In fundamine [nejen o Rieglovi]

Ladislav Zikmund-Lender formuluje ve svém příspěvku problémy současné památkové péče, které vedou k průtahům a potížím mimo jiné tehdy, když jsou za kulturní památky prohlašovány stavby datované do druhé poloviny 20. století. Autor kritizuje současný stav, kdy je k zajištění institucionální ochrany některých objektů třeba masivních mediálních kampaní usilujících o změnu veřejného mínění, místo aby o těchto záležitostech rozhodovali kvalifikovaní odborníci.

Mazutová výtopna na sídlišti Invalidovna, 1958–1965, dobový tisk

Mazutovou výtopnou ke kořenům památkové péče

„Požadavek veřejné památkové péče získává socialistický charakter,“ psal v roce 1905 historik umění Alois Riegl, který je dodnes opěvovaným a uctívaným nestorem oboru památkové péče. Nezatížen rozmělněním pojmu socialismu v pozdějších desetiletích tím myslel prostý a vágní fakt, že je třeba prosazovat veřejný zájem proti a na úkor partikulárním zájmům (bohatých) jednotlivců, kteří nekontrolovaně vytěžovali nejen hodnotu práce dělníků, ale také kulturní a přírodní bohatství. Alois Riegl si vydobyl svou prominentní pozici hlavně zavedením termínu „hodnota stáří,“ označujícím kvalitu, kterou mají všechny staré věci, bez ohledu na jejich další umělecké / architektonické / estetické hodnoty. Tu ctí i současný památkový zákon, který dotčeným institucím nařizuje chránit nejen věci krásné a umělecky podnětné, ale také „doklady vývoje,“ tedy věci „jen“ staré. Měly by to však být takové věci, které dokládají kontinuitu nebo diskontinuitu vývoje či paradigmat, chcete-li. Určit, které to jsou, se ukazuje být kamenem úrazu.

Problém je už s tím vágním a tekutým pojmem stáří: v různých dobách se lidé vztahovali k toku času jinak. V roce 1961 napsal během pár týdnů letní dovolené George Kubler útlou knížku The Shape of Time, v níž píše, že klasifikace času (to, jak čas členíme a jaké asociace k těmto úsekům přiřazujeme) je spojována s materiální kulturou, tedy s věcmi, a je vždy proměnlivým dobovým konstruktem (doba bronzová, renesance, vrcholný kapitalismus). Vypůjčím-li si oblíbený Werichův bonmot, středověk už dávno není věkem středu, protože se nám čím dál víc vzdaluje.[1] Pojmy jako originalita a invence jsou potom vždy podmíněny vnímáním času a jsou vždy výsledkem triády problém – akce – řešení.[2] Krátce na to napsal brněnský historik umění Zdeněk Kudělka text Moderní architektura a památková péče, který byl sice daleko pragmatičtější, ale říká v podstatě totéž: to, co považujeme za památky, se musí neustále měnit, protože se jinak vztahujeme k času současnému i minulému. Co je hodnotné jen proto, že je to staré, musíme přehodnotit, a naopak i to, co je považováno za „současné“, má už tím, že vzniklo včera nebo před rokem, svou historicitu.[3]

Rieglova hodnota stáří je tedy z podstaty věc značně fluidní a neuchopitelná. Riegl, který si dobově podmíněná úskalí svého systému uvědomoval a snažil se být prozřetelný, vyvážil hodnotu stáří i hodnotou novosti, jejichž rozdíl viděl v užitnosti objektů vzhledem k přítomnosti (zřícenina hradu versus garážový dům). S hodnotou novosti ale současná památková péče nijak neoperuje, na rozdíl od frekventované až zprofanované hodnoty stáří. V každém případě, pokud nějaký pojem přináší více problémů než užitku, stálo by za to ho z památkového slovníku vyřadit.

Iniciativa složená z nadšenců pro poválečnou architekturu a místních obyvatel podala v nedávných dnech na Ministerstvo kultury podnět k prohlášení mazutové výtopy na sídlišti Invalidovna z let 1958–1965 za kulturní památku. Je velmi pravděpodobné, že se záměr bude potýkat s velmi obdobnými průtahy a útrapami, jako tomu bylo a je v případě dalších návrhů týkajících se staveb ze 60.–80. let – hotelu Praha, Transgasu, hotelu Černigov, Parkhotelu atd. Mazutová výtopna je „hendikepovaná“ hned dvakrát: jako industriální památka, k níž si veřejnost těžko hledá cestu pro absenci estetických / uměleckých hodnot, a jako poválečná památka, k níž má veřejnost odpor z ideologických důvodů. O architektonickém a dobovém kontextu výtopny jsem psal v knize věnované sídlišti Invalidovna,[4] shrnu jen, že je unikátním dokladem onoho procesu problém – akce – řešení. Výtopna nebyla řešena jako typový projekt, což bylo tehdejším požadavkem a normou, přišla s individuální architektonickou formou, založenou na originálním inženýrském řešení zavěšené střechy. Problémem byla absence uspokojivého typového řešení pro výtopnu, která by dodala teplo do celého sídliště, akcí bylo spojení sil architekta Jana Zeleného a statika Františka Bäumelta a vytvoření svébytného projektu, kterému byla později jeho individualita vyčítána jako nehospodárná a neysystémová pro socialistické stavebnictví. Takových individuálních sídlištních výtopen pak vznikla celá řada (např. v Mostě).

Přitom v době před 40 až 50 lety byl vztah památkové péče ke 20 až 30 let starým stavbám úplně opačný než dnes: na přelomu 50. a 60. let byl dokončen pod vedením Oldřicha Starého výzkum architektury první poloviny 20. století (výsledkem bylo zpamátnění řady staveb), v roce 1967 proběhl v Praze mezinárodní kongres zaměřený na památky 20. století, současně se uskutečnila řada tuzemských akcí. Jaký je tedy rozdíl mezi stavem před padesáti lety a dnes?

Tehdy byl v souladu s ideologií státního socialismu skutečně hájen veřejný zájem ochrany památek, který prosazovali odborníci, profesionálové v oboru památkové péče. Dnes pozdní liberalismus glorifikuje hodnotu soukromého vlastnictví na úkor veřejného zájmu a o památkové péči nerozhodují lidé, kteří jsou k tomu kvalifikováni – profesionálové v oboru památkové péče, dějin architektury atd. Standardním postupem tedy je, že Ministerstvo kultury prohlásí něco za památku až ve chvíli, kdy cítí shodu veřejnosti (představuji si to podobně jako Ministerstvo kouzel s jeho oddělením jasnovidectví). O výstavbě železniční trati, jmenování profesorem nebo bezpečnostních opatřeních ale také nenecháváme rozhodovat veřejnost, resp. příslušné administrativní orgány na základě toho, co na to veřejnost údajně říká. Vytváření mediálních kampaní k prosazení prohlášení poválečných (a industriálních) staveb za kulturní památky je dnes sice nutné, ale ukazuje na fatální chybu systému. Je správné, když se veřejnost o památky zajímá, a je správné, že po odborných institucích žádá vysvětlení a zprostředkování, není ale v pořádku, když je zatahována do procesu rozhodování, jak třeba nedávno požadovala hostka pořadu Jasná řeč na ČT Art Kristýna Drápalová. Prohlašování za kulturní památky je proces administrativní a odborný a odborníci by si jej neměli nechat vzít. A zároveň by bylo dobré trvat na tom, co odborná památková péče vyřešila už před 50 lety: i 20 let staré věci mohou být památkami přesto (resp. také proto), že vznikly v jiném ekonomickém systému.

Naše představa, že vývoj jde stále kupředu a máme se čím dál lépe, radostněji a bezpečněji, se tedy kromě jiného bortí i při pohledu na stav památkové péče. Zatímco v 60. letech skutečně získala onen socialistický charakter v nejlepším smyslu obhajování veřejného zájmu, dnes se nacházíme někde daleko za Rieglem. A je kontraproduktivní napínat síly k mediálnímu přesvědčování veřejnosti, když by rozhodování o památkové ochraně mělo zůstat v kompetenci těch, kteří o tom něco vědí a měli by se dokázat v naznačené spleti teoretických problémů vyznat.

[1] „Co to je středověk ? — Co to je. Samo jméno praví, že to je střed věku mezi staro a novověkem. — No, střed věku. Já sám ... tedy ... nemám technologického vzdělání ... ještě oběť humanistické blbosti ... ale prostě i tak ... filozofickou cestou bych se mohl dopracovat k definici středu ... laicky ovšem ... a řekl bych, že střed je bod, který je od obou konců stejně vzdálen. .. Za předpokladu, že ty konce jsou kon-stant-ní neboli neměn-n-né. Ovšem u našeho věku se to nedá říct. Náš věk nemá oba konce konstantní. Jenom začátek.“ Jan Werich, Miroslav Horníček, Balada z hadrů, Velká předscéna. Divadlo ABC, 1960. Několikrát citováno Milenou Bartlovou.

[2] Srov. George Kubler, The Shape of Time, Yale University 1932, s. 31 ad.

[3] Srov. Zdeněk Kudělka, Moderní architektura a památková péče, Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. F, Řada uměnovědná. 1970–1971, roč. 19–20, č. F14-15, s. [311]–315.

[4] Ladislav Zikmund-Lender, Experimentální sídliště Invalidovna, Praha 2014, s. 55–56.

Foto: Ladislav Zikmund-Lender