Artalk.cz

Mezi architekturou a instalacemi

Celkem 33 projektů, návrhů, instalací a realizací polského architekta Jakuba Szczęsneho si v těchto dnech mohou zájemci prohlédnout v pražském Centru současného umění DOX. Práce výrazného zástupce střední umělecké generace jsou hodné zájmu mimo jiné i proto, že oscilují na hraně mezi různými druhy umění.

Jakub-Szczesny-Operations-in-populated-areas

K přiblížení stěžejních děl definujících tvorbu dnes již dvaačtyřicetiletého polského architekta, který v minulosti studoval a získával praxi nejen ve Varšavě, ale i v Barceloně a Paříži, zvolili kurátoři výstavy celkem nápadité řešení. Napříč prostorami se totiž klikatí zavěšený had složený z prosvětlených panelů, na nichž jsou prezentovány Szczęsneho stavby, jejich snímky, skici, nákresy i doprovodné texty. Z expozice je bohužel už na první pohled patrné, že vznikla jako putovní a že cestou do Prahy zavítala také do několika zahraničních měst. Na panelech je totiž možné najít popisky jen v angličtině a polštině, zatímco ty české jsou vylepené po zdech okolo instalace. Vzhledem k tomu, že zde text hraje velmi podstatnou roli, neboť osvětluje, jak daný objekt vznikl, kde je možné ho nalézt, jak funguje a co je jeho podstatou, jde o drobnou, i když pochopitelnou nepříjemnost. Ani prezentování autorových méně známých projektů na nevelkých snímcích po obvodu výstavního prostoru nelze považovat za úplně nejšťastnější. Avšak tím nejvýraznějším handicapem výstavy je absence většího množství modelů Szczęsneho realizací, které by výstavu přenesly z abstraktnější roviny do té konkrétnější.

Jediným Szczęsneho uměleckým artefaktem, který si mohou návštěvníci v rámci expozice doslova a do písmene osahat a ozkoušet, je instalace pojmenovaná Iron Maiden, česky tedy Železná panna. Nechvalně proslulý středověký mučicí nástroj posloužil polskému umělci k vytvoření jeho moderního abstrahovaného dvojčete. Jde o stůl obklopený rezavým železným skeletem se dvěma malými průzory podobnými těm, které měli svého času k dispozici lidé uvěznění v železné panně. Podle Jakuba Szczęsneho se totiž „pracovní disciplína zrodila z útisku“. S tím lze polemizovat. Dokonce bych se nebál říct, že by se tato teze dala celkem snadno vyvrátit. Něco podobného platí také pro poselství díla, které podle autora vyjadřuje znehybnění současného člověka zaškrceného moderními normami. Jestli k něčemu takovému skutečně dochází, nebo jde jen o autorův klamný pocit, je otázkou. Osobně si jako přiškrcený, zákony terorizovaný jedinec rozhodně nepřipadám, a naopak si užívám nebývalé volnosti, kterou nám nynější právní řád umožňuje; ale budiž. Jde koneckonců o subjektivní vnímání reality.

DOX_01

Jak je z hlavní výstavní linky patrné, tvorba Jakuba Szczęsneho už od samého počátku volně přecházela mezi různými vyjadřovacími formami, tančila kdesi na hraně mezi uměleckými instalacemi či objekty (zpravidla venkovními jako je např. Kolektor) na jedné straně a architektonickými řešeními na straně druhé. U některých prací je tak dosti těžké říci, kam přesně patří. Rozkročené jsou totiž mezi oběma oblastmi. Tak je tomu například u Roztahovacího pavilonu, který v roce 2011 spatřil světlo světa ve Stuttgartu. Jde v podstatě o jakousi studii či úvahu nad předvídatelností architektury, v níž Szczęsny využil netradičního materiálu, tzv. textilního betonu. Autorových klasických staveb je na výstavě prezentováno nemnoho, vlastně jen pět, což na architekta v nejlepších letech není věru mnoho. O ostatních dílech lze spíše hovořit jako o projektech a realizacích.

V rámci varšavského festivalu Synchronicity kupříkladu Szczęsny před pár lety různobarevně osvětlil kdysi temný, 30 metrů dlouhý chodník, jehož světla se díky senzorům rozzáří jen ve chvíli, kdy po něm někdo prochází. Přehlídka dala před šesti lety vzniknout také dalšímu efektnímu projektu polského autora, a sice plovoucímu ostrovu na řece Visle, na němž je úpravna vody poháněná lidskými svaly, tedy jsou na něm jakési rotopedy čerpající a filtrující vodu. Na podobném nápadu je založena i existence Tamaguchi Parku, který Szczęsny postavil v roce 2010 v izraelském Bat Yamu. Jde o dětské hřiště s 16 zasklenými minioázami s rostlinami, které jsou zavlažovány pohybem zdejších houpaček, které opět fungují jako pumpy. Celkový dojem z realizací je ovšem spíše výchovný a vzdělávací než umělecký. Vizuální stránka výsledných prací je totiž upozaděna na minimum a prim hraje jakési poselství, v tomto případě nesoucí se na módní environmentální vlně.

DOX_Keret House_Edgar Keret_Photo Bartek_Warzecha (1) (kopie)

Za středobod celé výstavy lze bez nadsázky označit projekt, který polského architekta ve světě prozatím nejvíce proslavil a jemuž tuzemská média zákonitě věnují nejvíce pozornosti. Jde o Keret House, na první pohled snadno přehlédnutelnou obytnou „kóji“ považovanou za nejužší dům na světě. Szczęsny budovu postavil v roce 2012 v nevzhledné proluce mezi dvěma varšavskými domy ve čtvrti Wola pro izraelského literáta a filmaře Etgara Kereta, jenž se stal prvním nájemníkem tohoto neotřelého stavení. Celý objekt spojující dvě budovy pocházející z různých epoch má rozlohu pouhých 14 m². Ačkoli Keret House měří v nejširším místě jen 152 centimetrů, Szczęsnemu se ho i přesto podařilo rozdělit na dvě patra a vměstnat do něj prakticky vše potřebné k běžnému každodennímu životu. Najdeme v něm postel, pracovní stůl s lampičkou, toaletu, decentní kuchyňku i s místem, kde si dva lidé mohou naproti sobě sednout a najíst se. Jen otvíratelná okna byste tu hledali marně. Díky stěnám z poloprůsvitných skleněných panelů je ale uvnitř budovy překvapivě dost světla. Vedení newyorského Muzea moderního umění nápad přednedávnem natolik zaujal, že se model Keretova domu rozhodlo získat do svých sbírek.

Ať se snažím nazírat na tento projekt Jakuba Szczęsneho z jakéhokoli úhlu pohledu, stále mi vychází nelichotivé hodnocení, že je přesně tím, po čem dnešní společnost a zejména pak média prahnou. Je raritou, zajímavostí, oním „nej“, kterým lze vyplnit čas v televizním zpravodajství nebo jímž lze ukrojit část prázdné stránky v novinách. Na realizaci je samozřejmě nabalena řada honosných prohlášení typu, že dům zaplňuje díru v historii Varšavy, symbolicky propojuje několik architektonických etap, vede mezigenerační dialog, překlenuje rozdílnosti, překonává zažité předsudky apod. Jde však podle mě o klišé. V minulosti se umělcům, kteří vycházeli vstříc požadavkům své doby, říkalo módní. A tak si na závěr pokládám otázku, zda Jakuba Szczęsneho nelze považovat právě za takovéhoto umělce… umělce, jehož práce jsou poplatné dnešní době a současné společensko-politické doktríně.

____________________________________________________________

Jakub Szczęsny: OPERATIONS / Centrum současného umění DOX / Praha / 14. 8. – 19. 10. 2015

____________________________________________________________

foto: archiv DOX

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *