Smyšlenka globálního muzea

Na začátku prosince se v berlínském Hamburger Bahnhof konala mezinárodní konference o ideji globálního muzea. Konference byla součástí dlouhodobého výzkumného projektu Global Museum, jehož záměrem je redefinovat muzeum 21. století s ohledem na sílící vliv globalizace, migrace a transkulturalismu. Markéta Jonášová a Tereza Hrušková v korespondenčním dialogu shrnují hlavní témata konference, jež především zpochybnila výchozí premisu projektu, tedy koncept globálního muzea.

Braco Dimitrijevic instaluje Triptychos Post Historicus (Kandinsky) v Nationalgalerie v Berlíně, 1976, foto: © Braco Dimitrijevic

Smyšlenka globálního muzea

MJ: Byť je idea globálních výstav současného umění předmětem diskusí již téměř tři desetiletí, jen obtížně jsem si pod konceptem globálního muzea dokázala představit konkrétní sbírkotvornou instituci. Co sis pod tím pojmem před konferencí představila ty?

TH: Byla jsem upřímně znechucená představou, že by někdo chtěl globálního muzea ve fyzické formě dosáhnout. Vedle toho jsem se obávala, že se bude debatovat o internetu a „virtualizaci“ muzeí. Takže jsem doufala, že půjde o něco více nečekaného, což se nakonec částečně naplnilo díky různosti pozvaných mluvčích a jejich příspěvků. Z jejich výstupů, často případových studií, jsem ale nezískala pocit, že by bublinu vytvořenou názvem konference nějak vyplnili. Spíše ji míjeli, anebo v lepším případě kriticky útočili na celkový koncept „globálního“. Ty máš nějaký konkrétnější pocit? Určitě bychom našly témata, jež se objevovala napříč jednotlivými příspěvky.

MJ: Podle mého názoru byla ústředním motivem právě tendence vyhnout se výhradnímu užívání termínu „globální muzeum“. Ta se odehrávala na třech rovinách. První spočívala v implicitní kritice globálního muzea jakožto konceptu odvozeného od nadnárodního pohybu kapitálu, jenž implikuje homogenitu a ztrátu vazby na lokální kontext. Dualita lokálního a globálního pak byla druhým východiskem, například v příspěvku kurátora Jelle Bouwhuise o Stedelijk Museum Bureau Amsterdam nebo kurátorky Andrey Giunta o reinterpretaci kolekce MALBA v Buenos Aires. Oba zdůrazňovali, že je nutné jednat lokálně, avšak reagovat na globální otázky relevantní pro specifický místní kontext. Třetí tendencí pak bylo představení zcela jiných konceptů. Pro mě byl zásadní příspěvek Zdenky Badovinac o ideji udržitelného muzea, jež nemá reprezentovat svět skrze nákup a kumulaci objektů, ale snaží se sama sebe neustále performativně přetvářet ve vztahu k lokálním komunitám. Myslím, že většina příspěvků implicitně obsahovala kritiku globálního muzea jakožto značnými prostředky disponující instituce, která ve snaze o rozšíření určitého kánonu svých sbírek nakupuje díla z „periferních“ oblastí.

TH: Kritika vykupování periferního umění (z pohledu těch, kdo disponují dostatečným kapitálem), a tím i jeho znepřístupnění místnímu publiku, zazněla explicitně z úst Marka Coetzee, ředitele Zeitz Museum of Contemporary Art Africa v Kapském městě. Coetzee zdůrazňoval fakt nucené účasti „outsiderů“ na velkém příběhu západních dějin umění, který ale nebyl psán jimi, ani s ohledem na ně. Přestože je tato postkoloniální problematika známá již minimálně dvěma generacím, zdá se, že je stále palčivým tématem. A to nejspíš nejen pro Afriku, ale obecně pro jakákoliv ne-centra. Slovy zmíněného kurátora: „Nejsme daleko od vás, ale vy jste daleko od nás.“ Coetzee rovněž podtrhl, že muzeum nesmí být místem jediného autoritativního hlasu, ale musí umožňovat participaci různým komunitám.

MJ: Možnost participace ve smyslu oboustranného dialogu mezi muzeem a publikem, který vede k vytváření nových poznatků či řešení, byla nepochybně zásadním tématem. Berlínská kurátorka Clémentine Deliss zdůrazňovala potenciál sbírek jakožto kolaborativních platforem, navazujících na tradici univerzitních muzeí. Klíčové je podle ní umožnit veřejnosti přístup ke sbírkám, což umožní vytváření aktuálních forem osvojení a interpretace předmětů. Myslím, že například londýnské Welcome Collection se tuto ideu zčásti daří naplňovat. Nejdůrazněji však prosazovala ideu participativního muzea kurátorka Nora Razian ze Sursock Museum v Bejrútu, kde byla vleklá ekologická krize východiskem pro koncepci výstavy, jež primárně vytvořila prostor pro setkávání odborníků i dobrovolníků za účelem hledání příčin i řešení dané situace. S tím se pojila i radikálně ekologická koncepce výstavy opírající se o eko-feministické teorie. Právě příklady tematických řešení sbírek s ohledem na lokální politický a společenský kontext pro mě patřily k nejzajímavějším momentům konference.

TH: Přijde mi ale, že je tento přístup aktuálně uskutečnitelnější spíše v jiných muzeích než v muzeích umění, neboť ta se musí v případě netradičního přístupu k vystavování či práce se sbírkou přeci jen stále obhajovat před názorem, že umění je především nositelem racionálně nezachytitelných hodnot. Ty označil ve své úvodní přednášce Luis Camnitzer za džina v lahvi a zdůraznil, že úlohou velké řady muzeí je přesvědčovat veřejnost, že džin je stále v umění přítomen. Podle Camnitzera vede takový přístup ke spektakularizaci umění a „edukativní“ potenciál pak zůstává pouze u snahy naučit diváky umění oceňovat, nikoliv v jeho přítomnosti přemýšlet a klást si otázky. I české prostředí se v tomto smyslu jeví jako stále příliš fixované na existenci džina a až na několik málo výstav odlišného formátu z poslední doby si udržuje kontemplativní odstup. Pro výstavy vycházející z muzeálních sbírek by tak mohlo být jednak přínosné zabývat se více současným uměním a jeho vystavováním, například, jak nabádal i Camnitzer, nechat současné umělce pracovat se sbírkou. Samozřejmě ani reorganizace výstav stálých sbírek umělci přizvanými z vnějšku se nemusí vždy vyhnout pouhé popularizaci a spektáklu. Za aktuální příklad vydařené práce se starými sbírkami a jejich propojení se současným uměním považuji výstavu '33 - '29 - '36 skotské umělkyně a kurátorky Lucy McKenzie v pražské Galerii UM. Její přístup, byť se odehrává na mimo-muzeální půdě, je podle mě úspěšný ve smyslu aktualizace avantgardního umění pro naši současnost. Je v českém prostředí možné poukázat na nějaké dlouhodobé pokusy o změny ve směřování muzeí? Jaké instituce by to byly?

MJ: Mám dojem, že v Praze jsou transdisciplinární, participativní a lokálně orientované aktivity doménou spíše menších galerií, jako je Tranzitdisplay nebo byla Školská 28. Nedokáži si například představit, že by Národní galerie výstavu o analogiích mezi gotickým a islámským uměním doplnila o díla současných umělců a ke spolupráci na doprovodném programu přizvala Iniciativu Ne rasismu. Tenhle poněkud roubovaný příklad jsem zvolila, protože si myslím, že vzrůstající xenofobie české společnosti a s ní spojený revival tupého nacionalismu je jedním z oněch lokálně-globálních problémů, kterými by se česká muzea měla zabývat. Napadají tě nějaké další?

TH: Bohužel stále nelze říct, že by byla dořešená otázka rovnosti pohlaví. Například není dostatečně kriticky reflektováno zastoupení umělkyň ve stálých sbírkách, byť je možné efektivně pracovat i se sbírkou, v níž je genderové zastoupení nevyrovnané (čemuž byl rovněž věnován konferenční příspěvek Andrey Giunta). Nemyslím si ale, že by ústřední snahou mělo být srovnávat skóre mužů a žen na výstavách a ve sbírkách, ale spíše prezentovat takové umění, které pracuje s feministickou problematikou. Uvidíme, jestli všechna tato očekávání naplní výstava chystaná pro Nationalgalerie v Berlíně a nakolik se kurátorům podaří zakomponovat všechny kritické perspektivy, jež v Hamburger Bahnhof zazněly. Nicméně už samotná idea sebereflexivní konference by mohla být inspirací pro české instituce, především pak pokud jde o stálé sbírky Národní galerie.

Záznam konference lze přehrát zde.


konference Global Museum / přednášející: Luis Camnitzer, Jelle Bouwhuis, Patrick Flores, Reem Fadda, Andrea Giunta, Anda Rottenberg, Mark Coetzee, Natalia Majluf, Zdenka Badovinac, Clémentine Deliss, Ahmet Öğüt, Paul Goodwin, Nora Razian / Hamburger Bahnhof / Berlín / 2. – 3. 12. 2016

Tereza Rudolf Hrušková | Narozena 1991, absolvovala magisterské studium Katedry dějin a teorie umění Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, bakalářský titul získala na katedře Dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Absolvovala studijní pobyt v belgické Liège a pracovní stáž v německé galerii D21 v Lipsku. Podílí se na vedení platformy UMA Audioguide a na vzniku audioprůvodců pro nezávislé galerie. Jako kurátorka provozovala prostor NIKA – malá galerie VŠUP. Spolupracuje na přípravě a realizaci Fotograf Festivalu.