Univerzální nehostinnost

Výstava Universal Hospitality 2 je upravenou a aktualizovanou verzí stejnojmenného projektu realizovaného v rámci festivalu Wiener Festwochen v roce 2016. Zatímco původně reagoval mezinárodní kurátorský tým ve složení Edit András, Birgit Lurz, Ilona Németh a Wolfgang Schlag především na uprchlickou krizi, o rok později je záběr projektu širší: vztahuje se k politické a společenské situaci nejen v Evropě, již charakterizuje sílící populismus a nacionalismus. Martin Vrba pojal svůj příspěvek k výstavě, jež proběhla v Centru pro současné umění FUTURA a stále běží v Galerii MeetFactory a v Galerii Kostka, jako komentář volně rozvíjející témata, jež jsou reflektována vystavenými uměleckými díly.

Pohled do instalace výstavy v Centru pro současné umění FUTURA, práce Csaby Nemese

Univerzální nehostinnost

Prvotním impulsem k výstavě Universal Hospitality 2, kterou si společně vzaly pod křídla pražské galerie MeetFactory a FUTURA, byla na první pohled migrační krize, včetně reakcí, které vzbudila, ať už ze strany vlád nebo veřejného mínění evropských společností. Jsou tu rozkrývány významy pojmů jako hranice, univerzalismus, globální ekonomika, nacionalismus nebo historie. Klíčovou osou celého projektu ale docela dobře může být pojem politických traumat jako trhlin v ustálené pavučině věcí, kterou se tarantulím všech možných establishmentů stále nedaří znovu zacelit.

Vzpoury dvojího lidu

Platí to bezezbytku o tureckém režimu, který v roce 2013 brutálně potlačil docela nevinnou demonstraci, která chtěla vyjádřit protest proti urbanistickým plánům na přestavbu náměstí. Vcelku marginální událost přerostla přes hlavu jak jejím aktérům, tak těm, kteří je chtěli zadupat zpátky do prachu pouště. Vlna protestních vášní nakonec strhla přes tři miliony lidí a nechala za sebou jedenáct mrtvých, tisíce zraněných a utužení režimu, jehož diktátorská forma byla v nedávné době posvěcena referendem. Ústřižky příběhů a zápisků, jejichž autory je víc jak šedesát umělců, kteří se účastnili protestů v Gezi parku, jsou jako zažloutlé listy opadávající ze spícího stromu turecké demokracie, jež se ocitla v podzimu svého života.

Protipohybem vznešeným úmyslům tureckých demonstrantů, které semlelo soukolí státního aparátu, je práce Tomáše Rafy soustředěná na ty, podle nichž je státní mašinérie ještě příliš milosrdná k těm, kteří nejsou jako my, a přesto by tu s námi chtěli být. Portrét vzestupu ultrapravice ve střední a východní Evropě osciluje mezi fascinací, znechucením a nenucenou směšností, ze které si smutně utahuje nástěnná malba Csaby Nemese, zpodobňující plot na maďarských hranicích z perspektivy příchozích, které má držet před branami civilizace. Samolibost maďarských pohraničníků je tu vykreslena jako obtížně skrývané barbarství, kterému chybí už jen několik malých krůčků k rozpoutání toho, o čem jsme se domnívali, že už spí věčným spánkem zatracených. Na odstrašení uprchlíků jsou tu vyráběni panáci, kteří je mají odhánět podobně jak černé vrány od malého políčka, jež už ze sebe poslední roky vydává jen zkažené plody. O co zkaženější je ale maďarská společnost, tím žárlivější se stává na zbytky od oběda, které jí ponechává vládnoucí establishment.

Je to ostatně až svár, ve kterém se odhaluje, kdo kým je a na jaké pozici stojí. Nástěnná malba plotu podle skutečných proporcí umožňuje nejenom vcítit se do situace toho, proti komu byl plot vystavěn, ale zároveň odhaluje vnitřní svět a pohnutky pohraničníků, kteří byli „poctěni“ ochranou maďarské integrity. Setkáváme se tu znovu s banalitou zla, opřenou o dehumanizaci na jedné straně a nevinnou kratochvíli na straně druhé. Tam, kde jedni bojují o svůj osud, jim stojí v cestě znuděné autority, napichující fiktivní hlavy na kůl a snící o tom, že jednou budou mít na starost napichování hlav skutečných.

Pohled do instalace výstavy v Galerii Kostka, MeetFactory, práce Szabolcse Kisspála

Poušť roste

Jedna z metafor Friedricha Nietzscheho o světě „posledního člověka“ říká jednoduše: „poušť roste“. Toto sousloví je vyjádřením nezvratitelné zpustošenosti – tam, kde se poušť objeví, už nikdy nic neporoste. Všechno vznešené, krásné a zároveň křehké nemilosrdně kosí a mezi zrnky pouštního písku ponechává prostor jenom pro blechu, která je životní formou, co vydrží vše, ale neznamená už nic. Takovými pouštěmi se dnes stávají celá teritoria, ve kterých prospívá už jen ohavná malost, nemající žádné srovnání, protože nic jiného než vlastní zamindrákované pohrdání už si nepamatuje.

Zkoumáním růstu jedné takové pouště je instalace Szabolcse Kisspála, která zaměřuje naši pozornost na trojjediný základ maďarského národního státu v podobě jeho nacionalistického romantismu, zavádění etnického klíče pro chápání národa a politické teologie turanismu, která aspiruje na to, stát se novým politickým náboženstvím. Vnitřní logika této nesvaté trojice je zjevná, skoro by se chtělo říct, že tvoří jednotu, která se rozpadá na tři části až při pohledu pod mikroskopem. Národní mytologie tu jde ruku v ruce se svým úzce etnickým vymezením a glorifikací kulturně-politické jednoty uralsko-altajských kmenů a turánské rasy obecně, která svého času měla tvořit protiváhu panslovanským a pangermánským halucinacím.

