Stop sportu!

Právě dnes začínají v brazilském Rio de Janeiru letní olympijské hry. Zajímá-li vás, co má olympiáda společného s uměním, Českým statistickým úřadem, Pokémony a cestováním v čase, čtěte recenzi výstavy Sportu zdar! v pražském Centru současného umění DOX od Lukáše Pilky.

Stop sportu!

V pátek 12. listopadu 2010 ve 14:00 skončila úvodní fáze historicky prvního Minisčítání v ČR, do níž se zapojilo 30 166 dotazovaných. Tento masový průzkum prováděný Českým statistickým úřadem byl jako jeden z prvních realizován čistě digitální formou, která umožnila prakticky okamžité vyhodnocování odeslaných dotazníků. Další zajímavostí byl i zamýšlený edukativní přesah projektu. Cílem výzkumu nebylo pouze získání dat, ale i rozšíření obecného povědomí o přínosech statistiky mezi mládeží… Sečteno a podtrženo, nakonec se zjistilo, že české děti si ze všech zvláštních schopností nejvíce přejí umět zastavit čas.

Dnes, o 6 let později, by většina nejspíš preferovala jiné dovednosti z říše fantazie. Třeba umět polapit nepolapitelného Pokémona nebo zjistit, kdo sleduje jejich facebookový profil. Přesto se však jistě najdou tací, kteří starému dobrému zastavení času stále dávají přednost. Například proto, že uvažují pragmaticky, a tedy vědí, že tato magická způsobilost je mnohem univerzálnější a lze ji použít k bezpočtu různých činností včetně zmiňovaného chytání „nintendovských“ bytostí. Pro další možnosti pak není třeba chodit daleko. Vedle videoherního zápolení by zmražená sekundová ručička určitě pomohla i při vyrovnávání osobních účtů či při sportovních zápasech. Stačí si jen představit bezmocnost ztuhlého soupeře, který bezbranně čeká, než mu zasadíte úder, či zkameněle stojí těsně před cílovou páskou. Podobné statické výjevy si vlastně ani nemusíte představovat, protože řada z nich je nyní k vidění v pražském DOXu.

Výstava Sportu zdar! kurátorů Petra Volfa a Leoše Války zde uvádí práce 60 českých umělců, mezi nimiž je možné najít plátna od Kamila Lhotáka z poloviny století, propagandistické plakáty z 50. let nebo sochu pokrouceného basketbalisty z období normalizace. Většina děl však má svůj původ v posledních dvou dekádách, což platí i pro soubor pestrobarevných maleb od Michaela Rittsteina nebo monochromatický triptych od Jiřího Davida. Bez ohledu na stáří reprezentují zařazené artefakty celou řadu různých přístupů a technik. Vedle geometrických obrazců připomínajících výjevy z učebnice sportovních taktik se objevují snímky zabahněných polonahých mužů zachycující atmosféru válečných zákopů či osvětimského ghetta. O kus dál se pak naklání proslulý motocykl Otakara Švece a prohýbají břicha těhotných sportovkyň na fotografických manipulacích Lenky Klodové. Poblíž akademicky modelovaného sousoší zaklesnutých zápasníků se zas nalézá série naivních obrazů namalovaná bývalým profesionálním boxerem... Kolekce představených sportovních reflexí je jistě rozmanitě poskládaná, poutavě seřazená dle jednotlivých disciplín, avšak (až na jedinou výjimku) též zamrzlá, statická a nehybná. Alespoň po čistě fyzické stránce.

Nedávná zimní výstava v MeetFactory s tázavým názvem Kdo hraje? se rovněž pokusila zachytit obraz sportu v současném umění. Na rozdíl od aktuální přehlídky ale nabídla prostor pro video a nová média, což dodalo celé události podstatně dynamičtější charakter dobře korespondující s pohybovou a spektakulární podstatou sportovního klání. Jinými slovy, filmový záznam umělecké performance dokáže svým výrazem dobře navázat na klasickou reprezentaci sportu v podobě televizních či internetových přenosů. Promítaný zápas polské umělkyně se špičkovým zápasníkem, napodobování triků Michaela Jordana či intermediální instalace s hokejovým utkáním – to vše tehdy doslova rozhýbalo sály smíchovské galerie.

Tento rozměr na výstavě v DOXu chybí. Někdo sice může namítnout, že zastoupená gestická malba je plná energie, že diagonála dodává obrazům dynamiku a že prostorové objekty se neustále mění v závislosti na změně perspektivy pozorovatele. To vše jsou však prázdné fráze, protože ve skutečnosti se na tradičních malbách a sochách nehýbe vůbec nic. Prakticky úplná absence tohoto druhu umění je tak malou vadou na kráse jinak skvěle a náročně provedené výstavy nabízející (téměř) ucelený pohled na dané téma. Přesto všechno a možná právě proto: Až na vás dolehnou všudypřítomné multimediální přenosy z probíhající letní olympiády, tak vyrazte do Holešovic. A vychutnejte si výstavu Sportu zdar! jako místo, kde se zastavil čas.

Sportu zdar! / kurátoři výstavy: Petr Volf a Leoš Válka / Centrum současného umění DOX / Praha / 24. 6. - 10. 10. 2016

Foto: Jan Slavík, Centrum současného umění DOX

Náhledové foto: Jiří Kolář, Na kladině - Olympiáda Mnichov, koláž-roláž, 1972, soukromá sbírka