Znalecká třešnička na dortu

Martin Vaněk oceňuje na výstavě děl Lucase Cranacha st. v Národní galerii v Praze především její odborné kvality a hodnotu nových zjištění, která přináší. Ve své recenzi se zabývá i architektonickým řešením a nakonec se pozastavuje nad otázkou, zda jde skutečně o Cranachovo představení "ze všech stran", jak předesílá název výstavy.

Znalecká třešnička na dortu

Oddělení sbírek starého evropského umění Národní galerie v Praze připravilo na letošní sezónu výstavu jednoho z nejdůležitějších umělců raného novověku, Lucase Cranacha st., jehož dílo je v českých a moravských sbírkách poměrně hojně zastoupeno. V letech 2005–2006 proběhla výstava tohoto umělce v Obrazárně Pražského hradu, kterou mají jistě mnozí doposud v živé paměti. Výstava na Hradě měla představit Cranacha jako umělce se silnými vazbami na české prostředí, přičemž v centru zájmu stál Pražský oltář vytvořený pro katedrálu sv. Víta, jehož podobu se Kaliopi Chamonikola, hlavní kurátorka výstavy, pokusila rekonstruovat. Chamonikola také v úvodu katalogu píše, že výstava má sloužit k prezentaci některých specifických znaleckých problémů. Zároveň předpokládá otevření diskuze, jež má dále pokračovat. A tak se také stalo.

Na současné výstavě je představen podobný soubor děl Lucase Cranacha st., Lucase Cranacha ml., anonymního Mistra I. W. či následovníků, jakým byl například Anton Heusler. Podnětem k jejímu vzniku byla žádost o zpřístupnění děl Lucase Cranacha ze sbírek Národní galerie v Praze za účelem provedení neinvazivního průzkumu výzkumným centrem Cranach Digital Archive, které vzniklo v roce 2009 v Düsseldorfu a jehož vedoucím je profesor Technické univerzity v Kolíně nad Rýnem Gunnar Heydenreich. Tato osobnost spojuje poznatky restaurování s prací historiků umění a jeho centrum posunuje cranachovské bádání o míle daleko. V současnosti na svých stránkách prezentuje 1500 děl tohoto mistra či jeho okruhu. Už pouhé zběžné prohlížení webu nenechává badatele na pochybách, že jde o významný počin podobný Rembrandt Research Project, v některých momentech ještě dokonalejší, alespoň co se týče online prezentace. Malby ze sbírek Národní galerie v Praze byly právě díky iniciativě düsseldorfského centra zkoumány pomocí infračervené reflektografie. Podařilo se tak objevit mnohé doposud skryté podmalby či podkresby. Za všechny můžeme zmínit případ kopie obrazu Zákon a milost, jehož originál je datován rokem 1529. Tato kopie z druhé poloviny 16. století byla dříve považována za autorskou variantu. Nově objevená pomocná přenosová mřížka však jednoznačně potvrzuje skutečnost, že se jedná o pozdější kopii podle originálu. K novým poznatkům přispěla kromě zmíněného centra i disertační práce Kristiny Maršíkové Málkové, která se v rámci studia na pražské AVU zabývala technologií maleb Lucase Cranacha st. a jeho okruhu. Výsledky tohoto bádání jsou rovněž součástí obsáhlého katalogu vydaného k výstavě. Nelze opomenout ani přínos některých nedávných výstavních počinů jako například výstavy Bez hranic. Umění v Krušnohoří mezi gotikou a renesancí, která se cranachovské tematiky taktéž dotkla.

Výstava Cranach ze všech stran prezentuje dílo tohoto mistra ve světle nového poznání. Kontinuitu bádání navazujícího na výstavu konanou před deseti lety zajistila osobnost kurátorky Olgy Kotkové. V jistém smyslu jde o velmi klasický a konzervativní typ výstavy, kde jde v podstatě o „pouhé“ smazání několika otazníků nebo jasnější určení autora či okruhu. Běžný návštěvník jistě nemá šanci plně docenit důležitost informací objevujících se na popiscích. I přesto se domnívám, že podobné výstavy jsou velmi důležité. Přeci jen v jistém smyslu potvrzují skutečnost, že dějiny umění jako akademický obor a znalectví kombinované s konkrétními poznatky materiálového i neinvazivního průzkumu uměleckých děl mají v muzejní praxi stále svůj smysl. V neposlední řadě přispívá podobný typ aktivit k prohlubování profesních vztahů s významnými výzkumnými centry v zahraničí. Ke cti současného vedení Národní galerie slouží i fakt, že tuto výstavu ve svém plánu ponechalo i přesto, že idea vznikla ještě v době, kdy sbírce starého umění velel Vít Vlnas.

Soubor několika desítek prací ze sbírek Národní galerie v Praze, Moravské galerie v Brně, Arcibiskupství olomouckého, Kanonie premonstrátů v Nové Říši, Královské kanonie premonstrátů na Strahově, Správy Pražského hradu a soukromé sbírky v Rakousku je vystaven ve Šternberském paláci na pražských Hradčanech v rozlehlém prostoru, jenž má poměrně složitý charakter. Tato místnost, která střídavě sloužila k vystavování umění nebo ke konání doprovodných programů vázaných ke stálé expozici starého evropského umění, skrze niž se do výstavy vstupuje, má obdélníkový, ničím nečleněný půdorys, přičemž na celé jedné delší straně se nacházejí okna. Výstava není, co se architektury týče, příliš komplikovaná. Pod její podobou je podepsán Jan Roháč (Roháč Stratil Architektonický ateliér), který připravoval v rámci svého architektonického ateliéru i několik předchozích výstav Národní galerie v Praze (například Tance a slavnosti 16.–18. století, Valdštejnská jízdárna, 2008 či Karel Škréta 1610–1674. Doba a dílo, Valdštejnská jízdárna, Jízdárna Pražského hradu, 2010–2011), Národního památkového ústavu (Rožmberkové, Valdštejnská jízdárna, 2011) nebo Muzea hlavního města Prahy (Jan Vaněk 1891–1962, civilizované bydlení pro každého, Muzeum hlavního města Prahy, 2010). Výstavu Lucase Cranacha, snad i díky omezeným finančním prostředkům, architekt pojal značně minimalisticky. Prostor je dělen pouze dvěma příčkami, z nichž jedna má spíše charakter monumentální vitríny, v níž jsou umístěny oboustranně malované obrazy. Druhé příčce pak vévodí velká iniciála „C“ navržená Štěpánem Malovcem, autorem kompletního grafického zpracování včetně vysoce atraktivního katalogu. V tomto „céčku“ je pak nainstalován obraz, jenž slouží jako hlavní vizuální motiv výstavy, a sice Adam a Eva z roku 1538. Je dobré, že zdi mezi okny byly ponechány prázdné. Naproti tomu byla za účelem instalace obrazů maximálně využita protilehlá stěna. Z architektonického hlediska se tedy jedná spíše o drobné intervence, které však působí lehce a elegantně. Tento minimální vstup odpovídá i komornějšímu ladění výstavy.

Je příjemné, že výstava diváka nezahltí ani množstvím obrazů, ani množstvím psaných informací. Olga Kotková se velmi důsledně řídila požadavkem srozumitelnosti popisků. Proto na nich nalezneme opravdu stručné a výstižné informace, díky nimž obrazům snáze porozumíme, a to i v případě poměrně složitých námětů, jako je Zákon a milost (Lucas Cranach st., 1529), jenž reflektuje dobově aktuální myšlenky reformátora Martina Luthera, umělcova přítele, nebo Nechte maličkých přijíti ke mně (Lucas Cranach ml. – dílna, po 1550). Místy se lze dočíst i poměrně aktuální genderovou interpretaci, třeba v případě obrazu Adam a Eva. Je dobré, že texty ve výstavě nejsou totožné s texty v katalogu, což není zcela běžná praxe.

Jistým nedostatkem této výstavy je snad pouze fakt, že se nepodařilo naplnit ambici, jež je obsažena v samotném názvu. Cranacha je možné spatřit z mnoha úhlů a ve světle nových poznatků, ale ze všech stran bohužel ne. Například zde úplně schází masivní a nezanedbatelná součást dílenské produkce Lucase Cranacha, a to jeho grafické práce, které pomohly v raném novověku šířit nové ideje.

Výstava Cranach ze všech stran zdařile prezentuje výsledky vědecké práce. Návštěvníky zásobí přesně vyměřenou mírou informací a nechává především vyznít obrazy samotné, které patří k jednomu z nejatraktivnějších a nejpůsobivějších uměleckých projevů evropského umění. Lucas Cranach bude vždy přitažlivý díky kombinaci zajímavých námětů těžících z nově se ustanovujícího humanismu mísícího se s reformovanou, ale také katolickou církví, a způsobem malby, která vyniká smyslem pro detail, a typickou výraznou kontrastní barevností. Nejen proto se zcela jistě jedná o výstavu, kterou stojí za to navštívit. Národní galerie v Praze, respektive její Oddělení sbírek starého evropského umění tak potvrdilo svou dobrou pověst, které se těší již dlouhá desetiletí.

Lucas Cranach starší a dílna, Adam a Eva, kolem 1538, NG

Cranach ze všech stran / kurátorka výstavy: Olga Kotková / Národní galerie v Praze / Šternberský palác / Praha / 23. 6. 2016 - 22. 1. 2017

Foto: Národní galerie v Praze