Artalk.cz

Rakouské smíření

Výstavy vídeňského akcionismu nejsou v Rakousku ničím neobvyklým – naopak, tomuto poválečnému uměleckému hnutí je věnována značná institucionální pozornost. V souvislosti s aktuální výstavou Körper, Psyché & Tabu. Wiener Aktionismus & die frühe Moderne ve vídeňském MUMOKu si však Tomáš Kubart klade otázku, zda je tvorba vídeňských akcionistů – a s ní i národní dějiny posledních více než 70 let – bezvýhradně přijímána i širokou veřejností.

Body, Psyche, and Taboo

Rakouské smíření

Současná výstava ve vídeňském MUMOKu dokládá dovršení vstřebávání kdysi radikálního a agresivního uměleckého hnutí rakouskou veřejností. Kurátorka výstavy Eva Badura-Triska se pokusila zasadit vídeňský akcionismus do vývojové tradice národní umělecké hrdosti: rakouského expresionismu. Výsledek je překvapující a zdá se, že její teze není zdaleka tak násilná jako akce a umělecké manifesty jednotlivých tvůrců akcionismu: Hermanna Nitsche, Otto Muehla, Güntera Bruse a Rudolfa Schwarzkoglera.

To však neznamená, že rakouská veřejnost postupy akcionistů s jejich tvorbou skutečně přijala. Spíše se zdá, že tvůrci konceptu výstavy se na možnost přijetí akcionistů, včetně obsahu jejich tvorby a problematiky, na kterou tvorbou poukazovali, veřejnosti opatrně ptají: „Už by to šlo?“ Když v roce 1968 vystoupili členové vídeňského akcionismu v nové budově vídeňské univerzity, překřtili novináři jejich akci na „univerzitní prasárny“ („Uni-Ferkelei“) a pro většinu umělců znamenala předčasné ukončení kariéry v Rakousku. Někteří členové skupiny se přestěhovali pod hrozbou vazby za hanobení státních symbolů a blasfemii do Německa, osiřelý Rudolf Schwarzkogler spáchal o rok později sebevraždu. O jednu generaci později, roku 1997, obdržel první z „prasáků“ Günter Brus velkou rakouskou státní cenu, po dalších osmi letech ji získal také Hermann Nitsch a v roce 2007 bylo otevřeno Nitschovo muzeum v Mistelbachu (Dolní Rakousko). Tyto a řada dalších událostí vypovídají o postupné akceptaci jejich tvorby rakouskou uměleckou a politickou elitou. Znamená to však, že tento proces probíhá také ve zbytku rakouské společnosti?

Body, Psyche, and Taboo

Kurátorka výstavy Eva Badura-Triska staví rakouskou společnost před novou výzvu ve vztahu k vídeňskému akcionismu. Od nenávisti k jejich blasfemickým projevům přes kritiku jejich tvorby opřenou o práva zvířat či ohrožování mravní výchovy mládeže zbyla konzervativcům typu Jörga Haidera či redaktorům Kronen Zeitung poslední munice: opravdu má být toto „umění“ podporováno z daní „obyčejných“ a „slušných“ lidí? Velká část rakouské veřejnosti dodnes slyší na populistickou kritiku „skandálních“ akcí vídeňských akcionistů, ačkoliv většina z nich tyto akce neprovádí již více než 40 let. Znamená to snad, že vídeňští akcionisté upozornili na něco natolik zásadního pro rakouskou národní identitu, že jejich tvorba provokuje i po bezmála půl století?

Největší neléčenou ranou rakouské společnosti i politické scény byl a je austrofašismus. Zatímco vídeňský akcionismus byl reakcí umělců na rakouský fašismus a poválečný vývoj v zemi, která dodnes nezveřejnila seznamy kolaborantů, ačkoliv například v roce 1986 vyšlo najevo, že někdejší spolkový prezident Kurt Waldheim byl za druhé světové války vojákem Wehrmachtu, byla reakce politiků na jejich akce v 60. letech stejně radikální: represe, zákazy činnosti, vazba. Ta touha po čistotě a ctnosti byla nesmlouvavá, radikální.

Teprve vláda spolkového kancléře Bruna Kreiskyho (1970-1983) přinesla pod heslem „Kultur für Alle!“ akcionistům možnost svobodné tvorby a Brus i Nitsch se vrátili do vlasti. Osmdesátá a devadesátá léta již akcionistům přinášejí oficiální pocty: „Svoboda umění v Rakousku je od roku 1982 zaručena ústavně s výhradou, že svoboda umění nalezne hranice tam, kde se začne dotýkat základních práv druhých,“ píše Heinz Fischer a výmluvně tak charakterizuje tuto etapu. Hermann Nitsch vyjel roku 1993 jako oficiální reprezentant na Expo v Seville a o patnáct let později dokonce propagoval vlastní Sacher dort.

Body, Psyche, and Taboo

Když Eva Badura-Triska zasazuje kdysi provokující a anarchistickou čtveřici umělců do umělecké vývojové linie rakouského a německého expresionismu, naznačuje možnost úplného přijetí akcionistů nejen historiky umění (kteří to ostatně v několika osamocených případech učinili již v sedmdesátých letech – např. Hubert Klocker), ale také většinovou rakouskou veřejností. Anton Romako (portrét Isabelly Reissner, 1885) se vedle Rudolfa Schwarzkoglera (Kresba č. 6, Autoportrét, 1959) neocitl náhodou. Nejde však o vnější podobnost, ani o tematickou blízkost, jež jim umožnily sblížení.

Bouře expresionismu byly podobné; když se skupinka Rusů začala scházet v kroužku kolem Kandinského na počátku druhé dekády 20. století (Phalanx), ještě netušila, že záhy na to vznikne jedna z nejdůležitějších expresionistických skupin (Der Blaue Reiter) v dějinách německy mluvících zemí. A dozajista je také nenapadlo, že o dvacet let později budou jejich díla vystavována v témže městě s nálepkou „Entartete Kunst“. Přestože i jejich tvorba, podobně jako činnost vídeňských akcionistů, prošla zkouškou převratů, nakonec se stala etiketou nejen Vídně, ale celého Rakouska. Od prvotního nepochopení uměleckou kritikou (nálepka „expresionismus“ slušela ve druhé dekádě 20. století všemu, co nebylo konvenční, a lepila se i na díla syntetického kubismu) a domácí uměleckou scénou přes absolutní opovržení establishmentem po dosažení pozice národního uměleckého vývozního artiklu.

Tři sály MUMOKu jsou roku 2016 plné artefaktů i videozáznamů akcionistů, ani ne půl roku poté, co táž instituce uskutečnila výstavu Mein Körper ist das Ereignis, v níž prezentovala tvorbu vídeňského akcionismu ve vztahu ke světovému performačnímu a happeningovému hnutí. Vídeňské Theatermuseum v téže době otevřelo ExistenzFest. Hermann Nitsch und das Theater, výstavu zaměřenou na divadelní tvorbu Hermanna Nitsche, která je do začátku května k vidění v Mnichově.

Body, Psyche, and Taboo

Změna přístupu Rakušanů k tvorbě vídeňských akcionistů však nevychází pouze z liberálnější kulturní politiky. Změnila se povaha „skandálu“ jako takového. Zatímco v 60. a 70. letech útočili akcionisté agresivními uměleckými prostředky na základy rakouské společnosti (bůh, vlast, rodina), v 80. letech není na podobných vyjadřovacích prostředcích nic překvapujícího, protože společenské hodnoty se proměnily. „Skandál“ od 90. let vyvolávají spíše aféry celebrit a politiků než agresivní a ve své výpovědi syrové umění. Protože si však Rakušané od druhé světové války nepřeprali své „špinavé prádlo“, stále jsou mnozí z nich ochotni připustit, že na tvorbě akcionistů je cosi závadného: ať je to blasfemie, ohrožování mravní výchovy mládeže, infikovaná krev zvířat, hluk vznikající během produkcí či fakt, že mnohé příspěvkové instituce platí vystoupení Hermanna Nitsche z „kapes daňových poplatníků.“ Někteří Rakušané stále spatřují cosi „nemravného“ na tvorbě akcionistů a chtějí ji, jako v případě Heldenplatzu Thomase Bernharda v roce 1988, cenzurovat nebo přímo zakázat. Snaha představitelů kulturní sféry, mezi nimi i kurátorky Badury-Trisky, by však mohla přispět k postupnému dokončení procesu přijetí vlastních dějin, a to právě skrze umění, které je provázelo.

V konceptu Badury-Trisky nejde o srovnání různých vývojových stupňů expresionismu, ani o formální podobnosti Schieleho skic nemluvněte s Nitschovými akcemi s miminem. Badura-Triska pojmenovává očekávanou společenskou změnu, která by měla spočívat v dovršení rakouského vyrovnávání se s minulostí. Vřed rakouské občanské války, odstranění Engelberta Dollfusse (1934), Anschluss (1938) i Mauthausen (nebo Gusen, Innsbruck-Reichenau) stále ještě neprasknul, ale ti, kteří se o to po druhé světové válce nejhorlivěji snažili, jsou (alespoň v institucionálním kontextu) definitivně přijati. A s nimi i možnost odpuštění (si) a smíření.


Körper, Psyche & Tabu; Wiener Aktionismus & die frühe Wiener Moderne / kurátorka výstavy: Eva Badura-Triska / MUMOK / Vídeň / Pátek, 4. 3. – 16. 5. 2016

Foto: MUMOK

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *