Slavíte Valentýna? Piotr Sikora rozhodně ano.

Zamiluj se na Valentýna aneb feminismus po česku

Všechno začalo tím, že umřela známá krakovská věštkyně Dzidzianna. Čarodějka proslavená nejen v uměleckém prostředí opustila slzavé údolí zemské, ale ne tak docela: jelikož patrně měla nějaké neuzavřené záležitosti, začala její duše vehementně kroužit nad střední Evropou, narušivši můj klidný spánek, a přinesla mi následující příběh:

Nejprve vám povím, že jsem byl ve snu žena, což zní v dnešní post-humanistické éře přinejmenším banálně. Zdála se mi pohádka. Valentýnská pohádka. Žádná romantická ptákovina ve stylu La La Landu nebo jiných zaláskovaných zpěvoher, ale subversivní pohádka! Takže, milé děti: chcete slyšet subversi? Něco hlubšího než podpis Matyáše Chocholy na kozy? Tak tady ji máte, subversi!

Rozvaha a romantika už šla spát jako zakletí rytíři do Blaníku a nastal čas skandálů, čas drbů a ohnivých polibků na orgiích medem a strdím oplývajících.

Scenérie z L.A. s Ryanem Goslingem a Emmou Stone se nás bohužel netýká. Je zima, únor, a čísla jeho jsou 1 a 4 – nebo dvě sedmičky čili obvod číslo 7. Pražská Letná a dvě čarodějky, které v pochybném zátiší budovy na Bubenské 1 hnětou a pečou cosi speciálního. Vedle šíleně populární knihy I Love Dick od Chris Kraus (pozor, děti, nespleťte si ji s její slaboduchou jmenovkyní Rosalind se dvěma „s“) vzniká instalace složená z… no, prostě z penismanů, pindíků a pyjů všeho druhu, kterých ty dvě vědmy vytvořily značné množství, aby v řádně slow-feministickém duchu uctily tento výjimečný den. To vše zjevuje se mi mezi závoji mlh. Muži tu nejsou, to dá rozum, hrůza z kastrace jim sebrala řeč i chuť zapojit se do přípravy Pickdick Picnic Johany Pošové a Báry Fastrové. A já v tom všem, ztracený a zženštilý, ženský, snící…

Ze zhypnotizovaného davu, který navštívil tuto seanci, mě vytrhává známý hlas: „Abych tak řekla, osobně si myslím, že se jedná o symbolicky dosti podezřelou situaci! Pindík, a co! Kdo má sádlo, tomu snadno. Manžela máš přece chválit po měsíci a koně po roce. No, a malé ryby, taky ryby.“ Zasažen tou palbou lidových rčení poznávám Adélu Součkovou, která mě tanečním krokem vyvádí z davu. „Pojď, sestro,“ šeptá mi do ucha a táhne mě za ruku, zatímco druhou črtá po zdech nejasné obrysy Willendorfských Venuší nebo jiných bizonů.

Ledový únorový vzduch mě osvěží a Adéla pokračuje: „Muž je muž a není způsob, jak to změnit, bohužel,“ a vyjasňuje mi od základů svou interpretaci českých sufražetek. Táhne mě a táhne, až před Liberálem zahlédne za oknem mužský tábor. Vede ho Viktor Čech, který se tu ukryl před dvěma čarodějkami. Adéla si přes čelo uváže pásku s citáty Patti Smith. „Jak se z lesa ozývá tak se do lesa volá,“ vykřikne a vrhne se do mužského kotle; bude bojovat slovy a do poslední kapky argumentů zručně šermovat erudicí.

Já zůstávám sám(a) v noci temné a nemilé, když v tom zpoza rohu vyjde můj známý, umělec Honza Nálevka. Vidím, že je čímsi zcela zaujat, mručí si pod vousy a s pohledem upřeným na jasnou oblohu nejistými kroky odměřuje Letenskou pláň. Po chvíli zjišťuji, že se jedná o další jeho projekt. Diskrétním šeptem mi vysvětluje, že se zhostil úkolu spočítat všechny hvězdy, a tak se o to několik posledních nocí pokouší pomocí elegantních čárek, které si značí do na prst tlustého notýsku. #duslednost_doslova_kosmicka

Náhle nebe zakryjí mraky a já se vzdaluji směrem k melodii, která mi krok za krokem stále více připomíná známou skladbu Quit Plaing Games with My Heart kultovních Backstreet Boys v synthpopové aranži dua Palermo. Vřelé hlasy Romana Štětiny a Dominika Gajarského mě berou za srdce, nohy mě nevědomky nesou směrem k Výstavišti a Stromovce. Z toho nic dobrého nevzejde, říkám si a vrhám přes rameno pohled na Veletržní palác. „A kdo je tvoje valentýnka?“ houknu mimovolně jeho směrem.

Odpověď zanedlouho nacházím v Lapidáriu, odkud se line hudba a záblesky diskokoulí. Na troskách nám známé civilizace tu mezi kameny a sochami probíhá charitativní ples na podporu delegalizace koncovky „-ová“ a zákazu jejího výskytu v příjmeních všech žen České republiky. Z reproduktorů právě zaduněl hit Nicky Tučkové Szukam Cię Miłoszu z Warszawy. Interpretem tohoto vyznání je ale dnes večer exotické trio Black Hole Generation, které vystupuje jako drag queens s poněkud přehnaně extravagantním abstraktním make-upem – kluci se zjevně malovali sami. V oblacích dýmu na parketu o samotě tančí ředitelský pár Jiří a Adam z NG. Sešla se tu pánská společnost složená ze samých mužů v šatech. Převládá skotská móda čili sukně s puntíky. Po děvčatech ani vidu, ani slechu. Samí chlapi v punčochách.

Když jsem pochopil, že jsem jediná ženská na plese, podkasala jsem si sukně a vyšla jsem do chladné noci. A tak nějak se mi z toho všeho udělalo smutno a po tváři se mi skutálela slza. Ani v nejmenším to nebyla slza slabosti. Byla to signifikantní odbojná slza. Revoluční slza a plačtivý výraz, s nímž přichází síla ničící kapitalismus. Na mysli mi vytanula Sad Girl Theory, a tak jsem v jejím duchu založila dva profily na Instagramu plné uplakaných selfie. „No Dads! No Boyfriends!“ opakovala jsem mezi vzlyky. Vtom zpoza stromu vyskočil Vojta Fröhlich převlečený za amorka. Viděl, že pláču, a začal mě utěšovat. Ukázal na Amorův luk a šípy. „Nechceš na výlet?“ řekl a házel u toho očkem, jak to umí jen on. A já hloupá jsem šla… a nebyla jsem přece první.

La La La La Land
tohle není obyčejná písnička o lásce, o ne ne ne
hláskem tenkým jako Kate Bush tuto feministickou bojovou píseň pějeme
mámy a sestry, babičky a tety, spojme se!
na barikádách dnů, zoufalé manželky, holky, co nebojí se!

Hlas desítek žen se nesl parkem, který teď připomínal temný les. Kupid Vojta zmizel tak rychle, jak se objevil, a já jsem vyrazila směrem, odkud přicházela hudba. Stromy houstly a mezi nimi se začaly objevovat známé tváře. V jednom křoví stála jako husitská svatá sošná Anežka Hošková s vlasy dlouhými až do Vltavy, v jiném Darina Alster, bujné poprsí obnažené a u nohou dva hlídače, povědomé brýlatce v černých rolácích a s extravagantními futuristickými obroučkami – Jak jsme obsluhovali anglickou královnu. Někde jsem zahlédla tvář dívky, kterou znám jen z filmů.

Spíš než Valentýna ta noc připomínala Čarodějnice a zbytky únorového sněhu tály kolem obrovského ohniště. Vír tanečníků hypnotizoval a vtahoval. Mezi plameny jsem si všimla falických figurek penismanů, které tu hořely davu pro radost. V moři polonahých žen se mihli Chalupeckého Andílci oblečení jen v džínech a skupina Stavitelek chrámů, které si pod nosem broukaly svůj manifest: „Věříme v univerzum, kde jsou Buddha a Kristus mladí a sexy!“ S obrovským břichem tančí kolem ohně dvouhlavá Bianka Braselli a napravo nalevo se chlubí, že brzy porodí siamské sestry. Vedle vysokých plamenů odsouzený k celonočnímu lechtání na chodidlech leží ke stolu přivázaný nechvalně známý iniciátor #feminismiscancer Milo Yiannopoulos. Vedle něj sedí Anna Daučíková a ulehčuje mu to utrpení předčítáním knihy Judith Butler Undoing Gender.

Náhle jsem zaslechla hádku a moje oči přitáhla trojice drag kingů stojících poblíž: Teiresiás Stejskal, Milan B. Artl a Barbarus Klein. Trio seskupené v kroužku kolem knihy jako kolem kotlíku s magickým lektvarem o něčem zapáleně debatovalo. Pochopil jsem, že jde o I Love Dick, titul výše již zmíněný, který si rozhodně zaslouží, aby jej někdo převedl do jazyka Haškova. Dohadovali se o překladu názvu knihy a dvojsmyslnosti jména Dick.

Už už jsem se chtěla vložit do diskuse a navrhnout jim, aby ignorovali mužský subjekt, který je v knize spíše objektem, jehož agence umožňuje hrdince stránku za stránkou budovat vlastní cestu k emancipaci a dosažení další úrovně sebeuvědomění… a… probudil jsem se.

A ještě v polospánku, když se horečnatě snažím uvědomit si, kde jsem, přichází ten pocit, že bych chtěl být holka a alespoň jednou se zamilovat jako holka, radovat se z úspěchů a dělat holčičí chyby a muset se před chlapama obhajovat mimo jiné také proto, že jsem holka. A aby se na mě dívali tak, jak se dívají na holky – tak, že podle situace máš pocit, že tě buď nevidí vůbec, nebo si tě naopak všímají až moc. A dělat umění jako holka anebo nedělat nic, jen tak ležet, hezky vonět a pozorovat, jak na horizont pomalu (slow) připlouvají další vlny feminismu, jedna za druhou.