TZ: Lubomír Přibyl a Robert Urbásek

Lubomír Přibyl a Robert Urbásek / Síla jedné barvy / Galerie Závodný / Mikulov / 26. 1. - 4. 3. 2017

Lubomír Přibyl a Robert Urbásek: Síla jedné barvy

Výstava Lubomíra Přibyla /narozen 1937 v Praze/ a Roberta Urbáska /narozen v roce 1965 v Bratislavě/  v Galerii Závodný v Mikulově představuje autory dvou generací, kteří našli zálibu v monochromním projevu, silně zredukovali svoji barevnou škálu a jejich reliéfy se opírají o sílu výpovědi jedné barvy.

Styčné body v procesu jejich tvorby lze nalézt i v použití motouzu, kterým strukturují obrazce a reliéfy na povrchu plátna či dřevěné desky. Způsob jejich uvažování i samotné práce je ale i přes použití obdobných materiálů a výrazových prostředků velmi rozdílný.

Monochromní projev má ve světovém výtvarném umění své pevné místo /k představitelům patří např. Y. Klein, B. Aubertin, P. Manzoni, H. Mack, J. J. Schoonhoven/, v českém prostředí však stále ještě zcela nezdomácněl /ke známým osobnostem československé monochromní malby patří např. T. Rajlich, M. Grygar, M. Urbásek, z mladší generace např. V. Krůček, M. Škoda, P. Dub či J. Novotný/.

Lubomír Přibyl vstoupil na výtvarnou scénu na přelomu 50. - 60. let, s tehdejším pojetím strukturální malby, tzv. informelu, se ale záhy rozchází. Jeho vize částečně korespondují s poetikou op-artu a blíží se výtvarným vizím skupiny Zero, především v důrazu na formativní funkci světla v obraze či objektu  a ve snaze o vytvoření systému obrazové plochy, který je prezentován především pravidelným a geometrizovaným řazením jednotlivých linií a ploch a směřuje k jakémusi univerzálnímu řádu, který souvisí i s pevně stanoveným programem tvorby.

Práce Lubomíra Přibyla již od počátku s velkým zaujetím sledoval např. V. Boudník, se kterým L. Přibyla pojila záliba v užití inovativních grafických technik, J. Kolář nebo J. Valoch. V roce 1961, 1963, 1965 a 1967 vystavuje na mezinárodním Bienále grafiky v Lublani, v roce 1964 je přizván na výstavy Pratt Graphic Centra v New Yorku, zastupovala ho např. Galerie Lambert v Paříži, Van Rossumova Galerie RG v Curacau, galerie Tangente v Heidelbergu či galerie Jeana Roberta Arnauda v Paříži.

Ve svých velkoformátových obrazech využívá autor lom světla na kompaktních černých plochách olejové malby nebo na stříbrných hliníkových fóliích, které pokrývají celý prostor dřevěné desky. Vystupující přímky napnutých provazů modelují v dopadajícím světle ostré předěly. Některé segmenty světlo odráží, jiné pohlcují a zůstávají matné, zdánlivě ve stínu. Jednotlivá pole často kopírují diagonálu či výseč sinusoidy, jejíž pomocí je ve dvourozměrném prostoru obrazu simulován otáčivý pohyb.

Pohyb jako dynamický prvek je umocňován i v sérii obrazů s texturami z nalezených sítí. Ty vyvolávají v divákovi pocit prostoru, který se vlní a proměňuje, na některých místech se prolamuje či vystupuje z obrazové plochy. Tato série obrazů v sobě nese i stopy nahodilosti, stejně jako grafické listy tvořené otisky volně rozhozených provázků. Přísný koncept autora užitý souběžně s přítomností náhody korespondují s výzkumy a pokusy H. Demartiniho /Mimo vymezené místo/  a D. Chatrného.

Lubomír Přibyl patří ke skupině autorů, kteří pracují se senzitivitou diváka i s křehkostí, jedinečností a prchavostí okamžiku. Divák svým pohybem – posunem zorného úhlu – vnímá drobné změny, které se v ploše reliéfu odehrávají díky odrazům dopadajícího světla. Černá barva je dokonalým zrcadlem pro pozorování těchto metamorfóz.

Úsporná, tichá a nevtíravá krása proměňujícího se obrazce vyžaduje od diváka soustředění a pozornost. Odměnou mu bývá silný prožitek vyvolaný transformací viděného obrazu v krátkém časovém úseku.

Tvorba Roberta Urbáska prezentuje abstraktní malbu v rovině silného výrazového účinku barvy v sepětí s hutnou a haptickou strukturou povrchu reliéfu.

Podklad pro reliéfní struktury tvoří systém vzájemně propletených provázků upevněných na plátně. Mřížka ze sisalového špagátu je postupně celá ukryta do barevné hmoty, jednotlivé linie a sítě vytvářejí pouze jakýsi rytmus a kompoziční rozvržení celého díla. Do výšky vrstvené reliéfy jednotlivých obrazů se vymezují proti stěně, na kterou jsou zavěšeny, a připomínají tak samostatné sochařské objekty.

Struktury Roberta Urbáska mají společný jazyk s gestickou malbou, autorovy vědomé či podvědomím vedené zásahy do schnoucí barevné hmoty formují a determinují výslednou plochu obrazu. Jednotlivé artefakty mohou být vnímány obdobně jako hudební skladby. Divák je pozoruje jako kompaktní celek, cítí jejich rytmus a vizuální melodii a příliš se nezabývá detailním notovým zápisem.

Ten vnímá především v podobě vystouplých přímek a čar, pod kterými tuší změnu základní provazové struktury. Světlo nemá v obrazech Roberta Urbáska tak zásadní účinek jako v případě Lubomíra Přibyla, nerozehrává drobné nuance proměn světla a stínu, ale formuje povrch reliéfu jako krajinu. Osvětluje vystouplá místa, prohlubně zahaluje stínem. Proto povrch těchto struktur vyniká velkou plasticitou a připomíná 3D mapy.

Na výstavu v Galerii Závodný byly vybrány práce ve dvou základních barvách – žluté a modré. Jedná se o barvy primární, které nelze vytvořit kombinací ostatních barev. Stojí na opačných stranách kruhu barevné škály, proto jsou k sobě kontrastní a vzájemně se dobře doplňují.

V některých reliéfech Roberta Urbáska je patrná snaha vystoupit do prostoru. Prodloužená ramena z dřevěných latí vybíhají mimo rámec obrazu a stávají se součástí prostoru stěny. Vznikají nové vztahy mezi malbou a jejím nejbližším okolím, přímé linie dřevěných tyček více odkazují diváka ke geometrické abstrakci a dělí malbu i plochu stěny na jednotlivá pole a segmenty.

Tento mondrianovský pincip – rozfázovat malbu systémem přímek a polí v pravoúhlém systému – předjímá, asociuje a utváří formáty dalších možných obrazů, které lze ve vymezeném prostoru malby a navazující stěny spatřovat. Stírá hranici mezi skutečným dílem a dalšími možnými reliéfy, které jsou nově utvářeny v představách diváka.

Robert Urbásek přijal monochromní malbu jako svůj program. Kombinace prvků gestické malby s přesným geometrickým konceptem utváří specifický rukopis autora.