Artalk.cz

Je „post-internet“ umění?

Inspirací k napsání následujícího textu se stala výstava Generation Smart, která probíhá v Galerii Národní technické knihovny. V několika bodech problematizuje nejen samotné vystavení „objektu obrazu po internetu“, ale v této souvislosti také otevírá nikdy nezmíněnou otázku, jestli pojem post-internet není spíše paradoxem nahodilé estetiky konzumního přesycení nežli relevantním uměleckým postojem. A vzápětí se ptá, zda podobný trend nepostrádá samu podstatu „být uměním“, když se přimyká k sice manifestujícímu, avšak zjevně prvoplánovému pojmenování bez nároku na komplexní definici.

Nik Timková: A Storm of Swords / digitální tisk / 2012 /  z výstavy Generation Smart
Nik Timková: A Storm of Swords / digitální tisk / 2012 / z výstavy Generation Smart

A Bůh stvořil Internet

V umění každá nově příchozí kombinatorika technologie a významu vzbuzuje ambivalentní reakce. Jedni ji důsledkem vůle razí a propagují, druzí ji postupně začlení do své individuální historie, jiní zaujmou konzervativní nebo odmítavé stanovisko. Najdou se i duchové, kteří se kriticky postaví proti iluzi tendenčních vln a jejich tlak a manipulaci komplikují a zpochybňují. Nesmíme zapomínat také na lhostejnost, která je nejjednodušším ze všech postojů, i když jak pro koho. V případě spojení internetu s uměním je tomu podobně. Informatik a počítačový expert Christian Huitema v roce 1995 vydal knihu s nadneseným názvem A Bůh stvořil Internet… . Ta se z dnešního pohledu jeví jako fosilní svědectví zejména 70., 80. a počátku 90. let, kdy se myšlenka propojení světa internetovou sítí za pomoci několika centrálních počítačů teprve pracně rozvíjela a procházela četnými fázemi selhání. Ostatně o těchto peripetiích a územním monopolu webových středisek v Evropě a v USA kniha hovoří především. Dnes jsou, a je to omletá pravda, náš každodenní život i práce na internetovém připojení samozřejmě závislé a jejich hranice se smývají. Každý jednotlivec je potenciálním přijímačem signálu. Síť je pak důkazem toho, jak precizně si člověk dokáže vytvořit všeobjímající systém, z něhož není jednoduché (ba nemožné) vystoupit. A v této souvislosti nemůžeme nezmínit překlápění technologických změn uvnitř každé generace; fakt, že další potomstvo přetváří výrobní prostředky svých předchůdců, aby z nich vykřesalo sebemenší posun. („Neustávající vývoj“ je tím, co cyklicky živí ego civilizace od pazourku přes parní stroj, žárovku až k virtuální realitě nebo Facebooku; nejmocněji tudíž působí plošná racionalizace lidstva nikoli její progresivita). Vývojový obrat od internetu jako komunikační sítě k „po-internetu“ jako webové existenci, je v naší současnosti možné chápat jako zbožštělý kult každodenního připojení k miliardám „věřících“…

Ne-kritické „formování“ a jarmark uživatelů

„Post-internet“ již zdaleka není nově se vyskytujícím pojmem. A navíc, mnohdy je chybně směšován s první generací internetových umělců, jenž můžeme znát pod označením net.art. Ti vycházeli z programování, chyb nebo úskalí v internetové technologii. Naproti tomu post-internet.art je profilem heroizovaných uživatelů a primárních konzumentů virtuality. Zcela výmluvně o historických datech post-internetu a těch, kteří svou aktivitu takto označili, pojednává nedávno publikovaná studie Václava Magida v Sešitu pro současné umění, která nese název Ozvěny špatného smíchu. Postinternetové umění a kulturní průmysl. Kromě jiného v ní Magid post-internetové umění podezřívá z neschopnosti kriticky se vyhranit vůči mnohým zdrojům nadnárodních značek a symbolů masové kulturní produkce, které si přivlastňuje, a s nimiž pak operuje nejen na webu, ale i v prostorových instalacích.

