nedávno skončenou výstavy How Should We Live? v newyorském Muzeu moderního umění: „Internacionální kontext, který sice pochopitelně vyzdvihuje americké prostředí, ale vyvarovává se nacionalistických narativů, jimž podléhá řada jiných prezentací vizuálního umění v amerických institucích, činí z přehlídky srozumitelnou mapu, která nesleduje jen chronologický aspekt, ale spíše témata kulturní výměny.“

Where have all the designs gone?

Začátkem roku jsem zavítal do sanfranciského Muzea moderního umění. Navnaděn přehlednou mapkou jsem vyjel do šestého patra, které slibovalo celé podlaží plné designu a architektury. Jaké překvapení nastalo, když kromě několika fotografií továren Bernda a Hilly Becherových, jež byly součástí expozice německého poválečného umění, nebylo po architektuře a designu ani stopy. Po ujištění kustody, že jediná architektura v celém patře je opravdu ta na oněch fotografiích, a jejich údivu, že mi to nestačí, jsem prošel celou budovu skrz naskrz: a nic. Asi po třech měsících jsem se vrátil: jediná výstava v SF MoMA týkající se architektury byl výklenek prezentující zajímavý experiment losangeleského architektonického studia Bureau Spectacular. Jde o instalaci zaměřující se na alternativy navrhování a užívání urbánního prostoru. Jejich návrh pracuje s narativy vize budoucnosti získanými od malých dětí, které přetvořili do architektonického projektu a vytvořili tak ideální prostředí pro jejich naplnění. Myšlenka je to dobrá: architekti by občas měli poslouchat „nezkažené“ děti. Je to však jediná prezentace architektury v SF MoMA v celé hlavní sezóně 2017, přestože muzeum má velmi kvalitní sbírku architektury a designu 20. století, budovanou hlavně v 90. a v prvních letech nového milénia. Na základě sanfranciské frustrace se tedy ukázalo, že by bylo zajímavé se na nadcházejících cestách zaměřit na to, jak jsou architektura a design vystavovány v hlavních muzejních institucích napříč Spojenými státy.[1]

Návštěva chicagského Institutu umění byla trochu cestou do muzeologického pravěku: architektura je zde prezentována na ochozu hlavní schodišťové haly prostřednictvím rozvěšených architektonických a umělecko-řemeslných prvků přenesených z chicagských architektonických chef d’oevrů: děl Louise Sullivana, Franka Lloyd Wrighta a dalších. Jde tedy o jakýsi trojrozměrný atlas architektonických článků, jak byly architektonické sbírky budovány v 19. století. Nejpozoruhodnější je zde asi kolekce vitráží, mříží, sochařských prací a částí obkladů a říms pocházejících z Wrightových staveb, avšak bez jejich znalosti nebo předchozí návštěvy nemohou poskytnout jakýkoli zážitek: jejich kontext je prezentován pouze formou rozšířené popisky, tedy textu. Nikdo nemůže od návštěvníků očekávat vlastní rozsáhlý průzkum webů a vyhledávačů, aby si dohledali aspoň základní obrázky toho, jak původní stavby vypadají nebo vypadaly (už proto, že téměř v celém Institutu není mobilní signál ani funkční wifi).

Radostnější zážitek poskytl New York: MoMA a Met. Metropolitní muzeum nabízí rozsáhlou expozici užitého umění (nábytek, sklo, porcelán i celé přenesené interiéry) a součástí expozice středověkého sochařství jsou i stavební články, jejichž prezentace se snaží zprostředkovat původní kontext: sochy a architektonické prvky jsou umisťovány do té výšky, v jaké se přibližně nacházely ve svém původním prostředí, a centrem expozice je abstrahovaná instalace interiéru gotické katedrály, do něhož jsou fragmenty, prvky a díla zasazeny. Met představuje také kompletní přenesený interiér z Francis W. Little House, jednoho z nejvýznamnějších domů od Franka Lloyd Wrighta v Minnesotě z let 1912–1915. Interiér obytného pokoje je prezentován do posledního detailu tak, aby navozoval původní zážitek: intenzita denního světla vstupujícího do místnosti skrz vitrážová okna, průhled ven do zeleně Central parku v duchu původní ideje organické architektury, funkční lampy, nástěnná a nástropní svítidla, dobové knihy a časopisy ležérně rozložené po stolech a stolcích atd.

Nejuspokojivější zážitek z hlediska vystavování architektury se dostavil v newyorském Muzeu moderního umění, kde zrovna probíhala výstava How Should We Live? (Jak máme bydlet?) a vrcholily přípravy velké přehlídky věnované Franku Lloyd Wrightovi k 150. výročí jeho narození.[2] Výstava Jak máme bydlet? byla skvělou ukázkou tradičně zpracované výstavy architektury a hlavně designu, pokládající si především sociologické otázky a prezentující originály ikonických děl – nejen nábytku, ale i bytového textilu, modelů, časopisů a plakátů. Pozoruhodná je okolnost, že vedle ikonických plakátů výstav Werkbundu ve Stuttgartu či Die praktische Küche je zde Sutnarovým plakátem Výstavy harmonického domova zastoupen český design – vhodnější by však možná bylo prezentovat soudobé výstavy Civilisovaná žena nebo Žena doma, které byly přinejmenším v místním kontextu skutečně převratnými. Roli žen jako návrhářek i uživatelek výstava ostatně věnuje značnou pozornost (její součástí je mimo jiné rekonstrukce sametově hedvábné kavárny od Lilly Reich navržené pro výstavu Die Mode der Dame a československý příspěvek by byl tedy více než komplementární). Ve výstavním prostoru byla rekonstruována rovněž tzv. frankfurtská kuchyně Margarete Schütte-Lihotzky. Jednotlivé texty se zaměřovaly na funkce, fenomény a materiály utvářející moderní bydlení: inovaci ložnic (s důrazem na brazilský příspěvek Maison du Brésil z roku 1959) či dětských pokojů, na vstup kovu do obytného prostředí, vzestup skandinávského designu, prefabrikaci bydlení propagovou Ray a Charlesem Eamesovými, poválečnou designérskou osu Tokyo – New York a další témata. Internacionální kontext, který sice pochopitelně vyzdvihuje americké prostředí, ale vyvarovává se nacionalistických narativů, jimž podléhá řada jiných prezentací vizuálního umění v amerických institucích, činí z přehlídky srozumitelnou mapu, která nesleduje jen chronologický aspekt, ale spíše témata kulturní výměny. Lze litovat, že k výstavě nevyšel katalog, který by však to, co expozice zprostředkovává v galerijním prostoru jako simultánní zážitek, nemohl nahradit.

Až na newyorské MoMA, kde se sice na rozdíl od ostatních muzeí stále konají velké výstavy věnované architektuře a designu, ale v porovnání s minulostí jejich počet také klesl, můžeme mluvit o poměrně upadající úrovni i kvantitě prezentace architektury a designu v amerických muzeích, což navíc jednohlasně potvrdilo i několik historiků architektury, s nimiž jsem se během svého pobytu setkal. Problém vidí v tom, že výstavy architektury a designu jsou řádově méně navštěvované než výstavy volného umění, a přinášejí tak méně finančních prostředků (vstupné, sponzoring, reklama) i mediální odezvy. V případě velkých muzeí, jejichž zřizovatelem je většinou buď soukromník, soukromá nadace či společenství vlastníků/správců, je tedy jen logické, že jsou jejich frekvence i rozsah omezovány dle požadavků „trhu“. Při návštěvě newyorského Cooper Hewitt, Smithsonian Design Museum to bylo zcela zřejmé: přehlídky jsou koncipovány výhradně jako blockbustery nabízející především zábavu.[3] V Česku tedy můžeme být vděční za nebývalou podporu neziskových galerií zaměřených na architekturu (Galerie Jaroslava Frangera, Galerie architektury v Brně a Kabinet architektury v Ostravě) a měli bychom požadovat od muzeí a galerií, jejichž zřizovatelem je stát, kraj či město, aby lépe plnily veřejnou službu: zprostředkovávat architekturu a design, přestože to nejsou obory trhající návštěvnické rekordy. Veřejné instituce si to na rozdíl od soukromých mohou dovolit a mají za kultivaci veřejného prostoru a úrovně bydlení přímou i nepřímou opdovědnost.

S hlavou plnou otázek jsem se vrátil do San Francisca, kde kromě tradičních muzeí trvale nefunguje ani žádné architektonické centrum.[4] Na letišti mě přivítala nová výstava, připravená výstavním oddělením letiště (sic!), Modern Approach: Mid-Century Design, představující doslova mezi odbavovacími přepážkami ikony sedacího nábytku. Jde paradoxně o patrně jedinou aktuální seriózní výstavu designu v celém zálivu. Chtějme tedy v situaci, kdy většina amerických muzeí umění stojí před  rozhodnutím, zda uspořádat povrchní blockbusterovou výstavu designu či architektury, nebo žádnou, v našich veřejných muzeích více architektury a designu, abychom v situaci, kdy už chodíme nakupovat do nákupních „galerií“, nemuseli na za jejich výstavami na letiště.

---

[1] Jejich výběr není reprezentativní, byl dán trasami mých výzkumných cest, přesto si myslím, že o něčem vypovídá.

[2] Výstava s názvem Frank Lloyd Wright: Unpacking the Archive se otevřela v den Wrightových narozenin 8. 6. a vrátím se k ní v recenzi na stránkách časopisu Designum.

[3] K vidění byl aktuálně výběr designových ikon provedený moderátorkou Ellen DeGeneres a výstava The Jazz Age, zcela ignorující staletí trvající diskusi o vztahu architektonické formy a hudby a klouzající po povrchu populární vlny retra.

[4] Výjimkou je podzimní festival Architecture and the City organizovaný místní organizací AIA.

---

Příspěvek vznikl díky stipendijnímu pobytu na University of California v Berkeley, podpořeního Fulbrightovou komisí.

 

Foto: Ladislav Zikmund-Lender