Výzvy a rámce

Do konce víkendu je v Galerii Entrance na pražském Břevnově možné navštívit výstavu Co má mít rámec a co už ho má Zbyňka Baladrána a Tomáše Svobody. Tímto projektem se uzavírá roční dramaturgie galerie zaměřená na spolupráci mezi významnými osobnostmi české výtvarné scény staršími 60 let a umělci mladší generace. Anežka Bartlová ve své recenzi vyzdvihuje téma nesouladu, rozporu a polemiky, které se v rámci výstavy, již kurátorsky připravila Hana Rousová, stalo klíčovým.

Výzvy a rámce

Některé recenze se píšou samy, stejně jako se některé výstavy tak nějak samy stanou díky shodě příznivých okolností. Správné osoby na správném místě ve správný čas. A někdy je to tak nějak naopak. Kurátorka a historička umění Hana Rousová by mi odpověděla, ostatně vedeme o tom spolu už delší čas občasné diskuse, že zajímavější je vypořádat se s výzvou té druhé možnosti. Rozpory, které je potřeba nějak překonat, nesouhlas, nesoulad a mezery, které je třeba překročit, přemostit – to je to, co je pro ni na jakékoliv práci zajímavé. Proto se Rousová, postavena před nabídku uspořádat výstavu aktivním umělcům, sice rozhodla oslovit dobře známé tváře, ale zároveň neustoupit z požadavku rozporu. Název výstavy v galerii Entrance zní Co má mít rámec a co už ho má, který podle slov kurátorky přinesli do společného projektu sami umělci Zbyněk Baladrán a Tomáš Svoboda, odkazuje právě k situaci, v níž se ocitli, když jim Rousová nabídla téma „polemika“. To, co rámec má mít, jsou jejich díla, co už ho naopak má (mělo), je výstava.

Tématu naplňování zadaného rámce se ve vystaveném díle To be framed (2016) věnuje Zbyněk Baladrán. Dvojznačnost názvu ale ukazuje i na samo video, kde dětští herci hrají hrající si děti. Násilí, kolem nějž se točí komentáře, které Baladrán vkládá do úst jednomu z dětí, když je nechává pointovat: „Předstíráme, že jsme děti, ale to je pouze váš úhel pohledu, všechna ta nevinnost“ [1], je tak znásobeno v pohledu kamery i lokace – podle umělcových slov se jedná o bývalou vojenskou základnu. Předstírání je tu jako obrana proti násilí pohledu, který tlačí do kolonek a kategorií. Ty nám ale zároveň umožňují vůbec se k druhým vztahovat, respektive uvědomovat si jejich odlišnost od sebe samého a řečeno znovu s komentářem videa: skrze násilí se učit jej nadále neopakovat.

Právě nutnost neustálého rozlišování, vyhodnocování a pozornosti k dění kolem je pak ústředním námětem instalace Last Flight (2016) Tomáše Svobody. V hobby-marketovém domečku (zde si Svoboda dovolil instalační vtip odkazující na již v podstatě zavedený odborný pojem „Svobodova paneláž“) najdeme dvě videa. Jedno obsahuje fiktivní rozhovor, z nějž je nám dostupná (ve formě titulků) pouze jedna polovina, druhé z videí pak sestává z rychlých střihů záběrů opakovaných letů na nejkratší letecké lince na světě, doplněných abstraktními údaji asociujícími představu o ubíjejícím plynutí času. Tématem je tu akceptování rutiny, která je nezbytnou součástí aktivit každého z nás, dokonce často je tím, po čem toužíme a o co se snažíme, zároveň je ale v přímé opozici k proklamovanému image – tzv. životního stylu. Rozpor to však není nijak zásadní či existenciální, Svoboda se navíc zaměřuje na sféru virtuality, respektive na situaci nacházení (uvědomování si) sebe sama, našeho reálného těla ve vztahu k neustále se opakující rutině. Jakoby chtěl Svoboda ukázat, že vstoupit dvakrát do stejné řeky je klidně možné. Aspoň v případě té virtuální řeky.

Virtuální prostředí (nebo dokonce realita) sice jistě může být návykovou záležitostí a tedy zcela závažným jevem naší současnosti (pokud jde o vztah obrazu a těla), ale jakási nedotaženost instalace, která tak vyžaduje zaujmout určitý odstup, zároveň mezi tělem návštěvníka a tématem buduje bariéru. Po chvíli strávené v domečku se dostaví fyzický pocit počínající rutiny, tedy snaha donutit se udržet pozornost s očekáváním jen velmi malých změn v příštím úkolu a možná i kýžená nuda.

Pro přílišnou rozdílnost společné vystavení pracím Svobody a Baladrána příliš nesvědčí a kurátorka vědomě neprovedla žádný krok k tomu onen nesoulad zahladit (včetně soupeřícího zvuku prezentovaných videí). Dala tak vyniknout právě zmíněnému tématu rozporu a tedy jistého násilí (na druhých, na sobě, na umělcích, na dílech), které je aktuálně zásadním tématem současného umění. Jeho nutnost a nevyhnutelnost, zároveň s humanismem, kterého si Rousová u obou umělců cení, z něj činí to, co je a musí být středobodem veškerých polemik. A protože polemiky jsou ve skutečnosti výzvy, byla jistě velkou výzvou pro všechny zúčastněné i recenzovaná výstava – a je skvělé, že ji všichni přijali. Galerie Entrance tak znovu ukázala, že kvalitní program je i v podmínkách nízkorozpočtové instituce závislé na grantech možný.

[1] „We pretend that we’re children, but that’s just your point of view, all that innocence.“

Zbyněk Baladrán a Tomáš Svoboda / Co má mít rámec a co už ho má / kurátorka výstavy: Hana Rousová / Galerie Entrance / Praha / 1. 12. 2016 – 15. 1. 2017

Foto: Martin Bražina

Náhledové foto: záběr z videa Zbyňka Baladrána