Zašifrované poselství AABBABBAACBC

Nová galerie zahájila sezónu 2016 výstavou mladých absolventů Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Podle Pavla Besty to nebyla právě nejšťastnější volba: výstava je podle něj nerozluštitelnou šifrou, stejně jako její název.

Na pražských Vinohradech sídlící Nová galerie před nedávnem vstoupila do druhého roku své existence. Vykročit se do něj rozhodla tajemně pojmenovanou expozicí AABBABBAACBC, jejíž název připomíná matematický kód či záznam. Stejně jako u luštění běžných šifer i v tomto případě se nabízí otázka, zda ji lze objasnit a zda nám něco takového vůbec stojí za námahu.

Ve strmě se zdvíhající Balbínově ulici vyrostla Nová galerie na sklonku roku 2014. Založila ji zde mladá architektka Nina Hedwic Mainerová, která o čtyři roky dříve stála u zrodu výtvarného ateliéru Malování a kreslení, jehož sídlo najdeme jen o kousek výše. Loni navíc tato kreativní absolventka ČVUT dala v krásné lokalitě nedaleko města Sázava vzniknout uměleckému Centru Amudarja. Pokud vám jméno galeristky nic neříká, nebo jen vzdáleně, pak vězte, že jde o manželku známého českého výtvarníka Martina Mainera.

Galerie je od samého počátku koncipovaná jako prodejní a musí si tak na svůj provoz vydělat. Její chod odstartoval víc než slibně - skupinovou výstavou příznačně nazvanou Start, v rámci níž si bylo možné prohlédnout práce Jiřího Davida, Lukáše Rittsteina, Jana Knapa či Františka Matouška. Od té doby výstavní síň uspořádala víc jak tucet dalších přehlídek. Přestože jejich kvalita trochu kolísala, dá se říci, že se z galerie postupně stal zavedený umělecký prostor s programem zaměřeným především na střední a mladší generaci tuzemských výtvarníků (zastoupenou například Miroslavem Poláchem, Adamem Štechem a Jakubem Špaňhelem), jejichž hlavním vyjadřovacím médiem zůstal obraz.

Bez tradičních popisek

První letošní výstava byla v Nové galerii zahájena ve čtvrtek 7. ledna. Jak už bylo výše zmíněno, její název je přinejmenším nejasný. „Je to šifra, kód, heslo, nějaký matematický zápis, nebo něco úplně jiného?“ může se ptát přicházející návštěvník. Pocit znejistění přitom jen narůstá. Výstava totiž divákovi žádné vodítko, které by ho dovedlo k rozklíčování titulu, nenabízí. V úvodní místnosti narazí diváci jen na několik málo uměleckých prací. Kromě videa si může návštěvník prohlédnout záhadný dřevěný objekt, dvojici antropomorfních plastik, větvičku, jejíž kořeny jsou zabalené v igelitu a dvojici pláten s písmenem F. Stejně jako v předešlých případech, také na této výstavě galeristka Nina Hedwic Mainerová prezentuje díla bez popisek. Rozhodnutí to v tomto případě bohužel není moc šťastné. Zatímco v minulosti hostila výstavní síň díla relativně známých, a tudíž od sebe i vcelku dobře odlišitelných výtvarníků, současná skupinová expozice nabízí práce pětice mladých začínajících autorů a díky absenci popisek tak není patrné, co kdo vlastně vytvořil.

Ve spletitém labyrintu

Mysteriózní dojem podtrhují i prostorové dispozice galerie. Výstavní síň totiž připomíná spletitý labyrint. Neustále v ní stoupáte vzhůru, nebo sestupujete níž. Hlavní galerijní prostor je ukryt v podzemí a skládá se z mnoha komplikovaně propojených místností. Jedna z těch největších je navíc přepažena zrestaurovanými zbytky někdejšího zdiva. Abyste se dostali dále, musíte tento cihlový relikt podejít. Právě tady se také nachází další videoperformance, jejímž autorem je podle všeho Ladislav Vondrák. Zachycuje rotující stříbrný model stíhačky, jímž cosi, nebo kdosi pohybuje. Video doprovází nepříjemný bzučivý zvuk, který se rozléhá celým galerijním prostorem a stává se tak věrným návštěvníkovým společníkem. I ten tak svým dílem přispívá k prohlubování psychedelického pocitu z expozice.

Celkem je na výstavě AABBABBAACBC k vidění okolo čtyř desítek prací pětice mladých umělců, kteří v rámci svého uměleckého vzdělání prošli ateliéry na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Kromě Vondráka jsou jimi Julius Reichel, David Krňanský, Beata Alexová a mexická rodačka Jimena Mendozová, jejíž dílo se pohybuje na pomezí fotografie, kresby a alternativních médií. Společná je všem vystavujícím nejen příslušnost ke stejné generaci, ale i tvorba pohrávající si s různými materiály a výrazovými prostředky. Ačkoli vystavující pracují tu s obrazy, tu s dřevěnými objekty, videem, knihami, zástěnami či poloprůhlednými plochami igelitu, vizuálně, díky obdobné barevné škále, lehce syrovému výrazu, nenarativnímu pojetí i celkové schematičnosti, jsou si díla relativně podobná.