A nyní se dostáváme i k výstavě Generation Smart v Galerii NTK. Ta se opírá o základní myšlenku, že téma post-internetu je aktuální oblastí „vysokého umění“ v konkrétních přístupech mladé generace tvůrců zdejší lokální scény, která v jejich očích jistě lokální není, neboť „prst je bránou do světa“, jak zaznívá z tiskové zprávy převlečené v strohý manifest. Tím nejviditelnějším společným pojítkem jsou esteticko-kulturní možnosti využití takzvaných inteligentních technologií, tkanivo sociálních sítí nebo internetových blogů. A vycházející entity vizuální ekvilibristiky nejspíš neučinily nic nepřirozeného, když především přitakaly výrobním prostředkům své „hypermoderní doby“, jak fázi po postmoderně pojmenoval sociolog Gilles Lipovetsky, a přistoupily na zákony retro-aktivní produkce. Naopak. Jako lidé, kteří tuší, že žijí v propustném simulacru (v iluzi iluze) virtuality a fyzické skutečnosti, chtějí tito umělci být „teď a tady“ a participovat na své „současnosti“. Spolu s aktivní tvořivostí, stavem přivlastňování a remixování stažených dat je přinejmenším zarážející, že tak učinili podobným, ne-li stejným způsobem.

Není zde bohužel dostatek místa k interpretaci jednotlivých autorů, kteří jsou na výstavě Generation Smart zastoupeni. Na druhé straně se jeví mnohem podstatnější fragmentární instalaci uchopit z obecného hlediska. Podívat se na celek tvorby podmíněné stavem mezi online a offline. Totiž, to co nezbytně a od základu dělá problém, je samo vystavení estetických situací, jejichž metodika vyšla ze surfování a pohybu na webu. Tento moment pro post-internet znamená vždy prohru, jelikož se snaží fyzicky přenášet vlastní nepevný původ a těkání na síti, domnívaje se, že teprve vyjmutím z bezbřehosti se uskutečňuje. Akt vystavení tak v první instanci podléhá principu „líbí – nelíbí“ a o to méně zohledňuje problematiku své příčiny. V galerii se setkáme spíše s technickými nosiči dat, a s příznačně homogenní (zprostředkovanou) látkovou esencí, nežli s čímkoliv jiným. Dominují zde kombinace digitálních nebo pohyblivých video-obrazů, 3D animace, multiplikované digitální fotografie nebo lehké materiály jako jsou šňůry, provazy, boty, polystyren, zrcadla, dřevo a plexisklo. Všudypřítomným a snad až symptomatickým živlem je voda, symboly tekutosti a orámované rozlévání. Tuto látkovou substanci bychom nakonec mohli považovat za takřka akademizující znak post-internetového umění. A nejen ji. Po vodě je to modrá barva pozadí, ruka, prsty nebo tvarování nepevných skupenství par do podoby mráčků.

Prakticky každé materiální formě, která se zde nachází, bylo odepřeno právo na hodnotící paměť. A pokud se jí rozumí ozvuky avantgardy a modernismu v hýřivé barevnosti a formálním odkazu, potom se obávám, že vše nutně troskotá v plytké prázdnotě gestikulace. Fluktuace nahodilostí a záměrů činí z jednotlivých objektů a projekcí pohyblivé kuriozity a tvarové hříčky. Souběžně s tím nelze přehlédnout oscilaci mezi designem a ozdobou, která do sebe vměstnává cosi ze školácky naučených konceptuálních přístupů, čímž vzniká půvabný komoditní zmetek. Při procházení mezi těmito drobnými jednotlivostmi můžeme celkem jednoduše dedukovat historické a kulturní anachronismy forem: Věstonická venuše versus twerk, design tabletu a iPhonu vytvořený v žulovém kameni ve znamení votivního mýtu, ornament versus nenápadná tendence, nadnárodní značka versus důvtipná instalace, reklama versus reduktivní kompozice atd. Jako bychom se díky těmto indiciím nacházeli na pomyslné tržnici se suvenýry, které tu zanechali jejich lidoví tvůrci i uživatelé z různých koutů téhož světa. Na památku si odnášíme vzpomínku na věci, které si pamatovat není třeba.

Objekt obrazu bez jazyka?

Ve výše zmíněném čísle Sešitu pro současné umění je po Magidově studii otištěn i text umělce Artieho Vierkanta nazvaný Objekt obrazu po internetu, který je považován za manifest trendu, jenž má své mezinárodní příslušníky. Vierkant v něm deklaruje ty myšlenky, které lze následně aplikovat na kohokoli, kdo se k pojmu post-internet hlásí. Zřejmě nejzávažnějším prohlášením se zdá být následující pasáž:

„Užití jazyka může příliš násilně ilustrovat myšlenky stojící za obrazem, nebo snižovat úroveň díla – to v případě, že text nedosahuje intelektuální či estetické úrovně obrazu. Jazyk také může být mučivě omezující pro ty, kdo se snaží uvažovat mimo ustálená „média“, a to zvláště proto, že se jazyk v běžném internetovém úzu redukuje na schopnost pohotově si vybavit vhodné vyhledávací výrazy, klíčová slova a tagy: jde o prostou, ale zároveň hrubě omezující architekturu.“ (Artie Vierkant: Objekt obraz po internetu, Sešit pro současné umění, VVP)

Vierkant dále proklamuje stanovisko „spotřeby“ obrazů, jejich volnou recyklaci, aniž by docházelo k definicím pomocí jazykové struktury. Je přesvědčen, že post-internetové umění reprezentuje konečně svobodnou formu sebe-vyjádření, aniž by došlo na kritickou interpretaci reálného původu a závažnosti obrazových zásobníků internetu. A ze souvislosti Vierkantova manifestu nelze vyčlenit ani český příspěvek k post-internetové situaci. Kurátoři Generation Smart Milan Mikuláštík a David Kořínek uskutečnili poměrně zjednodušený krok k jejímu komentáři, když v zásadě přistoupili na tutéž rétoriku, aniž by se pokusili celou věc uchopit právě z oněch nikdy nevyřčených pozic. Už sám fakt, že svoboda na internetu je v zásadě nemožná, že přivlastnění si čehokoliv nedělá z jakékoliv věci či obrazu umělecké dílo, nebo že otázka „kultu“ je vzhledem k tvůrci, který je jeho přímým uživatelem-konzumentem neúprosně dvojsečná, zde vůbec nezaznívají.

Namísto rizika pojmenovat součást trendu problematicky a závažněji vůči jeho „předčasně kanonizovaným pravidlům“ se pustili do výčtu vratkých vět o „kolektivní inteligenci“ a „bezpečném surfování po povrchu světa“. Dle mého soudu není takový kurátorský přístup schopný nabýt relevantní síly, abychom si dovolili uvažovat o čemsi „novém“ či jakkoliv hodném diskuse v prostoru uměleckého smýšlení. S neuváženým kurátorským post scriptem: „Popírat postinternet je jako popírat holokaust! Obojí se stalo.“ Poslední větou „manifestu“ na zadní straně tiskové zprávy je tudíž vyřčen naprosto možný závěr. Totiž že post-internet je jenom relativní status, v němž dosud nenastalo žádné umění.

______________________________________________________________

Generation Smart / Kryštof Ambrůz, Filip Dvořák, Jakub Geltner, Katarína Hládeková, Ondřej Homola, Martin Kohout, Martin Kolarov, Adéla Korbičková, David Krňanský, Ladislav Kyllar, Martin Lukáč, Kristýna Lutzová, Black Media, Andrea Mikysková, Richard Nikl, Olbram Pavlíček, Julius Reichel, The Rodina, Lucie Rosenfeldová, Barbora Švehláková, Ladislav Tejml, Nik Timková / kurátoři: David Kořínek a Milan Mikuláštík / Galerie NTK / Praha / 13. 5.–13. 6. 2015

______________________________________________________________

foto: archiv Galerie NTK

Komentáře

  1. A jak že autor článku definuje (vysoké) umění? V čem je jeho tvorba více uměním?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *