Artalk.cz

Severský deník: díl osmý

O situaci nezávislých center umění mimo hlavní město jsme se bavili s Elenou Tzotzi a Carlem Lindhem z Centra pro současné umění Signal v Malmö ve Švédsku.

Elena Tzotzi
Elena Tzotzi

Jaká je pozice Signalu mezi jinými nezávislými galeriemi v Malmö a jak se tato pozice vyvinula od založení Signalu v roce 1998?

Signal založili mladí umělci studující na místní akademii umění v době, kdy v Malmö nebyly téměř žádné nezávislé umělecké iniciativy či prostory. Signal založili právě proto, že ve městě pociťovali nedostatek kreativní energie, nebo prostor pro její prezentaci. Nikdy se však nejednalo o spolek umělců nebo tzv. „artist-run-space“, kde by mladí umělci vystavovali svá vlastní díla, nebo díla svých přátel. Mladí umělci, jenž vedli Signal, vždy oslovili výtvarníka, o jehož práci se zajímali. A tak je tomu také dnes, kdy mezi kurátory Signalu převažují teoretici umění nad umělci. Také je nutno říci, že spíše než nějaký manifest, byl pro Signal charakteristický přirozený vývoj. Nechceme kopírovat formát jiných institucí, a i proto často přemýšlíme za pochodu. Já (Elena) jsem součástí týmu Signalu jako kurátorka již od roku 2000; Carl je umělec a přidal se k nám v roce 2003. Od roku 2008 s námi Signal vede kurátorka Emma Reichert. Před námi byl Signal méně stabilní, lidé přicházeli a po pár letech zase odcházeli pracovat na vlastních projektech. My tři jsme však spolu pracovali poměrně dlouho a program Signalu tak nabyl určité kontinuity. Teď vstupujeme do nové kapitoly, kdy Emma ze Signalu odchází a její místo obsadí mladý historik umění Joel Odebrant.

Signal nedělá jenom výstavy, vaše mise zahrnuje produkci děl, a také iniciuje diskuze o současném umění. Mohli by jste říci něco více o vašem programu?

Je pro nás velmi důležité chápat Signal jako veřejné fórum a zároveň přemýšlet o tom, jak dát prostor nejenom umění, ale také jiným věcem. Zejména těm, kterým se nedostává prostoru v jiných institucích. Při každém novém projektu přemýšlíme, jakou roli toto veřejné fórum může hrát, jaký je náš vztah k umělcům a jak se obracíme k publiku. Nevidíme náš prostor jako prázdnou krychli, jež musíme vyplnit projektem. Často máme pocit, že konkrétní projekt v podobě, jakou má v Signalu, by se nemohl uskutečnit nikde jinde v regionu. Někdy podpoříme produkci nových děl, jindy pracujeme s již existujícími díly. Snažíme se nalézt rovnováhu, ideální je kombinace obojího, kdy produkce nového díla umocní relevanci výstavy v našem kontextu.

Carl Lindh
Carl Lindh

Na podzim například připravujeme výstavu Allison Smith, umělkyně žijící v San Franciscu. Smith se zajímá o různé aspekty žité historie, o řemeslo, a o to jak jsou historie a identita často navázané na konstrukci národních identit, potažmo nacionalismus a neposledně válčení. Její umění je pro nás relevantní nejenom kvůli živé tradici řemesel ve Švédsku, ale také kvůli momentální politické situaci poznamenané vzrůstajícím nacionalismem, a to nejenom ve Švédsku, ale i v Evropě obecně. Neoslovili jsme Smith s tím, aby pro nás vytvořila nová díla, místo toho s ní momentálně procházíme její práce z nedávné doby a společně přemýšlíme, jak je využít pro naši situaci. Snažíme se tak vyhnout tomu, aby její výstava jenom “přistála” v našem prostoru bez jakékoli spojitosti s místní situací.

Signal byl založen těsně před post-industriální transformací Malmö. Jak ovlivnil měnící se charakter města galerie a jiné prostory pro umění včetně Signalu?

Osmdesátá léta byla v Malmö ve znamení boomu, ten ale poměrně rychle odezněl a další přišel až kolem roku 2000, což byla velmi formativní doba pro dnešní uměleckou scénu. Původně soukromé museum umění Rooseum získalo novou identitu s nástupem Charlese Escheho jako nového ředitele, který zde působil v letech 2000−2004 (muzeum se později stalo pobočkou stockholmského Moderna Museet). Veřejné instituce − jak ve městě tak v regionu − se těší relativní kontinuitě, v čele s ambiciózním programem Malmö konsthall. Tradičnější program na vyvážené úrovni nabízí Malmö konstmuseum a ke kulturnímu klimatu přispívá nedaleká Lunds konsthall i jiné instituce v menších městech jako ystadské museum umění, Dunkers v Helsingborgu, Kristianstad Konsthall a soukromá nadace Wanås se sochařským parkem. Jižní Švédsko mělo od nepaměti dobrou síť uměleckých institucí, jež přispívají k pocitu silné umělecké scény v regionu. Avšak je nutno říci, že rozmanitost prostor pro umění v Malmö momentálně téměř bojuje o přežití, pokud mluvíme o iniciativách jako je Signal či o komerčních galeriích. Jenom za poslední rok z města odešly dvě významné komerční galerie, z větších komerčních galerií zůstala jen Galerie Johan Berggren. Nezávislé prostory pak opravdu spíše přežívají. Stávající kulturní politika vidí nezávislé iniciativy včetně Signalu jako jepičí projekty založené na idealismu a entusiasmu. U místních politiků se příliš nesetkáváme s porozuměním pro odpovídající rozpočet, který vyžaduje kvalitní program.

Nevin Aladag, Jumana Emil Abboud, Hamza Halloubi, Anna Nordquist Andersson, Christina Ouzounidis: z výstavy A House of Several Stories  / listopad 2014 - leden 2015
Nevin Aladag, Jumana Emil Abboud, Hamza Halloubi, Anna Nordquist Andersson, Christina Ouzounidis: z výstavy A House of Several Stories / listopad 2014 – leden 2015

Samotný Signal se nachází v prekérní situaci. Finance získáváme od Statens Kulturråd (švédské umělecké rady), Kultur Skåne (kulturní administrace regionu Skåne) a z Malmö Kulturstöd (kulturního oddělení města Malmö). Komunikace se Statens Kulturråd je poměrně jednoduchá, na úrovni regionu a města však narážíme na řadu problémů a diskuse není vždy na profesionální úrovni. O podporu žádáme každý rok a výsledky se dozvíme vždy až v polovině ledna nového roku. Program tedy nemůžeme plánovat na dlouho dopředu. Přesto věříme, že nezávislost má své výhody a vyplatí se za ni bojovat. Svoboda vlastního hlasu, programu jako i pracovního postupu a v neposlední řadě i svoboda ohledně návštěvníků je něco, čeho si nesmírně ceníme. Ročně máme kolem 8000−9000 návštěvníků, což odpovídá našemu záměru zaplnit určitou “mezeru na trhu”.

V roce 2012 se menší a středně velké instituce pro současné umění ve Švédsku spojily do sítě Klister (lepidlo). Mohli by jste říci jak vám společná organizace pomáhá v boji za vaši existenci a nezávislost?

Nejdůležitější věcí ohledně sítě Klister pro nás byla zpráva z roku 2014 publikovaná pod názvem Bez výjimky správa o klíčové roli center současného umění ve Švédsku. Instituce, jež spoluvytvářejí Klister, jsou velmi rozmanité, některé jsou veřejné, jiné soukromé nadace, nebo nezávislé iniciativy jako Signal. Své síly jsme však spojili proto, abychom ulehčili komunikaci s kulturní administrativou. Dosavadní osamocený boj mnoha institucí s místními úřady nepřinášel mnoho úspěchu, a proto jsme se rozhodli oslovit pracovníky kulturní administrativy jednotným hlasem z pozice sítě Klister. Místo otevřeného dopisu jsme se rozhodli přizvat ke spolupráci nezávislého spisovatele a kulturního analytika Mikaela Löfgrena, kterého jsme oslovili právě proto, že se nespecializuje na současné umění – chtěli jsme někoho zvenčí. Mikael Löfgren pak do všech zúčastněných institucí rozeslal dotazníky a udělal několik rozhovorů, mimo jiné také s námi ze Signalu. Opravdu se mu povedlo odhalit některá problematická místa, ke kterým jsme jako insideři byli slepí, protože jsme je považovali za samozřejmé. Zpráva nám tedy pomohla vidět náš obor z jiné perspektivy, která může být sdílena s mnoha jinými profesními outsidery, včetně místních politiků a pracovníků kulturní administrativy.

promítání v rámci projektu Sunshine Socialist Cinema / 14. 6. 2015
promítání v rámci projektu Sunshine Socialist Cinema / 14. 6. 2015

Začátkem letošního roku jsme zprávu zveřejnili a zároveň zaslali všem politikům a pracovníkům kulturní administrativy města Malmö a regionu Skåne. Zpráva nám pomohla hlavně při argumentaci týkající se financování současného umění v regionech. Když se podíváte na rozpočet pro kulturu, jednoduše uvidíte, že současné umění, nebo výtvarné umění obecně, zdaleka není na stejné úrovni jako scénické umění, tedy divadlo, tanec či hudba, jejichž produkce vyžaduje práci mnoha lidí. Mnoho politiků si však neuvědomuje, že i produkce výstav vyžaduje tým mnoha lidí, což se také odráží na nákladech. Domnívají se, že umělec či umělkyně tvoří ve svém ateliéru hotová díla, jež se pak jenom transportují. Podfinancování menších institucí však není jenom ekonomickou záležitostí. Pokud nemáte dostatečné zdroje na realizaci svého programu, jenom těžko můžete plnit cíle stanovené kulturní politikou. Podfinancování je tedy v tomto smyslu kontraproduktivní, což je pádným argumentem v diskusi s pracovníky kulturní administrativy. V neposlední řadě zpráva otevřela i diskusi ohledně kvalitativní evaluace projektů. Vyhotovením této zprávy Klister poskytl svým členům cenné argumentační nástroje v diskusi s místními politiky. Zpráva byla také přeložena do angličtiny pod názvem No exceptions. Value creation in small and mid-sized galleries of contemporary art (ke stažení například zde), a bude tak snad prospěšná i pro instituce za hranicemi Švédska.

__________________________________________________________

foto: archiv Signal

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *