Kde končí obrazy

Díla Miroslavy Večeřové a Pavla Příkaského často vykračují z jasně ohraničeného obrazového pole do okolního prostoru. Aktuální výstava v Experimentálním prostoru NoD je další v řadě jejich společných projektů, v němž s prostředím galerie pracují jako s integrální součástí vystavených děl. Podle Lukáše Pilky však nikoli s takovou důsledností jako v předchozích případech.

Kde končí obrazy

Jedna z prvních vědomostí, kterou získají studenti dějin umění na pražské filozofické fakultě, je vyčerpávající znalost postupu, jak vznikají obrazy. Pokud si dobře pamatuji, začíná se u gotické deskové malby, kde se v několika zdlouhavých hodinách popisuje celý proces od kácení stromu, přes přípravu prken, lepení, sádrování, podmalbu, bělení, podkresbu, temperování, zlacení, leptání… Na následujících přednáškách se pak pozornost obrátí i k dalším malířským a grafickým technikám, a tak se prváci během úvodního semestru seznámí i s enkaustikou, dřevořezem, dřevorytem, mědirytem, olejomalbou, akvarelem či akvatintou a skončí někde v nedávné minulosti, kterou zde nejspíš představuje litografie nebo nějaká jiná vymoženost z 18. století.

Po absolvování tohoto kurzu mi zůstal poznámkový sešit plný různorodých výtvarných postupů, za který by se nejspíš nestyděla většina starých mistrů, o nichž jsem se v následujících letech učil. Číslované seznamy různé délky přitom vždy zakončoval jeden společný bod – vsazení obrazu do rámu. Tehdy jsem nejspíš podlehl iluzi, že práce výtvarníka končí vždy tímto okamžikem. Že poté už zbývá jen donést obraz do sálu, pověsit jej na zeď a neušpinit přitom naleštěné parkety. Nic nenapovídalo, že by tomu snad mělo být jinak. Chodil jsem do stálých expozic dávného umění, kde se dala vidět spousta pečlivě seřazených děl zabírajících svůj vymezený prostor mezi čtyřmi stlučenými prkýnky, a liboval jsem si v bíle vymalovaných halách, které mi měly nabízet ideální prostředí k setkávání s uměním. Nevěděl jsem, že nevím.

Až později jsem se dozvěděl, že vedle tradičních výstav s různými samostatnými díly v jednom galerijním sále existují i umělecké instalace, v nichž celý prostor tvoří jeden jediný celek se vším, co je v něm umístěno. Bylo mi vysvětleno, že na podobných místech se dá znovu najít dávno ztracená aura uměleckého díla, a já tak zjistil, co znamenají pojmy jako site specific, kontext, scéna nebo situace a jaký mají význam pro současnou tvorbu.

Vybaven těmito nesmírnými znalostmi jsem se vydal do pražského NoDu, kde právě probíhá výstava Miroslavy Večeřové a Pavla Příkaského. Toto autorské duo připravilo v uplynulých letech nejednu instalací, jejíž pointa byla založena na nečekaném přesahu tradičního díla do okolního prostoru. Za zmínku jistě stojí vystoupení na přehlídce 4+4 dny v pohybu (2015), kde si Příkaský pohrál s prostředím zpustlého paláce a svůj obraz doplnil o tenkou trhlinu, nakreslenou modrou linkou v pozadí vystaveného plátna. Zajímavé byly také projekce prezentované na dvojdílné výstavě Inner Monologue, kde se objevil například krátký film s rukou hladící zdrsněný povrch stěny – přesně stejný povrch jako se nacházel na zdi za videem. Podobně fungovala i digitální animace zobrazující amorfní hmotu, která zároveň „vytékala“ ze spodní části LCD, obrazovky nebo malba zvířecího ocasu protínající se s kovovým schodištěm, za nímž byla nainstalována.

Tyto zábavné kombinace jsem očekával i při vstupu do aktuální výstavy, kde mě přivítala nevelká série Příkaského obrazů poutajících svými rozměry i umístěním většinu pozornosti. Jednotlivá plátna v pastelových barvách zde vyrovnaně visela na zdi stejným způsobem jako zasloužilí mistři ve Veletržním paláci. Na první pohled se jednalo o tradiční způsob umělecké přehlídky, kde si má návštěvník postupně prohlédnout sestavu samostatných děl a pak odejít na kafe či pivo do přilehlého baru. Situace se však změnila při setkání s velkoformátovými fotografiemi položenými na galerijní podlaze. Tyto snímky zachycují známé věci v neobvyklém prostředí a nabízejí poutavou hru založenou na obousměrném prolínání reálného a obrazového světa: skutečné parkety svou barvou i texturou splývají s fotografií, na níž se povaluje vlasová spona na písečném podkladě a pohozené růžové třásně zas doplňují zobrazené zbytky textilií.

Podobné propojení plošného a trojrozměrného světa snad měla představovat i zakroucená štuková rýha táhnoucí se jako had podél výstavních sálů. Tato vlnitá linie se ale obloukem vyhýbá všem místům se zavěšenými obrazy, neproniká do jejich bezprostřední blízkosti a neutváří s nimi společný význam. Prezentované malby tak zůstávají (až na jedinou výjimku) bezpečně ohraničené koncem plátna a nerozvíjejí realitu plošného obrazu za jeho hranice.

Výstavy Miroslavy Večeřové a Pavla Příkaského často stávají někde na půl cesty mezí specifickou instalací a tradiční přehlídkou děl, která mohou samostatně fungovat v jakémkoli prostoru. Drobné i větší expanze za rámy představovaných obrazů leckdy podporují sdílnost jejich prací, vtahují návštěvníka více do děje a v konečném důsledku tak pomáhají k lepšímu celkovému prožitku. V sálech NODu však podobných kontextuálních zásahů najdeme jen málo a bez silnější pointy. Je to trochu na škodu, protože aktuální výstava by mohla být o hodně lepší, kdyby se dané situaci věnovalo jen o špetku více pozornosti.

Miroslava Večeřová a Pavel Příkaský / Images That Occupy Thoughts / kurátor výstavy: Pavel Kubesa / Experimentální prostor NoD / Praha / 16. 2. – 17. 3. 2017

Foto: Experimentální prostor NoD