Vrstvení svetru

Na výstavu jsem dorazil v době, kdy se v galerii konala komentovaná prohlídka, jíž se zúčastnilo odhadem okolo dvaceti lidí. Vynechal jsem ji a celou dobu se držel tak daleko za skupinkou, aby ke mně nedolehlo jediné slovo. Myslím si totiž, že umělecká díla by k divákovi měla promlouvat sama od sebe. To, co mě má oslovovat, je onen výtvor samotný, a ne osobnost autora. Jeho teze, myšlenky, záměry a filozofické úvahy mají být přímo vtělené do onoho uměleckého díla. Kupříkladu Julius Reichel je na výstavě zastoupený plátny pokrytými mnoha vrstvami svetru, na něž pak nanáší olejové barvy. „Přijde mi to jako fetiš, všichni toho mají plný skříně a všichni za to utrácejí. Vůbec mě baví móda z té pozice, že to je obrovský trh,“ nechal se Reichel slyšet pro Českou televizi. Jeho netradičně vzniklé obrazy mají údajně probouzet otázky po umělecké nadprodukci a konzumu. Alespoň to je možné dočíst se na internetových stránkách galerie. Ve mně osobně nic takového nevyvolaly. Existence obou jevů je navíc zřejmá, a i kdyby mi díla tyto a podobné otázky asociovala, žádný další rozměr, natož nějakou odpověď, by mi beztak nedala.

V podobném duchu se přitom nese celá výstava. Pomalované stránky rozevřených knih, stromy v igelitu, plátna s velkými písmeny, nic z toho ke mně, a dovolím si tvrdit, že ani k většině diváků, nedokáže hovořit, natož něco sdělovat. Není to dáno onou intermediální roztříštěností, ta naopak může být do značné míry osvěžující, je to absencí nějaké ústřední rozpoznatelné myšlenky, nějakého hlubšího poselství či tématu. Přitom ona volnost, možnost oprostit se od určitého média, použít jednou obraz, jindy zase video, sochu, předměty denní potřeby, vlastně úplně cokoli, umožňuje pojmout jakýkoli námět s nesmírnou lehkostí, svěžestí a nápaditostí. Většina objektů na výstavě bohužel působí jen jako hra s matérií samotnou a ne jako plnohodnotná umělecká díla schopná komunikace s divákem. Přitom s textem se v Nové galerii můžeme potkat relativně často. Je samozřejmě v angličtině, jak je dnešním zvykem. „Black Alah, Black Budha, Black Jesus, Black Cash,“ opakuje se na nich. Jedním z nosných témat výstavy má totiž být filozofie. „Snažil jsem se přečíst Wittgensteinův Tractatus a je to fakt šílené, baví mě to, že tomu nerozumím,“ vysvětluje Reichel. Tím se oklikou dostáváme ke komplikovanému názvu výstavy AABBABBAACBC, který je inspirovaný jediným dílem vydaným za Wittgensteinova života.

Co ona šifra AABBABBAACBC a tím pádem i záhadný název výstavy znamená, se nedozvídáme. Podle všeho to neví ani sami autoři výstavy, jak vyplývá ze slov Reichela. Zřejmě jde o nějaké myšlenkové schéma. Hádám tak jen na základě toho, že s něčím podobným jsem se setkal v literatuře. Villonská balada je totiž založena na podobné struktuře ABABBCBC, v níž se tři rýmové koncovky (A,B,C) opakují v daném formátu napříč osmiverším. Z toho by se dalo usuzovat, že název výstavy kombinuje tři prvky v nějakém dvanáctibodovém systému. To vše mi vířilo hlavou při procházení galerií, než jsem si řekl, že je mi vlastně úplně jedno, co onen název výstavy znamená. Konec konců nejsem kryptoanalytik. Stejně nerozluštitelné mi ale bohužel přišlo poselství výstavy a vlastně i jednotlivých děl. Můj osobní dojem je takový, že kvintet mladých umělců zatím nemá co říct a snaží se to nejrůznějším způsobem zamaskovat. Anebo se o určité sdělení snaží, dělá to ovšem tak složitě, že není zpětně možné dobrat se původních myšlenek. Výsledek je v obou případech stejný. Návštěvník odchází z výstavy neobohacen.

_______________________________________________________

AABBABBAACBC / vystavující umělci: Beata Alexová, David Krňanský, Jimena Mendoza, Julius Reichel, Ladislav Vondrák / Nová galerie / Praha / 7. 1. - 4. 2. 2016

Foto: Nová galerie

Pavel Besta | Narozen 1984, vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po jejím absolvování pracoval jako redaktor a později i jako šéfredaktor časopisu AKTA HISTORY revue. Vzhledem k tomu, že je synem pražského výtvarníka, obrážel výstavy už jako nemluvně. Proti své vůli tak záhy přičichnul k nezdravě svobodomyslnému ovzduší, jemuž později zcela propadl. V roce 2007 založil internetové stránky e-kultura.cz, jimž dělá šéfredaktora. Vedle toho publikuje články v Literárních a Lidových novinách.