Resuscitace a amputace české krajiny

Výstava v brněnské Galerii OFF/FORMAT s názvem Resuscitace a amputace je po projektu Na pomezí samoty, jehož výstupy bylo možné v letošním roce zhlédnout v pražském Komunikačním prostoru Školská 28, v jihlavské Oblastní galerii Vysočiny a v ústeckém Domě umění, další přehlídkou věnovanou umění, které se zabývá problémy životního prostředí či proměnami krajiny a reálnými zásahy do ní. "Oba jmenované projekty kontrastují s častější a častěji prezentovanou tendencí současných umělců, kteří ekologické téma akcentují v metaforické, konceptuální rovině, která nezřídka nese apokalyptickou zprávu o 'věku člověka' nebo dokonce po něm," píše v recenzi Hana Svobodová.

Pohled do instalace výstavy, foto: Martina Schneiderová

Resuscitace a amputace české krajiny

Nová výstava v galerii OFF/FORMAT s názvem Resuscitace a amputace prezentuje šest uměleckých projektů od řady autorů, jejichž společným jmenovatelem je rekultivace krajiny. Představený formát z běžné dramaturgie výstavního provozu vybočuje hned dvakrát. Neprezentuje, jak je obvyklé, jednoho mladého současného umělce či umělkyni nebo výjimečněji spolupráci dvou autorů, ale ohlíží se do nedaleké historie a podává divákům zprávu o českém ekologicky a environmentálně orientovaném umění v předchozích třech dekádách. Nezvykle také galerie využila i suterénní prostor bytového domu, v němž sídlí.

Umělecké zásahy do krajiny stejně jako téma přírody jsou spojeny se samým počátkem umění a dnes je chápeme v souvislostech spirituálních, estetických, mocenských a jiných potřeb a zájmů tehdejších společenství. V 60. letech minulého století zesílil angažovaný postoj umělců k tvorbě a spolu s ním se objevil i hlubší zájem o krajinu a její „zdraví“. Tento obrat je úzce spojen s novými uměleckými přístupy, skrze něž někteří umělci hledali cestu ven ze spárů „bílé kostky“ a sytému trhu s uměleckými komoditami. Lucy Lippardová za emblematickou postavu novodobého příběhu umělce a krajiny označila Roberta Smithsona [1], jehož zásahy do krajiny můžeme stěží vnímat jako ekologicky citlivé. Přesto byl land art spolu s počátky politické a sociálně angažované praxe umělců přímou cestou k ekologickému a environmentálnímu umění (eco art, environmental art), které přirozeně reagovalo na palčivé otázky životního prostředí, vyvěrající na povrch zájmu právě v 60. a 70. letech. Disharmonie člověka a přírody vzbudila v umělcích novou citlivost. Na poli teorie započala se zpožděním diskuse o environmentální estetice. Popisované umělecké angažmá často přesahuje na pole aktivismu i široké škály různých vědních oborů a v neposlední řadě se zabývá societou v dané krajině.

Dokumentace projektu Vltava–Labe, Helen Mayer a Newton Harrisonovi, Miloš Šejn a další, 1991, foto: archiv autorů

Resuscituovat českou krajinu si kladl za cíl prezentovaný projekt Vltava – Labe. Velkorysý plán na odstranění znečištění těchto celoevropsky významných řek byl iniciovaný průkopníky eco artu  – manželi Harrisonovými –  kteří ke spolupráci vyzvali na začátku 90. let Miloše Šejna a několik jeho studentů AVU v Praze. Důležitosti vodních zdrojů se věnoval i další představený projekt Voda a život, tentokrát z druhé poloviny 90. let, iniciovaný Tomasem Büschem, Jaroslavem Kabilkou a Antonínem Marešem. Autoři soustředili svoji snahu na rozvoj Litovelského Pomoraví a Moravského krasu. Z obou projektů vyzařuje obrovský společenský porevoluční optimismus. Když jsem v galerii listovala dokumentací druhého jmenovaného konceptu, uvědomila jsem si ambicióznost tohoto velkolepého plánu. V seznamu zainteresovaných umělců figurovali Ana Mendieta, Olafur Eliasson a další ikony uměleckého světa. Napadla mě jediná myšlenka – k realizaci projektu nemohlo nikdy dojít. Myslím si, že by nemohlo ještě ani dnes. A hlavní příčinou by nebyl nedostatek financí. Další prezentovaný projekt Kříže cesty sochy krajina lidé tuto domněnku bohužel částečně potvrzuje. Kolektiv umělců sdružený kolem sochaře Jana Ambrůze rekultivoval po několik let krajinu kolem slováckých Šarov. Šíře uměleckých aktivit zahrnovala výsadbu alejí, obnovu sadů a cest, ale i umístění sochařských děl do krajiny (např. Kaple od Pavly Kačírkové). Výsledek? Unikátní umělecké krajinářské dílo, nad nímž visí hrozba odstranění, nařízená českým právním systémem. Neboli amputace. Rozsudek, ale především argumenty a dikce, kterou používají správní orgány v tomto sporu, se zdají být přinejmenším zarážející, v širším slova smyslu jsou další alarmující výpovědí o „náladě“ v české společnosti. Dalším symptomem nemoci české krajiny se zdá být prohlubující se nebo přinejmenším přetrvávající propast mezi městem a venkovem, kterou nelze dále přehlížet. Některé z vystavených projektů skončily ve fázi příprav, po jiných nezbylo takřka nic. Může se zdát, že jsou párou nad hrncem, ale rozhodně ne párou, která beze stopy a bez následků zmizí. Tato pára voní a vyvolává v těle hlad. Projekt Kauzalita ostrov umělce Jana Trejbala by dokonce mohl skončit oficiálním potvrzením a úřední legalizací „nového“ ostrova. Tento naplavený výčnělek vzniká v řečišti Vltavy opakovaně, v závislosti na stavu hladiny toku. Úřady tuto malou souš doposud vnímaly pouze jako škodu po záplavách, kterou bylo nutno odtěžit. Trejbal po svém výzkumu poodhalil kauzalitu malého kousku nové země a pustil se do obhajování přirozeného děje v přírodě. Tento závěr by tedy mohl být vlaštovkou ohlašující lepší časy.

Dokumentace projektu Kauzalita Ostrov, Jan Trejbal, 2014–2015, foto: archiv autora

Kurátor Ondřej Navrátil ve skromném katalogu k výstavě objasňuje, že jeho cílem nebylo představit ucelený příběh péče umělců o českou a moravskou krajinu, ale nabídnout vhled do historie environmentálně angažovaného umění. Ačkoliv většina vystavených děl byla již dříve prezentována veřejnosti, projekt Resuscitace a amputace významně přispívá do diskuze o takto zaměřené umělecké praxi, jež u nás stále chybí, ačkoliv je změna globálního klimatu a následná ekologická krize už součástí naší každodenní reality. Za předvoj změny této situace můžeme považovat letošní ambiciózní projekt Na pomezí samoty, iniciovaný Galerií Školská 28 v Praze (a zahraničními partnery), který se soustředil na tři specifické oblasti severní a střední Evropy, v nichž se významně střetává zájem člověka s křehkostí zkoumaných environmentů. Oba jmenované projekty kontrastují s častější a častěji prezentovanou tendencí současných umělců, kteří ekologické téma akcentují v metaforické, konceptuální rovině, která nezřídka nese apokalyptickou zprávu o „věku člověka“ nebo dokonce po něm. Lidstvo je plně seznámeno se skutečností, že se dynamika mezi kulturou a naturou musí nevyhnutelně změnit. Otázkou však stále zůstává, kdy si tento fakt plně připustíme.

Pohled do instalace výstavy, foto: Martina Schneiderová

[1] Suzi Gablik, Selhala moderna?, Olomouc 1995, s. 23.

Resuscitace a amputace / vystavující umělci: Helen Mayer a Newton Harrisonovi, Miloš Šejn, Jan Trejbal, Lukáš Gavlovský, Jan Ambrůz, Jana Doležalová, Štěpán Plátek / kutátor výstavy: Ondřej Navrátil / Galerie OFF/FORMAT / Brno / 5. 10. – 9. 11. 2016

Náhledové foto: Dokumentace projektu On, ona, krajina Lukáše Gavlovského, 1996, foto: archiv autora