Válka až do domu

Vedle výstavy Universal Hospitality, jíž se ve včerejším komentáři věnoval Martin Vrba, probíhá v Praze ještě jedna velkoryse pojatá přehlídka otevřeně politicky či společensky kritického současného umění, a to Rozhněvaná planeta v Galerii NTK, jež vznikla ve spolupráci Národní technické knihovny a Akademie věd ČR. Zatímco však Vrba se ve svém příspěvku zaměřil především na obsah sdělení jednotlivých uměleckých projektů, Viktor Čech se ve své recenzi zabývá zejména proměnami jazyka a prostředků, jichž umělci k vyjádření svých myšlenek v současnosti využívají.

Jan Kadlec, Albánský únik, 2001, foto: archiv autora

Válka až do domu

Kurátoři výstavního projektu Rozhněvaná planeta v Galerii NTK si vytyčili ambiciózní cíl představit dnes tak aktuální téma nepřehledné změti lokálních a globálních konfliktů otřásajících současným světem prostřednictvím širokého výběru z tvorby zahraničních i domácích umělců. Je otázkou, zda zároveň přinesli i svůj vlastní, zřetelně artikulovaný úhel pohledu. Může k tomu vůbec ale dojít, když je projekt realizován v kontextu spolupráce dvou seriózních vědeckých institucí a pod hlavičkou výzkumného projektu? Určitá opatrnost kurátorů, z nichž jeden jinak patří mezi nejvýraznější proponenty lokálního angažovaného umění, je zde každopádně zřejmá, na druhou stranu se však na výstavě podařilo propojit aktivistickou tvorbu a proklamativní gesta s individuálnějšími a výtvarnějšími polohami uměleckého vyjádření, což  zajímavě poodhaluje situaci politické a sociální angažovanosti umělců v době relativizovaných hodnot a pravd.

Umělec a kurátor Milan Mikuláštík se ve své práci již řadu let zajímá o otázku politické role umění a ideologických konfliktů současného světa. V jeho samostatné umělecké tvorbě a především pak v aktivitách uměleckého seskupení Guma Guar, jehož je členem, je zřejmá návaznost na tradici angažovaného umění. Tento aspekt se výrazně projevil i v počátcích jeho kariéry, kdy jako kurátor vedl Experimentální prostor NoD. Jeho tamní působení skončilo kontroverzí kolem předčasně ukončené výstavy polského aktivistického umělce známého pod pseudonymem Peter Fuss. Oproti tomu dosavadní řada jeho kurátorských projektů v Galerii NTK se za poslední léta přímočaře angažovaným tématům a konfliktům spíše vyhýbala. Role často aktivisticky vystupujícího umělce a profesionálního kurátora galerijního prostoru v budově akademické instituce tak zůstávaly dlouho odděleny.

V současné výstavě nazvané Rozhněvaná planeta, kterou Milan Mikuláštík připravil ve spolupráci s Milanem Kreuzziegerem, se k tomu, jak umění reflektuje konflikty a všeobecné společenské napětí, kurátor vrací. Díky zapojení vědeckých institucí NTK a Akademie věd je tomu tak zjevně v mnohem zdrženlivější poloze. Výstava s podtitulem Globální konflikty a lokální souvislosti nahlíží aktuální téma prizmatem děl skupiny zahraničních a českých umělců. Výběr tří výrazných jmen světového umění neskrývá ambici kurátorů přesáhnout lokální umělecký kontext. Fotomontáže americké umělkyně Marthy Rosler nazvané House Beautiful: Bringing the War Home jsou novějšími pracemi z obsáhlé série (New series, 2004–2008), kterou započala již v 60. letech v reakci na válku ve Vietnamu. Napětí, které v nich vzniká přímou konfrontací útulných a chic moderních interiérů, jak jsou prezentovány ve lifestylových časopisech, s brutální realitou válečných fotografií, dobře ilustruje paradoxní vztah vzdáleného a blízkého ve válkách informačního věku. Stejně jako tyto práce Marthy Rosler spojují v rámci jednoho cyklu zkušenost amerického diváka s válkami ve Vietnamu a v Iráku, jsou také pojítkem mezi tvorbou zakladatelských osobností angažovaného umění a tvorbou generace českých umělců, v níž se tyto polohy začaly kolem roku 2000 vyskytovat v domácím kontextu poprvé.

Juraj Dudáš, Staň se americkým prezidentem a změň svět, 2007

Tuto skupinu autorů zde zastupuje Jan Kadlec a jeho inscenované fotografie ze série Albánský únik z roku 2001. Kadlecovy pitoreskní snímky podomácku a z nejrůznějších předmětů sestavených člunů určených k překonání moře jsou autorovým komentářem k dnes již pomalu zapomenutému exodu Albánců do Itálie. Nyní však působí snad ještě aktuálněji, byť ve srovnání se strohým chladem Aj Wej-wejovy pražské instalace je jejich vyznění spíše groteskní a ironické, jak je pro autora typické.

S podobnou bizarností a humorem si pohrává i další již mezinárodně proslulé dílo, a to čtvrthodinové video německého umělce Bjørna Melhuse Freedom and Independence z roku 2014. Autor v něm sám vystupuje v různorodých rolích, a groteskně tak paroduje radikální neoliberalismus ztělesněný osobností kultovní spisovatelky této ideologie, Ayn Rand. Také performer a aktivista Milan Kohout prezentuje svá politická stanoviska s apelujícím patosem, zato bez náznaku ironie. Jeho kritika amerického imperialismu, kapitalismu a liberálního řádu je v inscenovaných fotografiích spojena s expresivní sebeprezentací a nekompromisními proklamacemi.

Analogická aktivistická východiska sdílí s výše zmíněnými autory i Ivan Vosecký. Jeho monumentální, na skleněné stěně galerie umístěný nápis NEVER EAT PEOPLE (2017) je další z řady jeho textových intervencí často apelujících na diváka přímo ve veřejném prostoru. Na rozdíl od asi nejvýraznější z nich, KILL THEM ALL, umístěné roku 2004 na berlínskou věžovou budovu, se však tentokrát jedná o poněkud skrytou zprávu, která přes své rozměry postrádá bezprostřední čitelnost. Výzva vůči divákovi se tak stává spíše přeslechnutým výkřikem. Znejišťující mnohoznačnost výroku vytknutého z konkrétnějšího kontextu nicméně stále podněcuje k zamyšlení se nad zdánlivou samozřejmostí základních humanistických hodnot.

Řadu prací navazujících na zmíněnou tradici konceptuálně založené politické kritiky doplňují instalace Vladimíra Turnera a Juraje Dudáše. Dudášova práce je nejinteraktivnější složkou výstavy: divák si u jedné ze čtyř kopií řečnického pultu prezidenta USA sám může vyzkoušet pozici jednoho z nejmocnějších mužů planety. Možnost fyzicky s dílem interagovat a absence doslovné teze dělá z této instalace – vedle děl, jako je Voseckého text na jejím pozadí – výrazný střed výstavy. S přímou performativní akcí na vernisáži vystoupil Martin Zet a objekt s názvem Burn, Baby, Burn II, který v rámci této akce vzniknul, je jedním z mála vystavených děl, jež neilustrují žádnou verbálně formulovatelnou tezi, ani nejsou podložena narativní linkou. Pro Zeta příznačný důraz na elementární sociální rozměr ovšem tentokrát díky využití objektu dětské postýlky získal expresivnější nádech.

Martin Zet, Burn, Baby, Burn! II, 2017

Oproti tomu práce tvůrčí dvojice Vasil Artamonov – Alexey Klyuykov zde jako jediné navazují na tradiční médium politického umění, jímž je kreslená karikatura. Ať už se jedná o kresbu, která se stala hlavním motivem plakátu k výstavě, nebo o malby, jež na ni navazují, důležitou roli hraje v jejich případě narativita karikaturního gesta a pro téma výstavy zásadní moment konfliktu (jak dosvědčují i názvy děl jako My a oni či Blízký východ, ropa a krev). Tradice levicové karikatury se zde vrátila jak se svým kritickým potenciálem a sdělností, tak také se svou temnější stránkou související s dogmatičností, opakovanou aplikací klišé či ideologických zkratek. Do oné pasti, v níž číhá duch stalinistického Dikobrazu 50. let se tato autorská zcela nechytla především díky autonomii výtvarného gesta projevující se hlavně v malířské složce.

Dvě na výstavě prezentované práce Karímy Al-Mukhtarové vstupují do kontextu výstavy z poněkud odlišných pozic. Jde především o autorčinu životní zkušenost spočívající v komplikovaném definování vlastní identity v souvislosti se smíšeným původem, kterou reflektuje prostřednictvím příběhu doprovázeného inscenovanými fotografiemi různých modelových rolí, aranžovaných za pomoci kostýmů, a ušité panny v životní velikosti. Na pozadí  příběhu lze tušit propojení i konflikt odlišných kultur a zkušenosti autorčina otce z rodného Iráku, jí známé z vyprávění. Roli panny bychom i v případě Al-Mukhtarové mohli chápat jako performativní gesto přenesení identity na vlastnoručně ušitou loutku a její gesta. Sdělení autorky nejspíš nelze považovat za pouhou subjektivizovanou ilustraci střetu kultur, ale spíše za procesuální snahu o definování vlastní role a identity v rámci společnosti, přičemž podstatnou úlohu zde hrají i využitá média jako specifická forma reprezentace zkušenosti autorky (šití, verbální vyprávění, modelka a její oblečení). Tyto práce se značně vydělují z kontextu ostatních vystavených děl, jež se pohybují v mnohem obecnějších rovinách politických, ideologických a válečných témat. Oproti poněkud didaktickým a teatrálním gestům Kohouta a Melhuse však působí silou autentické syntézy osobních, estetických a politických aspektů žité reality. Je také důležité podotknout, že Karíma Al-Mukhtarová je vedle Marthy Rosler jediná na výstavě zastoupená žena, což ale vzhledem feministickému pohledu Rosler a exotismem nabité osobní mytologii Al-Mukhtarové může vést k až přílišnému zjednodušení možných pozic umělkyň vůči tématu výstavy. Je proto možná škoda, že se mezi „rozhněvanými muži“ české a slovenské scény nenašlo místo i pro pohled dalších autorek.

Karíma Al-Mukhtarová, Z knihy Bez jména, 2017 a Karíma Al-Mukhtarová, Bez názvu, 2017

Instalace Radovana Čerevky, v níž se plastové modely bitevních letadel proměňují v zelení rašící prvky válkou zpustošené krajiny, vychází z jeho dlouhodobého zájmu o onu typicky „klukovskou“ tematiku válečných her a modelů zrcadlících s groteskní nevinností hrůzy skutečných vojenských konfliktů. Čerevkovy aranžované scény připomenou svou hravostí i zmíněné inscenované snímky Jana Kadlece. Pokud jsem u vystavujících umělkyň výše naznačil možný genderový rozměr jejich prací, zde se nám nabízí v opačné poloze. Svět konfliktů, války a fascinující destrukce je součástí modelové role chlapce, který si kreslí své vojáky, staví si modely zbraní hromadného ničení a pobíhá s maketami pistolí a samopalů.

Při zpětném pohledu mi právě tento typ vystavených děl, v nichž se osobní obsese či zážitky umělců a společností předdefinované role zrcadlí ve výtvarně intenzivní zkušenosti, připadá jako nejzajímavější příspěvek přesahující již poněkud akademizovaný kánon angažovaného umění a jeho tezovité kritiky. Výrazně výtvarným gestem ostatně výstavě dominuje i nejambicióznější kurátorská volba, jíž je sousoší Kůň, matka a dítě (2010) z produkce Atelieru van Lieshout. V duchu modernistické stylizace pojatá figurativní plastika ztělesňuje extrémní situaci vyhladovělé matky s děckem, jež hodují na mrtvém koni. Jestliže nám forma zvířete může připomenout koně z ikonického díla zobrazujícího hrůzy války, Picassovy Guerniky, kde sdílí utrpení s okolními lidmi, v případě této plastiky, ilustrující současné hrůzy třetího světa, se jeho role proměnila: naše empatie už v tak extrémních podmínkách může být věnována jen lidským obětem.

uprostřed Radovan Čerevka, Dramask, 2017; v pozadí Vasil Artamonov a Alexey Klyuykov, Soumrak, 2013; v popředí Ještě jeden převrat, 2017

Výstava Rozhněvaná planeta může zklamat toho, kdo by hledal jednoznačnou tezi, která by byla hlavním výstupem výstavy (jak je tomu ostatně často v projektech skupiny Guma Guar), nebo snahu o vyzdvižení jednoho specifického modu operandi nejsoučasnějšího angažovaného umění. Kurátorský výběr spíše sází na ohledání tematiky z pohledu mnoha různých tvůrčích pozic a strategií. Toto obecné rozkročení podporují i odkazy na minulost zprostředkované vystavenými historickými knihami s válečnou tematikou z fondu NTK.  Rozostřením tématu a určitou generalizací v rámci širšího historického pole kurátoři poněkud otupili údernost výstavního projektu, na druhou stranu však otevřeli možnost jej chápat i jako formu výzkumu různých uměleckých přístupů k tomuto širokému tématu. Tento výzkum však předložili publiku jakoby v procesu vzniku a i když bych od kurátorů rozhodně nevyžadoval zmíněné tezovité zakotvení a unifikaci pohledu na téma, stále zde chybí alespoň určité zhodnocení v tomto textu naznačených otázek, jako je posun od tradiční obecné exaktní teze angažovaného konceptuálního umění k výpovědi, pro niž je příznačná výtvarná hra a subjektivizovaná narace. Přitom právě tento moment lze, jak již bylo řečeno, pokládat za zásadní pro současnou situaci, spojovanou s termíny post-faktická či post-pravdivá, v níž se fakta, s nimiž kdysi tak důsledně operoval například Hans Haacke, stala bez individuální síly zprostředkované zkušenosti irelevantními.

Rozhněvaná planeta / vystavující umělci: Martha Rosler, Atelier van Lieshout, Bjørn Melhus, Milan Kohout, Juraj Dudáš, Radovan Čerevka, Martin Zet, Alexej Klyuykov, Vasil Artamonov, Karíma Al-Mukhtarová, Jan Kadlec, Ivan Vosecký, Vladimír Turner a další / kurátoři: Milan Mikuláštík a Milan Kreuzzieger / Galerie NTK / Praha / 21. 4. – 17. 6. 2017

Náhledové foto: Atelier van Lieshout, Kůň, matka a dítě (ze souboru Slave City), 2010 a v pozadí Martha Rosler, House Beautiful: Bringing the War Home, New Series, 2004–2008

Foto: Tomáš Souček