Random, DIY, glitch: Globalizovaný Izrael v Brně

Poté, co brněnská Galerie Klubovna realizovala v minulých letech série výstav maďarských a polských umělců a umělkyň, v letošním roce se zaměřila na tvůrce z Izraele. Blok izraelských výstav je právě ve své polovině a Šimon Kadlčák ve své recenzi hodnotí jak v pořadí první prezentaci Rony Stern, tak momentálně probíhající výstavu Hilly Toony Navok. Všímá si především skutečnosti, že ačkoli obě umělkyně pochází z velmi odlišného prostředí, jejich práce jsou spíše než v lokální specificitě zakořeněny v internacionální vizualitě přenositelné napříč státy i kulturními kontexty.

Random, DIY, glitch: Globalizovaný Izrael v Brně

Brněnská galerie Klubovna hostí v těchto dnech již svou 25. výstavu. To je velké číslo, uvážíme-li, že relativně malý off-space vybudovaný na do-it-yourself základech zahájil svou činnost teprve před třemi lety. Větší část tohoto času navíc galerie až překvapivě úspěšně a spolehlivě fungovala navzdory existenční nejistotě, která nakonec vyvrcholila jejím loňským přestěhováním z původních prostor na Zemědělské ulici na novou adresu v ulici Francouzské.

Produkční tým Klubovny ale prokazuje své schopnosti dlouhodobě, a to nejenom pokud jde o flexibilitu při zajišťování chodu galerie ve ztížených podmínkách či o šikovnost při shánění institucionální a finanční podpory, ale především směrem navenek: kurátorka galerie Marta Fišerová realizuje stabilně kvalitní program, který se vyplácí sledovat. Efektivní "management" a navazování kontaktů prostřednictvím zahraničních rezidencí (či oslovování umělců momentálně působících v některém z rezidenčních programů na českém území) pak stojí za vysokým podílem mezinárodně obsazených výstav. Od roku 2014 dodnes se tak v Klubovně představili umělci mj. z Ukrajiny, Rakouska, Mexika, Německa či Francie. Speciální tematické výstavní bloky pak daly místnímu publiku alespoň fragmentárně nahlédnout do současných scén v Maďarsku a Polsku. V pořadí třetí tematický blok věnovaný Izraeli probíhá v Klubovně právě teď. Ten je navíc právě v polovině – probíhá druhá z plánovaných čtyř výstav – což je dobrá příležitost k malé rekapitulaci.

S počátkem měsíce února cyklus zahájila výstava Keep Calm umělkyně Rony Stern. V Tel-Avivu usazená autorka představila instalaci připravenou Klubovně na míru. Tapety na zdech, kameny vymodelované z lesklého, žulovitou texturou potištěného papíru, speciálně vyrobené stolky i těžké dřevěné lavice vstupovaly do kompozičního i materiálového dialogu s prostorem galerie, jíž pohledově dominuje podlaha vyložená dvěma typy původních vzorovaných kachliček. Za téma výstavy pak lze označit opakující se motiv "zprostředkované přírody". Ten se objevoval jednak na fotografiích pláže a vodopádu rozstříhaných na pruhy a "chybně" poslepovaných znovu dohromady, tak, že vytvářely jakousi mimetickou obdobu digitálního glitche. Přítomný byl ale i ve videích, krátkých fragmentech televizních přírodovědných dokumentů, prezentovaných na displejích několika chytrých telefonů – a konec konců i prostřednictvím papírových atrap žulových valounů.

Nechci nijak zpochybňovat filozofickou (a co do environmentálních konsekvencí i faktickou) závažnost tohoto tématu. Přesto dojem z instalace Stern zůstává převážně rozpačitý. Vzhledem k tomu, že s obrazem přírody na monitoru, v digitálním tisku, 3D animaci, případně v podobě různých materiálních napodobenin, se v posledních několika letech setkáváme na výstavách pravidelně, nelze si nepoložit otázku, proč si zrovna tato aktuální variace na dané téma zasluhuje naši pozornost. V tomto smyslu musím konstatovat, že u výstavy Rony Stern postrádám přesnější artikulaci, autorský rukopis, nebo náznak problematizování postupně se vyčerpávajícího tématu. Zkrátka cokoli, čím by autorka odlišila, nebo konkrétněji vymezila vlastní intenci vůči inflaci výstav a děl, která zacházejí s obdobnými motivy, navíc obdobně zpracovanými.

Nejzajímavější otázka, kterou však Keep Calm Rony Stern pokládá mimoděk, se tak týkala smyslu výstavy, která sice je importem, ale v důsledku se nijak nelišila od toho, co by právě teď mohlo vzniknout tady, ale taky kdekoli jinde. Kritická výtka adresovaná jedné konkrétní výstavě je tak zároveň i tázáním se po obecném charakteru současných uměleckých tendencí a také po relevanci podobných otázek ve světě propojeném informační sítí v přítomném, ale exponenciálně se zrychlujícím čase.

Aktuálně (do 30. 3.) pak v Klubovně probíhá výstava Wallmarks Hilly Toony Navok, stále výraznější postavy izraelské umělecké scény a aktuální rezidentky MeetFactory. Podobně jako Stern i Navok pojala stávající dispozici Klubovny za výchozí bod své prezentace. Užší část prostoru hned za vstupem do galerie zčásti vymezila architekturou – stanem z překližky, lanoví a umělé modré plachtoviny, přičemž tato dominantní barva je v expozici dostatečně výrazná, abychom ji mohli označit za leitmotiv výstavy. Z totožných materiálů je i kompozice na stěně v zadní části galerie. I ta evokuje architekturu, ta ale tentokrát funguje v ploše, a tak by v tomto případě bylo přesnější mluvit spíš o půdorysu možné stavby. Obě zmiňované intervence pak spojuje určitá ambivalence, kdy na ně lze pohlížet současně jako na obraz i jako na objekt. V prvním případě však převažuje prostorově-objektový ráz, zatímco ve druhém ten obrazově-plošný. Kresby a koláže na stěnách jsou pak jakýmsi „protokubistickým“ komentářem této prostorové situace a s celkem výstavy je spojuje i užití stejného odstínu modré barvy.

Na rozdíl od Rony Stern lze v případě Hilly Toony Navok hovořit o signifikantním autorském rukopisu. Přesto mají obě výstavy leccos společného. Pokud jsem v případě Rony Stern psal o globalizovaném uměleckém projevu, pak i pro díla Navok je slovo "globalizovaný" příznačným adjektivem. Prvky, z nichž Navok sestavuje své objekty, všechna ta lana, překližky a plachty, jsou v podstatě zaměnitelným "random" sortimentem libovolného velkoobchodu s konstrukčními materiály. Nejsou exkluzivní a ani se tak nejeví po přenesení ze skladu do galerie. Jsou to zahradní party stany, přístřešky pro dělníky, či stavební odpad, jejichž materiálnost však neodkazuje k ničemu konkrétnímu. Vypadaly by stejně v Brně, Tel-Avivu, São Paulu, v Bělehradě, Hamburku nebo v Kapském městě, přičemž je jedno zda jsou právě zbožím v oddělení stavebnin, nebo uměleckým dílem v galerii. Přístup, s jakým Navok přetváří galerijní prostor Klubovny, tak na jednu stranu lze prohlásit za site-specific, prostředky, které při tom umělkyně využívá, však představují pravý opak: jsou site-replaceable.

Pokud se divák do brněnské Klubovny vypraví s očekáváním, že alespoň částečně odhalí specifika současného izraelského umění, odejde nejspíš zklamaný. Obě dosavadní výstavy (a dílčí výhrady, jež jsem artikuloval hlavně v případě první z nich v tom nehrají roli) jsou každá po svém příkladem globalizované podoby uměleckých tendencí současnosti. Kdo by v nich hledal exotiku, najde jí asi tolik a v takové podobě, co denně na svém monitoru nebo displeji. Jakkoli to může znamenat, že současné umění nesměřuje k větší diverzitě, ale spíš vzájemné zaměnitelnosti, je to důležitá zpráva, s níž je třeba pracovat. Samozřejmě musíme brát v potaz i možnost, že jde jen o dojem, který vyvolává jeden konkrétní výběr umělců v podání kurátorky Marty Fišerové, a pak je otázka, zda jde o záměr, nebo shodu okolností danou jejími preferencemi. Každopádně je zajímavé setkat se zrovna s takovým izraelským uměním, které odhaluje náš trochu stereotypní návyk vnímat ho jinak takřka výhradně optikou izraelsko-palestinského konfliktu.

Nakolik jsou teze předkládané v tomto článku platné, budeme moci prověřit ještě dvakrát: v dubnu se v Klubovně představí David Adika, pracující především s fotografií, v průběhu května a června potom Roy Menachem Markovich, kombinující instalaci a video.

Hilla Toony Navok / Wallmarks / Blok izraelských výstav / Galerie Klubovna / Brno / 8. 3. – 30. 3. 2017

Foto: Barbora Trnková a Tomáš Javůrek