Ve Veletržním paláci je k vidění expozice s názvem Ateliér Sekal. Jedná se o přenesení zrestaurovaného vídeňského ateliéru Zbyňka Sekala do Prahy.

„Ideální by bylo, kdybych jednou zpracoval i většinu nářadí, starou hoblici, šaty, nádobí, prádlo, a pak bych tu stál holý tváří v tvář díla – dílo ve smyslu, jak jsem už o tom kdysi psal, jako kus vykonané práce, dílenský kus.“ Slova Zbyňka Sekala, která ilustrují jeho vztah k tvorbě, vztah tak silný, že prorůstal skrze jeho život a osobnost tak zarputile, že jeho život, dílo i myšlenky tvoří hermeticky uzavřený, dokonalý celek.

Zbyněk Sekal (1923-1998) patří k nejzajímavějším a donedávna i k nejopomíjenějším umělcům u nás. Opomíjení bylo z části dáno jeho niterným postojem věčného outsiderství, které bylo ještě umocněno léty strávenými v rakouské emigraci, kde žil od roku 1970 až do své smrti. V Rakousku byl i díky své perfektní znalosti němčiny přijat, uznáván a vystavován. Na jeho tíživém pocitu „vyhnance“, který nikam nepatří a nikam nezapadá, to však nic nezměnilo.

Ve Veletržním paláci v Praze je k vidění expozice s názvem Ateliér Sekal, kterou připravila historička umění Marie Klimešová, jež se osobností a dílem Zbyňka Sekala zabývá dlouhodobě. V loňském roce uspořádala v Západočeské galerii v Plzni výstavu Sekal a Japonsko, ke které vyšel i obsáhlý katalog zaměřující se na spojitosti Sekalovy tvorby s japonskou kulturou. Překvapivě právě v Japonsku byl Sekal přijat s obdivem, zatímco v evropském prostředí přílišné pochopení nezískal. Přenesení Sekalova zrestaurovaného vídeňského ateliéru do Prahy je čin, který stojí za větší pozornost. Zpřístupnění „laboratoře“, kde díla vznikala, přináší novou dimenzi pohledu na tvůrce samotného. Zvláště u umělce, jako byl Sekal, je to důležitý článek k pochopení způsobu jeho práce a myšlení. Samotný ateliér vytváří iluzi trojrozměrného složeného obrazu. Sekal si nejprve musel udělat racionální pořádek v prostoru, kde pracoval, aby mohl pokračovat ve tvorbě, která byla emigrací přetržena.

Komplikovanost Sekalova díla je pevně semknuta s jeho životním osudem. Ve svých 18 letech byl za činnost v ilegální skupině komunistické mládeže zatčen gestapem a vězněn až do konce války. Zážitky z koncentračních táborů v Terezíně a Mauthausenu ho ovlivnily na celý život. V mladém věku, kdy se člověk teprve formuje do své „finální“ podoby, může mít takový drastický zážitek své fatální následky. Jednou z prvních plastik, které Sekal vytvořil, je dnes zničená Zaťatá pěst z konce čtyřicátých let. Jedná se o kryptoportrét Franze Kafky, jehož Proměnu Sekal překládal do češtiny. Kafkovo dílo jej výrazně ovlivnilo – ironie, pocit existenciální absurdity, vyřazenosti, neschopnost ovlivňovat dění kolem sebe, to vše je provázáno se samotným životním pocitem Sekala. Další myšlenkovou linií, od které se Sekal odrážel a ze které čerpal, je filozofie Martina Heideggera. Sekal nebral ohledy na soudobou výtvarnou produkci, razil si svou cestu. Umění kolem sebe vnímal, ale raději se obracel ke starším vzorům. Obdiv choval k umění přírodních národů, k jejich fetišům a kultovním předmětům původních kultur.

Když Brassai nebo André Kértész fotili ateliéry svých přátel, dnes velkých umělců, dělali to, protože věděli, že nejen dílo samo promlouvá, ale že i prostředí, kde vzniká, má výpovědní hodnotu o autorovi samotném. Expozice Ateliér Sekal také vypovídá. Vypovídá o umělci, který byl neústupný ve své tvorbě, absolutně koncentrovaný, a zarputile tvořil dílo, do kterého se pokládal celou svou bytostí. V ateliéru se ukazuje přístup k tvorbě i životu, vše pečlivě uspořádané, seřazené a připravené pro koncentrované přemýšlení.

Expozice je vytvořena ze tří částí – úryvky ze Sekalova deníku, ateliérem samotným a přehlídkou několika děl. Přesně tak jako při procesu tvorby – nejprve je myšlenka, poté tvrdá práce v ateliéru, z níž vychází hotová díla. Díla, která tu jsou vystavena, zastupují jednotlivá období Sekalovy tvorby, přes hlavy, surrealistické Embryo, Postavu, Jeskyňky až po Schránky. Sekalovy plastiky jsou povětšinou malého formátu. Soustředěnost, s jakou k práci přistupoval, se musela vložit do malého měřítka, chtěl mít svá díla pod kontrolou, aby ho tzv. „nepřerostla“.

V ateliéru samotném zanechal množství ušetřeného materiálu pro další práci. Ze Sekalových textů, které jsou součástí expozice, je patrné, jak mu na nahromaděném materiálu záleželo. Neustále nacházel nové inspirativní věci, které se v ateliéru kupily, až začaly představovat hrozbu. Hrozbu toho, že materiál nestihne zpracovat, že zůstane „opuštěn“ bez možnosti druhého života jako součást uměleckého díla. Tato Sekalova obava zůstala díky tomu, že je ateliér vystaven, nenaplněna. Materiál žije a i přesto, že z něj již nebude nic jednotlivého a konkrétního vytvořeno, dokáže mít svou symbolickou působivost v rámci celku.

Obraz sochaře Sekala se před námi otevírá v plné šíři. Na stojanu uprostřed ateliéru vidíme portrétní bystu. Jakoby zde sám Sekal symbolicky vyčkával ve svém světě – v nalezené harmonii a řádu, který tolik k práci potřeboval. Jediné, co nám může při procházení celou expozicí vadit, je fakt, že do ateliéru nemůžeme přímo vstoupit, ale jen nahlížet.

Stejně tak, jako je sama Sekalova tvorba těžko proniknutelná, i výsledná expozice si zachovává vůči divákovi distanc. Odstup je ale nutný a vlastně vyvolává pocit tichého přihlížení. Pocit, že když chvilku počkáme, Sekal se objeví a začne znovu pracovat na svém nikdy nekončícím snažení o harmonii, řád a dokonalost.

____________________________________________________________

Ateliér Sekal / kurátoři: Marie Klimešová a Lenka Pastyříková / NG: Veletržní palác / 20. 2. – 31.12. 2015

____________________________________________________________

foto: archiv NG