Konstrukce takové fikce se neobejde bez permanentního mechanismu vyloučení a očišťování od těch, kteří se do této mřížky nevejdou – identita se stává identitou jedině skrze svou opakovanou purifikaci různými odlišnostmi. Politika migrační krize je tak vítaným nástrojem maďarského demiurga Orbána, který si nevytyčil žádný menší cíl, než vytvoření staronového světa pro maďarské zoufalství, otrávené jedem resentimentu. V takovém světě se on a jeho klan sami stávají mytologickými postavami, vzdorujícími západní dekadenci, stejně jako blízkovýchodní invazi.

Pohled do instalace výstavy v Centru pro současné umění FUTURA, práce Jánose Borsose a Lilly Lorinc

Hořký kontrapunkt Kisspálovi tvoří ve Futuře maďarská umělecká dvojice János Borsos a Lilla Lorinc. Jejich interaktivní objekt je věrnou kopií maďarského parlamentu, postavený na kovovém podstavci, který se rozvibruje v momentě příchodu návštěvníka. Je materializovanou zprávou z Listu Židům: „‘Ještě jednou otřesu nejen zemí, ale i nebem.‘ A to, že řekl ‚ještě jednou‘, ukazuje na odstranění všeho, co je otřesitelné, aby tak tak zůstalo to, co je neotřesitelné.“ Zatímco je skutečný palác orbánismu pevně zapuštěn v zemi, jeho reprodukce se postupně hroutí jako hrad z písku každým dalším momentem pozornosti, kterou mu příchozí diváci věnují. Může se tak rozehrávat imaginace o konci věčného fašismu, kterému se jinak do cesty staví socha věčného Orbána a jeho plotu, jímž jasně vymezuje, kdo do jeho kmene patří a kdo ne.

Algoritmická organizace našeho vyhynutí

Od dílčích identitárních panik a bojů se některá díla obrací k univerzalismu, který je podpírá, nebo je jejich důsledkem. András Cséfalvay tak s hořkým vtipem vede debatu s dinosaurem, který svému lidskému protějšku vysvětluje podstatu národního státu z evolučního hlediska a proč právě tato politická entita znamená konec dějin, kterým v posledku neznamená nic jiného, než vyhynutí všech jeho příslušníků. Zkázu obřích plazů nevyvolal pád meteoritu, ale válka národa tyranosaurů. Konec našeho druhu tak budeme sledovat zpovzdálí, uzavřeni v kontejnerech národních států.

Za určité zastřešení výstavního projektu můžeme považovat Univerzální hymnu od skupiny Société Réaliste, kterou od roku 2004 tvoří Ferenc Gróf a Jean-Baptiste Naudy. Ve spolupráci s Frédéricem Mauclérem vyvinuli software, s jehož pomocí zprůměrovali hymny všech 193 států OSN a výslednou skladbu předkládají jak veřejnosti, tak i OSN, která ačkoliv je unií států, žádnou hymnou nedisponuje. Algoritmizované pojetí univerzality v časech globálního finančního kapitalismu je ostatně čím dál důvěrněji známou věcí. Hymnu z dílny Société Réaliste měli možnost slyšet návštěvníci už v roce 2013 v rumunské Kluži v podání orchestru Agile Orchestra, tentokrát je univerzalismus jako průměr ke slyšení v pražské MeetFactory.

Pohled do instalace výstavy v Centru pro současné umění FUTURA, práce Andráse Cséfalvaye

Výstavní projekt je ve svém jádru neklidnou zábavou – vizuálně svádivými pohyby na nás šije boudu a pod rouškou slibného spektáklu nám předkládá znepokojující obraz, který nemá naplňovat, ale naopak vytvářet prázdno uprostřed našich už beztak přeplněných životů. K vidění tu není nic, co by bylo určeno jen k vidění: výstava chce myslet a jako taková být petrifikovanou sekvencí umělecko-politického procesu, jenž nabývá smyslu až po odchodu z galerie. Smyslnost a stimulaci zde tedy nehledejme, ostatně platí to, co Nietzsche oznamoval už ve svých Dionýských dithyrambech: „Když smyslnost tě zprahla na padrť, věz člověče – žes prach, žes poušť, žes smrt.“

Universal Hospitality 2 / vystavující umělci: Tomáš Rafa, Pavel Sterec, Michal Moravčík, Csaba Nemes, Lörinc Borsos, Gülsün Karamustafa, Anca Benera / Arnold Estefan, Selda Asal, Dante Buu, Ferenc Gróf, Yevgeniy Fiks, Damian Le Bas, András Cséfalvay, Société Réaliste, Oliver Ressler, Victor López Gonzáles, G.R.A.M., Halil Altindere, Rafani, Marina Naprushkina, Hito Steyerl, Martin Krenn, Núria Güell, Artur Zmijewski, Szabolcs KissPál / kurátoři: Edit András, Birgit Lurz, Ilona Németh, Wolfgang Schlag / Centrum pro současné umění FUTURA / Galerie Kostka / Galerie MeetFactory / Praha / 3. 3. 2017 – 28. 5. 2017

Foto: MeetFactory, Centrum pro současné umění FUTURA