Artalk.cz

Severský deník: díl devátý

Rozhovor s Katarinou Pierre, ředitelkou Bildmuseet v Umeå v severním Švédsku, ukazuje, za jakých podmínek může úspěšně fungovat mimo centrum muzeum, jehož program chválí The New York Times nebo The Guardian.

Bildmuseet
Bildmuseet

Bildmuseet bylo založené v roce 1981 jako součást Umeské univerzity a dnes se nachází v takzvaném umeském uměleckém kampusu spolu s Umeskou akademií výtvarných umění, Umeským designovým ústavem a Umeskou školou architektury. Univerzitní muzeum umění hraje ale také roli hlavního muzea umění ve městě a v regionu. Jak se Vám daří kombinovat tuto dvojí roli?

Iniciativa pro založení muzea vznikla v 70. letech, kdy na univerzitu nastoupil první profesor dějin umění. Univerzita nás „vlastní“ a zaměstnává dodnes. Také hradí největší část našeho rozpočtu, ačkoli v posledních letech dostáváme příspěvky i od ministerstva kultury a ministerstva školství. V letech 2011 až 2015 nás financovalo také město, to teď ale vypadá jako uzavřená kapitola. Co se týče univerzity, máme opravdu štěstí, nikdo se nás nikdy nepokoušel proměnit v nástroj pro marketing nebo propagaci univerzity a jejího výzkumu. Univerzita také nikdy nezasahovala do programu, profil muzea je zcela na mě a mém týmu, máme v podstatě úplně volnou ruku.

Své pozice mezi univerzitou a městem si ceníme, je to také pozice mezi badateli a občany. Dobrým příkladem je aktuální výstava současného umění z Vietnamu připravená kurátorem a umělcem Tran Luong-em z Hanoje. Spolu s výstavou jsme naplánovali program přednášek, seminářů a komentovaných prohlídek, které mají za úkol výstavu rozličnými způsoby kontextualizovat. Kromě besed s kurátorem, umělci, uměleckými kritiky a teoretiky – které jsme uspořádali ve spolupráci s Umeskou akademií výtvarných umění – jsme do programu zahrnuli také přednášky badatelů z univerzity, kteří promluví o současné politické situaci ve Vietnamu, o švédském mírovém hnutí v době války ve Vietnamu a jiných tématech, jež se neomezují na umění. Spolupráce s uměleckou akademií je výtečná. Když například pozveme umělce, studenti z akademie mají možnost setkat se nimi blíže ať už formou semináře, nebo někdy i jako asistenti umělce při instalaci výstavy. S akademií spolupracujeme i na veřejných seminářích a workshopech. Jak jsem však zmínila, snažíme se návštěvníkům nabídnout program, jenž se nutně neomezuje na umění nebo dějiny umění, ale spíše se soustředí na současné umění, kulturu a společnost v širším smyslu. V tomto ohledu je pro nás obrovskou výhodou, že jsme součástí univerzity. Máme blízko k badatelům a specialistům v téměř jakémkoli oboru, které můžeme pozvat k přednáškám pro veřejnost. Protože jsme součástí univerzity, nemusíme za tyto přednášky platit honoráře a obráceně, když chce univerzita nebo škola architektury uspořádat symposium nebo konferenci, můžeme jim nabídnout své auditorium i informovat veřejnost na naší webové stránce a udělat tak celou událost více přístupnou pro širší veřejnost. Tyto přednášky mají také velký potenciál přilákat do muzea návštěvníky, kteří se nemusí zajímat v první řadě o umění. Osobně jsem velkou příznivkyní interdisciplinárního přístupu a myslím, že je důležité představovat současné umění v historickém, společenském nebo filozofickém kontextu. Také je důležité zmínit, že všechny programy v Bildmuseet, výstavy, přednášky, přehlídky a workshopy, semináře a konference jsou zdarma.

Bildmuseet / pohled do výstavního prostoru
Bildmuseet / pohled do výstavního prostoru

Muzeum se v nedávné době více otevřelo světu výstavami současného umění z Číny, Kuby a teď tedy i Vietnamu. Zároveň však neztrácíte kontakt s regionem, v nedávné době v muzeu vystavovali místní umělci jako Liselotte Wajstedt nebo Anders Sunna. Kde vidíte muzeum na křižovatce regionální a globální umělecké scény?

Bildmuseet se již po řadu let soustředilo na mezinárodní současné umění, ať již formou samostatných nebo tematických výstav, jež někdy prezentovaly díla zahraničních umělců vedle těch regionálních. V případě nedávných velkých výstav současného umění z Číny, Kuby a Vietnamu tady byla možnost spolupráce s kurátory ze zmíněných zemí, kteří mají výjimečné znalosti o tamní umělecké scéně i politické situaci. To byl také důvod, proč jsme se pro tyto výstavy nakonec rozhodli navzdory faktu, že reprezentace umění mimo Evropy a Spojených států v těchto národních rámcích se může jevit jako problematická. I z tohoto důvodu neplánujeme v této linii “národních” výstav pokračovat, ačkoli řada témat jako svoboda projevu nebo vztah mezi uměním a politikou jsou všeobecnější. Nejenom přesahují ten který národnostní rámec, ale jsou velmi relevantní pro veřejnou diskusi kdekoli. Tyto výstavy nám také pomohly obrátit se k publiku, jež by možná muzeum jinak nenavštívilo, protože umění není jejich hlavním zájmem, ale zajímají se o dění v tom kterém regionu, ať už kvůli svým kořenům, zájmu o politiku nebo jenom kvůli cestovatelské zkušenosti. Jak jsem ale již naznačila, v budoucnosti bychom chtěli opět navázat na tradici integrace zahraničních umělců spolu s místními umělci v tematických výstavách nebo představit jejich dílo formou samostatných výstav. V říjnu například představíme novou filmovou instalaci Johna Akomfraha Vertigo Sea, jež měla premiéru na letošním Benátském bienále, a na níž jsme se také produkčně podíleli.

Ráda bych také zmínila, že mezinárodní profil muzea se snažíme kombinovat nejenom s vystavováním umělců z regionu, ale hlavně se spoluprací s místními institucemi, ať již kulturními, nebo vzdělávacími, jako jsou místní školy, přípravné kurzy nebo jiné místní iniciativy. Místní scéna není tak velká, takže ke všem potenciálním partnerům máme velmi blízko a často se snažíme hrát roli místa setkání nebo moderátora mezi různými institucemi a iniciativami ve městě a kritické debaty obecně.

Co se pak umění z regionu týče, ve městě jsou jiné instituce – jako Västerbottenské muzeum nebo malá kunsthalle v novém Kulturním domě – jež se věnují místním a regionálním umělcům v první řadě, a to včetně současného umění. To nám dává více svobody v našem programu. V minulém roce jsme například pozvali osm současných umělců se sámskými kořeny, kteří dostali zakázky na nová díla pro samostatné výstavy v Bildmuseet. Tyto výstavy byly součástí programu Evropského hlavního města kultury. Mnoho z těchto děl bylo politických a dostalo se jim pozornosti jak místních, tak celostátních médií. Anders Sunna například vytvořil obří malbu, jež byla nesmlouvavou kritikou švédské státní politiky ohledně chovu sobů, zatímco Katarina Pirak Sikku ve své výstavě tematizovala otázku švédského státního ústavu rasové biologie, jenž existoval v Uppsale. Badatelé ústavu podnikli ve 20. a 30. letech několik výprav do severního Švédska, kde na Sámech prováděli měření lebek. Obě výstavy, jež se týkaly problematických kapitol ze švédské historie, rezonovaly se současnými diskusemi ohledně sílícího rasismu a neonacismu. Katarina Pirak Sikku byla za svou výstavu v Bildmuseet nominována na kulturní cenu v kategorii výtvarného umění udělovanou jedním z hlavních švédských deníků, DN. To pro nás jako instituci znamenalo opravdu hodně, protože celostátní média jsou jinak zaměřená na Stockholm.

Katarina Pierre / foto: Elin Berge
Katarina Pierre / foto: Elin Berge

V roce 2012 se muzeum přestěhovalo do nové budovy navržené dánským studiem Henning Larsen architekti. Jak nová budova ovlivnila viditelnost a přístupnost muzea?

Řekla bych, že opravdu hodně. Předtím jsme si pronajímali prostory od Västerbottenského muzea, tedy muzea kulturní historie regionu. S novou budovou jsme se osamostatnili a tedy i více zviditelnili. Výstavní prostory byly co do metrů čtverečních srovnatelné, nynější prostory jsou ale mnohem flexibilnější a atraktivnější. Kvalita architektury spolu s lokací v rámci uměleckého kampusu u řeky z nás udělala muzeum, kam lidé rádi chodí. Také musím zmínit, že s vidinou stěhování do nové budovy se mi podařilo získat štědřejší podporu od univerzity, díky níž jsem mohla sestavit svůj nový tým. Abych to shrnula, nová budova nám pohohla stát se viditelnější a přívětivější institucí ve všech směrech. V minulém roce jsme měli 106 tisíc návštěvníků a někdy přijde o neděli i tisíc lidí. Podařilo se nám stát se místem, kde se setkávají lidé všech generací, kteří se účastní komentované prohlídky, workshopů či promítání nebo se zde jednoduše přijdou setkat s přáteli. Sotva kdy poznávám tváře návštěvníků, což znamená, že se nám opravdu povedlo oslovit nejenom lidi se zájmem o umění, ale lidi s rozmanitými zájmy. Tohle jako ředitelka muzea považuji za opravdový úspěch.

V minulém roce hostilo Umeå, spolu s Rigou, Evropské hlavní město kultury. Mohla byste říci, jaký pozitivní dopad tato událost měla na Bildmuseet?

Nejdůležitější pro nás byla pozornost médií, obzvláště prestižních zahraničních médií jako The New York Times nebo The Guardian, které se pochvalně vyjádřily o muzeu nejenom co se týče architektury, ale i výstavního programu, jež považovaly za prvotřídní. Tato mezinárodní pozornost a uznání jsou pro nás velmi důležité, když jednáme s našimi zřizovateli. Můžeme tak ukázat, že to, co děláme, má význam, a to i za hranicemi země.

Nguyen Tran Nam and Nguyen Phoung Linh / pohled do instalace výstavy /  2015 / foto: Mikael Lundgren
Nguyen Tran Nam a Nguyen Phoung Linh / pohled do instalace výstavy / 2015 / foto: Mikael Lundgren

V minulém roce jsme měli řadu oficiálních návštěv z ambasád, ministerstev a jiných státních institucí ze Stockholmu. Mnoho z těchto návštěvníků, jež jsou třeba novináři pracující pro velká celostátní média, zaměstnanci státních kulturních institucí nebo profesoři univerzit ve Stockholmu, často předpokládají, že naše výstavy připravila nějaká jiná instituce. Jinými slovy se domnívají, že prezentujeme putovní výstavy a je pro ně opravdu těžké porozumět tomu, že naše výstavy jsou výsledkem naší vlastní iniciativy a že je sami také kurátorujeme a produkujeme.

Toto nedorozumění odráží obrat v kulturní politice. V 70. a 80. letech, kdy bylo Bildmuseet založeno, byla kulturní politika zaměřena na distribuci výtvarného a scénického umění ze Stockholmu do jiných částí země. Tehdy to byla progresivní kulturní politika, jež umožnila širší přístup ke kultuře financované z veřejných prostředků. Tento systém do určité míry funguje i dnes, ale například Norrlandská opera v Umeå uvádí své vlastní produkce a my taktéž kurátorujeme své vlastní výstavy. Tento obrat je velmi důležitý a myslím si, že v loňském roce, kdy jsme hostili událost Evropské hlavní město kultury, se jasně ukázalo, že umění a kultura mezinárodní  úrovně reagující na aktuální problémy a debaty můžou být nejen přijímány, ale i vytvářeny v regionech, tedy mimo hlavní město. Dovolím si říci, že nejzajímavější výstavy současného umění dnes nejsou nutně iniciované v tradičních centrech, ale spíše v bývalých periferiích.

__________________________________________________________

Katarina Pierre (n. 1962) vystudovala teorii současného umění na Goldsmith´s College v Londýně. Od roku 2010 je ředitelkou Bildmuseet v Umeå, kde pracovala jako kurátorka od roku 1995. Po čas svého působení v Bildmuseet připravila Katarina Pierre řadu projektů založených na mezinárodní spolupráci, jež vyústily do prestižních výstav jako Walid Raad: Zázračné počátky, Sara Jordenö: Diamantoví lidé, Zineb Seidra: V oblacích a nad mořem, Ztráty a nálezy: queer archiv, Florian Zeyfang: Pomalá narace stojící v pohybu, Mario Mertz: Co dělat? nebo Leonor Fini: Pourqui pas?

V roce 2014 bylo Bildmuseet jedním z hlavních kandidátů pro Muzejní cenu Evropského koncilu jako i držitelem švédského ocenění Muzeum roku a získalo zvláštní uznání od poroty Evropského muzea roku.

__________________________________________________________

foto: archiv Bildmuseet

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *