Dokonalá výstava v nedokonalém domě

Výstavu Barvometrie Milana Housera v Domě umění města Brna hodnotí Adam Vrbka pozitivně, pozastavuje se však nad rušivými okolnostmi, které jeho návštěvu galerie doprovázely.

Dokonalá výstava v nedokonalém domě

Výstava Barvometrie Milana Housera v Domě umění města Brna je druhou výstavou tohoto autora, kterou jsem navštívil za poslední dva roky.

První byla v roce 2015 výstava v galerii Závodný v Mikulově, na které autor po dohodě s její provozovatelkou a kurátorkou představil, až na jednu výjimku, pouze červené nalévané obrazy a prostory doslova rozzářil hrou červené a bílé barvy. Je možné, že si autor z této galerie, která má světlou vápencovou podlahu a bílé stěny, odnesl určitou instalační zkušenost, kterou nyní aplikuje v prostoru brněnského Domu umění.

Tady Milan Houser společně s kurátorem Vlado Beskidem dotahují mikulovskou instalaci “uvnitř bílé krychle” téměř k dokonalosti. Návštěvník je před vchodem do výstavního prostoru nucen nazout návleky, aby neponičil podlahu, pro potřeby této výstavy speciálně pokrytou bílým marmoleem. Tímto nenápadným gestem je pomyslně přenesen z prostoru galerie do prostoru laboratoře či na prohlídku zámku šlechtického rodu. Toto gesto je důležité. Dodává samotné výstavě na exkluzivitě, ale zároveň diváka poněkud odtahuje od samotných exponátů. Stejně jako na zámku, kde návštěvník chodí jen po vyznačené ploše, i v Domě umění má nutkání pohybovat se opatrně, aby nic nepoškodil, ba se ani ničeho nedotkl.

Po vstupu do samotné instalace se před divákem rozehrává scéna složená z červené a bílé barvy. Centrální prostor je plný provazů ztuhlé nalévané barvy visících od stropu až k podlaze. Osobně jsem měl nutkání se středem instalace proběhnout, ale bohužel jsem odolal. Provázky visící ze stropu nejsou na výtvarné scéně ničím novým, a pokud divák navštívil padesáté šesté benátské bienále, mohl hru červených špagátků vidět v prostoru japonského pavilonu v instalaci The Key in the Hand od Chiharu Shioty. Houser ve svém pojetí dosahuje podobného efektu jako japonská instalace a vytváří zde dojem exotiky. Myslím však, že případná podobnost Houserovy instalace s jinými díly či umělci jeho práci neškodí.

Středová instalace je doplněna obrazy v dalších částech výstavního prostoru. Konkrétně je zde k vidění sedm pláten, přičemž tři z nich by se vystavením na stojanech a stékanými krápníky směřujícími kolmo ke stěně daly považovat i za objekty. Přesun Housera ze stěny do prostoru je pro tuto instalaci zásadní. Autor, který je většinou označován jako malíř, i když v podstatě nemaluje, se již dlouho do prostoru se svými díly neodvážil.

Na Houserově instalaci je patrně nejzajímavější použití pouze denního světla, které do prostoru galerie vstupuje přes stropní světlíky. A aby byla jednotlivá plátna ještě zdůrazněna, jsou světlíky (až na jednu výjimku) zabarveny také kusy nalévané barevné hmoty.

Kurátor výstavy v doprovodném textu k výstavě zmiňuje mnoho autorů, ke kterým Houserovu tvorbu přirovnává. V té přehršli jmen, Malevičem počínaje a Ann Hamiltonovou konče, se však samotný Houser zbytečně ztrácí. Dále Beskid obhajuje jeho instalaci a vysvětluje, proč se nejedná o retrospektivu. I když se jedná o výstavu poměrně rozsáhlou, musím souhlasit s kurátorem. Pokud by byla retrospektivou, musela by být instalace doplněna i o jiný typ autorových prací, například o průhledné krychle plné rozkládající se organické hmoty nebo o autorovy práce se zrcadly.

Houserova expozice je svou čistotou a důrazem na instalační přesnost téměř dokonalá a skvěle doplňuje různorodý program, který je v současnou chvíli v Domě umění k vidění. Mimo Housera je zde výstava fotografií Roberta V. Nováka a architektonických projektů Davida Krause a Svatopluka Sládečka.

Samotný prožitek ze všech výstav však kazí Dům umění sám. V době mé přítomnosti se zde objevilo několik menších či větších provozních chyb, které mi návštěvu znepříjemnily. Ať už se jednalo o kustodku, která pracovala v kumbálu s košťaty na okraji Houserovy instalace, čímž narušila čistotu a klidnou atmosféru výstavního prostoru, či to, že se můj ruksak nevešel do zamykatelné skříňky a musel jsem jej tedy nechat v nikým nehlídané šatně. Mimo to působil neutěšeným dojmem prostor bývalé kavárny, kde jsou pouze zarovnané stoly, a vstup do Domu umění tak připomíná skladiště. A v neposlední řadě neuklizené promítací plátno ve výstavě fotografií blokovalo pohled na největší fotografii hned naproti vstupním dveřím a ničilo tak celou instalaci. Nevím, jestli Domu umění scházejí finanční prostředky, či se jedná pouze o nedbalost, ale z různých zde naznačených i nevyřčených detailů působí instituce poněkud rozpačitě.

Houserova výstava by však byla nosná v kterékoliv výstavní kunsthalle. Celkem věrně ukazuje proud současného výtvarného umění propojující estetickou až designovou kvalitu s výraznou, naprosto čistou instalační formou. A zapadá tak do současného evropského i mimoevropského uměleckého trendu vycházejícího z formálního purismu a minimalistického umění 60. a 70. let 20. století. V našem prostředí by se dala Houserova práce řadit k malířům, jako jsou Petr Kvíčala a Petr Dub. Ke Kvíčalovi má Houser blízko i z důvodu jejich spolupráce v Ateliéru malby 3 na FaVU VUT v Brně. V tomto ateliéru ostatně studoval i Petr Dub.

Houser však v Domě umění překračuje svůj malířský stín a vytváří instalaci, která je osobitá, autorská a vybočuje jak z jeho předchozí tvorby, tak z “vlivu” Kvíčaly a FaVU.


Milan Houser / Barvometrie / kurátor výstavy: Vladimír Beskid / Dům umění města Brna / Brno / 9. 3. - 1. 5. 2016

Foto: Michaela Dvořáková

Adam Vrbka | Narozen 1989, student Katedry dějin umění a teorie na UMPRUM, stážista v MeetFactory, kurátor a provozovatel galerie Horní konírna v Mikulově. Dlouhodobě spolupracuje se společností pro Mikulovské výtvarné sympozium.