Artalk.cz

Mé tělo není klec

„Mé tělo je událost,“ napsal Günter Brus. Jeho větu použila jako název výstavy kurátorská dvojice Eva Badura-Triska a Marie-Therese Hochwartner, která se ve vídeňském MUMOKu pokusila prostřednictvím fotografií a projekcí přiblížit prchavou povahu akcí, na něž se rozhodla vzpomínat: akcí vídeňských akcionistů ve vztahu k mezinárodní performance scéně převážně 60. let minulého století.

Mumok_01

 

Touha po bezprostřední zkušenosti vedla v umění 60. let k překračování hranic tradičních vyjadřovacích forem. Na místo popisné literatury, iluzivního divadla, zobrazivého malířství a sochařství nastupuje uhrančivě přímočará práce s tělem, prožitkem a individuálním procítěním. Procesualita nahrazuje artefakt a mnohovýznamovost akce se stává součástí uměleckého diskurzu své doby.

V poválečném Rakousku tak vznikla Vídeňská skupina (Wiener Gruppe), volné uskupení přátel se zájmem o experimentální poezii, jež spolu s vídeňskými akcionisty, vycházejícími z malířských pozic, stálo na počátku nového kulturního pohybu ve střední Evropě. „Mé tělo je záměr, mé tělo je událost, mé tělo je výsledek,“ vyjádřil kdysi Günter Brus stanoviska umělců body artu a nastupující vlny performance art.

Mumok_02

Výstava vedle sebe staví díla (záznamy v podobě fotografií a projekcí akcí) pionýrů rakouského body artu a performance, vídeňských akcionistů a Vídeňské skupiny, a hlavní arteakty (arteakt definuji podle teatrologa Jana Roubala jako efemérní výsledek uměleckého díla, typický pro performance, happening a akční tvorbu) mezinárodní performance scény, například díla Mariny Abramović, Tomislava Gotovace, Iona Grigoresca, Natalie LL, Paula McCarthyho, Any Mendiety, Bruce Naumana, Yoko Ono, Neši Paripoviće či Carolee Schneemann. Rozdíly spočívající v politických kontextech mizí v souzvuku naléhavosti a umělecké strategie akční tvorby a prézentnostni. Tělo se v 60. letech nestává pouze novým malířským plátnem a prostředkem k uměleckému vyjádření, ale také nástrojem politicko-společenského protestu. Zatímco v západní Evropě, například u akcí happenera Jeana-Jacquese Lebela ve Francii, byla hnutí performance a body artu součástí společensko-politického revolučního pohybu, Rakousko 60. let nepoznalo bouřlivé protesty na univerzitách, naopak sociální napětí mladé generace implodovalo v činnosti vídeňských akcionistů.

Mumok_03

Americký historik umění Robert Hughes označil vídeňského akčního umělce Rudolfa Schwarzkoglera za „Vincenta Van Gogha body-artu“ poté, co zhlédl snímky z jeho akce Aktion 2 (1966). Na fotografiích si však dotyčný nezpůsoboval zranění penisu ostrým nožem, nezemřel na následky sebekastrace a navíc to ani nebyl Schwarzkogler, ale fotograf Hans Cibulka. Hughesův omyl není v dějinách umění prvním ani posledním, který přispěl k vytvoření mýtu. Když na sebe nechal v kalifornské Santa Aně Chris Burden 19. listopadu 1971 vystřelit náboj ráže .22LR, podnítil plameny stravující ideu těla jako nedotknutelného chrámu. Vytvořil prostor pro tělo jako univerzální smysl, podobný jako hmat, kterým lze vnímat čas a prostor.

Ve třech výstavních prostorech výstavy Mé tělo je událost je k vidění pouze jediná socha, Miss Vietnam Wolfa Vostella. Důvodem může být prostý záměr kurátorek aby pozůstatky minulých akcí nezískaly pozici nezávislého uměleckého díla a artefaktu. Koncentrace na videa a fotografie zamezuje ustavení hierarchie mezi jednotlivými uměleckými díly; například spektakulární a intenzivně inscenované akce Hermanna Nitsche ve vztahu k minimalisticky propracovaným dílům Ewy Partum. Celkem logické rozhodnutí. Již méně je pochopitelný klíč k volbě některých Badura-Triskou volených témat; od skupiny obličejových grimas, přes reprezentaci porodu a příkře k Schwarzkoglerovu beuysovskému šamanismu. Je to uvolňující, avšak za cenu srozumitelnosti. A pokud jde o mezinárodní kontextualizaci, je s podivem, že kurátorky nezahrnuly významné počiny japonských umělců na poli performance art a happeningu, kupříkladu skupiny Zero Kai (1951), Gutai Bidžutsu Kjókai (1954) či Ankoku Butó Tatsumi Hidžikaty.

Mumok_04

Kanadská hudební skupina Arcade Fire ve skladbě My Body Is a Cage (2007) nachází protipohyb Brusova výroku: jejich tělo je paralyzováno strachem, zatímco Brus je osvobodil od smyslu, navrátil je animalitě. „Set my spirit free“, touží v písni kanadští umělci. Vídenští akcionisté a jejich kolegové jim vyhověli mnoho let před jejich lkavou litanií: osvobodili ducha, když z těla vyhnali rozum. „Mein Körper ist kein Käfig,“ jakoby říkali, „mé tělo není klec.“

Ke slabinám výstavy patří nezahrnutí příspěvku k akcionismu experimentálního dokumentaristy Kurta Krena, který by jistě doplnil mozaiku vídeňských provokatérů, a chybí jakákoliv zmínka o debaklu Mühlovy komunity ve Friedrichshofu, který tohoto milovníka tělesnosti významně zasáhl v 90. letech minulého století. Přesto je výstava MUMOKu jako celek interesantní, od Chicken Piece Any Mendiety přes pobíhání ulicemi Bělehradu Tomislava Gotovace až k předchůdci parkouru Nešovi Paripovíćovi.

__________________________________________________________

Mein Körper ist das Ereignis. Wiener Aktionismus und internationale Performance / kurátorky: Eva Badura-Triska a Marie-Therese Wartner / MUMOK / Vídeň / 6. 3. – 23. 8. 2015

__________________________________________________________

foto: archiv MUMOK

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *