Bienále speciál: Život a smrt v Benátkách

Po padesáté šesté, sto dvacet let, devadesát šest zastoupených zemí, sto třicet šest umělců ve výstavě a z toho osmdesát osm poprvé. Fakta, která většině čtenářů nejsou užitečná a v recenzi působí zbytečně, navozují ale určitou atmosféru monumentality a vážnosti. Tento a následující články by měly sloužit jako podklady k úvahám, co za těmito údaji stojí: Biennale di Venezia 2015.

Znechucení z komodifikace sebe sama i umění, které by snad v jiném kontextu mohlo fungovat lépe, předražené úplně všechno a těžké vlhké podnebí stojí proti možnosti vidět zajímavá a aktuální díla, moci se následně účastnit debat a kriticky číst kurátorské texty, které se objeví v příštích dvou letech, užít si sluníčka a italské zmrzliny, vystrčit hlavu z české ohrádky a připadat si, korzujíce mezi pavilony, jako v jiném a lepším světě... na Bienále. Nebo ne?

Proč zmiňovat tato mnohokrát promýšlená a většině dobře známá dilemata? Domnívám se, že jejich reflexe nám může pomoci vnímat i akci samotnou. Stejně tak jako kurátorovaná výstava v Arsenale reflektuje historii bienále, tak i zde se při bližším pohledu ukazuje, že už jen rozhodnutí, zda pojedu, nebo zůstanu doma a případně budu sledovat recenze na internetu, je rozhodnutím, které určuje můj vztah ke světu. Osobní situovanost, potažmo sebe-identifikace s jedním z přístupů, určují můj vztah ke světu (nejen) umění. Stejně tak jako volba jakékoliv třetí cesty.

O tom totiž letošní Benátské bienále je: o nutnosti přiznat si, že budoucnost přijde. Ať chceme, nebo ne, ať na ni věříme, nebo ne. A především, bez ohledu na to, zda můžeme jakýmkoliv způsobem ovlivňovat, kolik jakých budoucností to bude. Doženou nás kdekoliv: globalizace a mediální propojení dosáhly úrovně, která zajišťuje, že před zprávami o nových případech eboly, zemětřesení v Nepálu, nedávno narozeném královském dítěti v Británii nebo podrobnostech z domácího vězení Aj Wej Weje, se jednoduše neschováme. A to jediné víme najisto už teď.

Letošní Bienále s názvem Všechny budoucnosti světa (All the World‘s Futures) se snaží reagovat především na současnost, minulost i budoucnost, jsou ale neustále nedaleko a vědí o sobě navzájem. Kurátor hlavní výstavy, Okwui Enwezor, k tomu poznamenává, že mu jde o stav věcí (state of things) a reflektovanou zjevnost věcí (appearence of things). Může se to zdát málo nebo naopak příliš.

Recenze na Benátské bienále, pro než je tento krátký text pouze úvodem, chce plnit obě funkce: jednak informovat o tom, co se děje tam na laguně a poskytnout případná měřítka, vodítka či ukazatele, stejně důležitý je však také úkol interpretovat a kontextualizovat vystavená umělecká díla a postupy, s nimiž umělkyně a umělci pracují. Vzhledem k rozsahu jsme se rozhodli rozdělit – celkem tradičním způsobem – recenzní ohlédnutí na dvě části: národní pavilony a výstavu v Arsenale a Centrálním pavilonu. Obě části mají ale stejný úkol: povzbudit čtenáře v rozhodnutí jet se letos na Bienále podívat na vlastní oči. Těm, co se rozhodnou přeci jen sledovat vše skrze bezpečí internetu, navrhuji seznámit se s každodenními zprávami projektu supercommunity na e-flux, který je jedním z partnerů a dokonce vystavujícím subjektem.

______________________________________________________________

foto: Sim Binko

______________________________________________________________

Cestu Anežky Bartlové na Biennale di Venezia finančně podpořil grant Institutu umění/Divadelní institut v rámci programu Krátkodobé mobility.

Anežka Bartlová | Anežka Bartlová (*1988) je šéfredaktorkou Artalku. Vystudovala Dějiny umění na FF UK a UMPRUM a doktorát získala na KTDU Akademie výtvarných umění v Praze. Je editorkou knihy Manuál monumentu (UMPRUM, 2016). Podílela se na běhu INI Gallery a Ceny Věry Jirousové (2014–2016). V letech 2016 až 2019 byla interní redaktorkou časopisu Art+Antiques, 2018–2022 pracovala v redakci akademického časopisu Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny. Anežka Bartlová je členkou Spolku Skutek, solidární platformy pro komunikaci uvnitř i vně umělecké scény, členkou Feministických (uměleckých) institucí a iniciativy Nadšením nájem nezaplatíš.