Zamiluj se na Valentýna aneb feminismus po česku
Slavíte Valentýna? Piotr Sikora rozhodně ano.

Zamiluj se na Valentýna aneb feminismus po česku
Všechno začalo tím, že umřela známá krakovská věštkyně Dzidzianna. Čarodějka proslavená nejen v uměleckém prostředí opustila slzavé údolí zemské, ale ne tak docela: jelikož patrně měla nějaké neuzavřené záležitosti, začala její duše vehementně kroužit nad střední Evropou, narušivši můj klidný spánek, a přinesla mi následující příběh:
Nejprve vám povím, že jsem byl ve snu žena, což zní v dnešní post-humanistické éře přinejmenším banálně. Zdála se mi pohádka. Valentýnská pohádka. Žádná romantická ptákovina ve stylu La La Landu nebo jiných zaláskovaných zpěvoher, ale subversivní pohádka! Takže, milé děti: chcete slyšet subversi? Něco hlubšího než podpis Matyáše Chocholy na kozy? Tak tady ji máte, subversi!
Rozvaha a romantika už šla spát jako zakletí rytíři do Blaníku a nastal čas skandálů, čas drbů a ohnivých polibků na orgiích medem a strdím oplývajících.

Scenérie z L.A. s Ryanem Goslingem a Emmou Stone se nás bohužel netýká. Je zima, únor, a čísla jeho jsou 1 a 4 – nebo dvě sedmičky čili obvod číslo 7. Pražská Letná a dvě čarodějky, které v pochybném zátiší budovy na Bubenské 1 hnětou a pečou cosi speciálního. Vedle šíleně populární knihy I Love Dick od Chris Kraus (pozor, děti, nespleťte si ji s její slaboduchou jmenovkyní Rosalind se dvěma „s“) vzniká instalace složená z… no, prostě z penismanů, pindíků a pyjů všeho druhu, kterých ty dvě vědmy vytvořily značné množství, aby v řádně slow-feministickém duchu uctily tento výjimečný den. To vše zjevuje se mi mezi závoji mlh. Muži tu nejsou, to dá rozum, hrůza z kastrace jim sebrala řeč i chuť zapojit se do přípravy Pickdick Picnic Johany Pošové a Báry Fastrové. A já v tom všem, ztracený a zženštilý, ženský, snící…
Ze zhypnotizovaného davu, který navštívil tuto seanci, mě vytrhává známý hlas: „Abych tak řekla, osobně si myslím, že se jedná o symbolicky dosti podezřelou situaci! Pindík, a co! Kdo má sádlo, tomu snadno. Manžela máš přece chválit po měsíci a koně po roce. No, a malé ryby, taky ryby.“ Zasažen tou palbou lidových rčení poznávám Adélu Součkovou, která mě tanečním krokem vyvádí z davu. „Pojď, sestro,“ šeptá mi do ucha a táhne mě za ruku, zatímco druhou črtá po zdech nejasné obrysy Willendorfských Venuší nebo jiných bizonů.
Ledový únorový vzduch mě osvěží a Adéla pokračuje: „Muž je muž a není způsob, jak to změnit, bohužel,“ a vyjasňuje mi od základů svou interpretaci českých sufražetek. Táhne mě a táhne, až před Liberálem zahlédne za oknem mužský tábor. Vede ho Viktor Čech, který se tu ukryl před dvěma čarodějkami. Adéla si přes čelo uváže pásku s citáty Patti Smith. „Jak se z lesa ozývá tak se do lesa volá,“ vykřikne a vrhne se do mužského kotle; bude bojovat slovy a do poslední kapky argumentů zručně šermovat erudicí.

Já zůstávám sám(a) v noci temné a nemilé, když v tom zpoza rohu vyjde můj známý, umělec Honza Nálevka. Vidím, že je čímsi zcela zaujat, mručí si pod vousy a s pohledem upřeným na jasnou oblohu nejistými kroky odměřuje Letenskou pláň. Po chvíli zjišťuji, že se jedná o další jeho projekt. Diskrétním šeptem mi vysvětluje, že se zhostil úkolu spočítat všechny hvězdy, a tak se o to několik posledních nocí pokouší pomocí elegantních čárek, které si značí do na prst tlustého notýsku. #duslednost_doslova_kosmicka
Náhle nebe zakryjí mraky a já se vzdaluji směrem k melodii, která mi krok za krokem stále více připomíná známou skladbu Quit Plaing Games with My Heart kultovních Backstreet Boys v synthpopové aranži dua Palermo. Vřelé hlasy Romana Štětiny a Dominika Gajarského mě berou za srdce, nohy mě nevědomky nesou směrem k Výstavišti a Stromovce. Z toho nic dobrého nevzejde, říkám si a vrhám přes rameno pohled na Veletržní palác. „A kdo je tvoje valentýnka?“ houknu mimovolně jeho směrem.
Odpověď zanedlouho nacházím v Lapidáriu, odkud se line hudba a záblesky diskokoulí. Na troskách nám známé civilizace tu mezi kameny a sochami probíhá charitativní ples na podporu delegalizace koncovky „-ová“ a zákazu jejího výskytu v příjmeních všech žen České republiky. Z reproduktorů právě zaduněl hit Nicky Tučkové Szukam Cię Miłoszu z Warszawy. Interpretem tohoto vyznání je ale dnes večer exotické trio Black Hole Generation, které vystupuje jako drag queens s poněkud přehnaně extravagantním abstraktním make-upem – kluci se zjevně malovali sami. V oblacích dýmu na parketu o samotě tančí ředitelský pár Jiří a Adam z NG. Sešla se tu pánská společnost složená ze samých mužů v šatech. Převládá skotská móda čili sukně s puntíky. Po děvčatech ani vidu, ani slechu. Samí chlapi v punčochách.

Když jsem pochopil, že jsem jediná ženská na plese, podkasala jsem si sukně a vyšla jsem do chladné noci. A tak nějak se mi z toho všeho udělalo smutno a po tváři se mi skutálela slza. Ani v nejmenším to nebyla slza slabosti. Byla to signifikantní odbojná slza. Revoluční slza a plačtivý výraz, s nímž přichází síla ničící kapitalismus. Na mysli mi vytanula Sad Girl Theory, a tak jsem v jejím duchu založila dva profily na Instagramu plné uplakaných selfie. „No Dads! No Boyfriends!“ opakovala jsem mezi vzlyky. Vtom zpoza stromu vyskočil Vojta Fröhlich převlečený za amorka. Viděl, že pláču, a začal mě utěšovat. Ukázal na Amorův luk a šípy. „Nechceš na výlet?“ řekl a házel u toho očkem, jak to umí jen on. A já hloupá jsem šla… a nebyla jsem přece první.
La La La La Land
tohle není obyčejná písnička o lásce, o ne ne ne
hláskem tenkým jako Kate Bush tuto feministickou bojovou píseň pějeme
mámy a sestry, babičky a tety, spojme se!
na barikádách dnů, zoufalé manželky, holky, co nebojí se!
Hlas desítek žen se nesl parkem, který teď připomínal temný les. Kupid Vojta zmizel tak rychle, jak se objevil, a já jsem vyrazila směrem, odkud přicházela hudba. Stromy houstly a mezi nimi se začaly objevovat známé tváře. V jednom křoví stála jako husitská svatá sošná Anežka Hošková s vlasy dlouhými až do Vltavy, v jiném Darina Alster, bujné poprsí obnažené a u nohou dva hlídače, povědomé brýlatce v černých rolácích a s extravagantními futuristickými obroučkami – Jak jsme obsluhovali anglickou královnu. Někde jsem zahlédla tvář dívky, kterou znám jen z filmů.

Spíš než Valentýna ta noc připomínala Čarodějnice a zbytky únorového sněhu tály kolem obrovského ohniště. Vír tanečníků hypnotizoval a vtahoval. Mezi plameny jsem si všimla falických figurek penismanů, které tu hořely davu pro radost. V moři polonahých žen se mihli Chalupeckého Andílci oblečení jen v džínech a skupina Stavitelek chrámů, které si pod nosem broukaly svůj manifest: „Věříme v univerzum, kde jsou Buddha a Kristus mladí a sexy!“ S obrovským břichem tančí kolem ohně dvouhlavá Bianka Braselli a napravo nalevo se chlubí, že brzy porodí siamské sestry. Vedle vysokých plamenů odsouzený k celonočnímu lechtání na chodidlech leží ke stolu přivázaný nechvalně známý iniciátor #feminismiscancer Milo Yiannopoulos. Vedle něj sedí Anna Daučíková a ulehčuje mu to utrpení předčítáním knihy Judith Butler Undoing Gender.
Náhle jsem zaslechla hádku a moje oči přitáhla trojice drag kingů stojících poblíž: Teiresiás Stejskal, Milan B. Artl a Barbarus Klein. Trio seskupené v kroužku kolem knihy jako kolem kotlíku s magickým lektvarem o něčem zapáleně debatovalo. Pochopil jsem, že jde o I Love Dick, titul výše již zmíněný, který si rozhodně zaslouží, aby jej někdo převedl do jazyka Haškova. Dohadovali se o překladu názvu knihy a dvojsmyslnosti jména Dick.
Už už jsem se chtěla vložit do diskuse a navrhnout jim, aby ignorovali mužský subjekt, který je v knize spíše objektem, jehož agence umožňuje hrdince stránku za stránkou budovat vlastní cestu k emancipaci a dosažení další úrovně sebeuvědomění… a… probudil jsem se.

A ještě v polospánku, když se horečnatě snažím uvědomit si, kde jsem, přichází ten pocit, že bych chtěl být holka a alespoň jednou se zamilovat jako holka, radovat se z úspěchů a dělat holčičí chyby a muset se před chlapama obhajovat mimo jiné také proto, že jsem holka. A aby se na mě dívali tak, jak se dívají na holky – tak, že podle situace máš pocit, že tě buď nevidí vůbec, nebo si tě naopak všímají až moc. A dělat umění jako holka anebo nedělat nic, jen tak ležet, hezky vonět a pozorovat, jak na horizont pomalu (slow) připlouvají další vlny feminismu, jedna za druhou.
Uaaa tesim se na dalsi dil. Nebo na filmove zpracovani.