Biblickým Jonášem ve velrybě

Vyjadřovacím jazykem stále ještě relativně mladého, na druhou stranu již bezesporu zavedeného českého výtvarníka Dominika Langa se od počátku jeho umělecké dráhy staly intervence do výstavního prostoru. Nejinak se v těchto dnech čtyřiatřicetiletý pražský rodák prezentuje v komorní žižkovské galerii Hunt Kastner, kam pod strop umístil kovový skelet připomínající kostru obřího kytovce.

Když se řekne Národní muzeum, nejen mně, ale zřejmě i většině spoluobčanů, kteří kdy navštívili hlavní budovu této instituce, vytane před očima jeden a týž obraz - obraz gigantické velryby zavěšené vysoko ve vzduchu jakoby ustrnulé v prostoru a čase, který jí sice ohlodal maso z kostí, ale nepřipravil ji ani o špetku její majestátnosti. Výjev, jenž se člověku zpod mamutího skeletu nabízí, je totiž vpravdě impozantní, zároveň je v něm ale i něco znepokojivého. Když tak se zvrácenou hlavou hledíte nad sebe na robustní korpus mrtvého plejtváka, uvědomíte si svou vlastní malost, a to jak v konkrétním slova smyslu, tak v tom metafyzickém. Jako dítě se mě pod stropem výstavního sálu savců Národního muzea zmocnil ještě jeden neodbytný pocit, a sice, že se na mě kostra zřítí a navždy mě uvězní ve svém kostěném vězení. Je to jen můj osobní předpoklad, ale domnívám se, že 22 metrů dlouhé ostatky mrtvé velryby musely podobně intenzivně zapůsobit na každého, kdo je kdy viděl. Bezesporu se ale staly symbolem Národního muzea a jeho neodmyslitelnou součástí. A právě s tím vším pracuje Dominik Lang ve své nejnovější výstavní intervenci.

„Na české scéně ojedinělý je Langův zájem o praktické aspekty galerijního provozu. Jeho nenápadné intervence problematizují samotný prostor galerie, nebo nabourávají divákovo očekávání galerie jakožto neutrální „vitríny“ na umění,“ napsala před časem o Langově netradičním vyjadřovacím způsobu kunsthistorička Zuzana Štefková. Jednoduchá definice, myslím, briskně vystihuje meritum autorovy tvorby a dostatečně ji přibližuje i těm, kteří se s ní zatím třeba neměli možnost setkat. Lang si dokonce za instalaci Východ Západ, jejíž podstata spočívala v provrtání kruhových průhledů skrz panely ve Veletržním paláci, jimiž bylo možné v určitých hodinách sledovat putování slunce po nebeské báni, vysloužil v roce 2013 Cenu Jindřicha Chalupeckého. Už předtím ale na sebe upozornil mnoha dalšími zásahy do galerijního prostoru. V témže roce bylo možné „projít“ se skrz jeho instalaci v Domě umění v Českých Budějovicích, vstoupit ve vídeňské Secesi do nadživotní Úzkosti nebo si prohlédnout tři architektonickými prvky propojená patra římské The Gallery Apart.

Nynější intervence, kterou si bude možné v galerii Hunt Kastner prohlédnout do 13. června, má s těmi předchozími řadu styčných bodů, v lecčem se však liší. Tím zásadním rozdílem je to, že dílo nejenže modifikuje zdejší výstavní prostor, ale zároveň na dálku komunikuje se sálem jiným. Důvodů k zavěšení kovového kolosu, připomínajícího proslaveného obřího plejtváka z Národního muzea, vidím hned několik. Spíš než že by tím vzdával hold významnému tuzemskému exponátu, který si Pražané poprvé mohli prohlédnout v roce 1888 (tehdy ještě ovšem v Náprstkově muzeu), mu jde o parafrázi vztahu, který se mezi stavbou a objektem v průběhu času vytvořil. Kostra plejtváka myšoka se totiž postupem let stala nedílnou součástí Národního muzea, sbírkovým předmětem, bez něhož si člověk jen těžko dovede hlavní budovu instituce představit. Že nejde o přehnané tvrzení dokazuje mimo jiné i to, že během současné rekonstrukce muzea se velryba stala jediným exponátem ponechaným v jeho útrobách. Kostra tak může i nadále pomyslně srůstat se svým prostředím.

Podobnou symbiózu mezi prostorem a objektem se Lang snaží navodit také v galerii Hunt Kastner. Jeho kovový skelet se zde taktéž stává těžko oddělitelným prvkem od zbytku výstavní síně. Autorova slova o tom, že se kostra velryby z Národního muzea stala svého druhu nosnou konstrukcí držící celý prostor pohromadě, můžeme jistě vztáhnout i na jeho vlastní dílo. To totiž také vytváří uměleckou podpěru zdejšího výstavního sálu. Kovový trup kytovce navíc taktéž evokuje dojem žebrové klenby starých gotických staveb. Rozdílů mezi originálem a jeho uměleckou reinterpretací bychom ale našli více než dost a nejsou podle mě úplně nepodstatné. Jednak se od sebe oba objekty liší svými rozměry. Plejtvák z Národního muzea je výrazně větší než ten Langův. Zavěšen je navíc vysoko nad hlavami návštěvníků, zatímco jeho kopie sahá díky nízkému stropu galerie takřka až na zem. A pak tu máme i ten fakt, že první objekt vlastně žádným objektem není, jedná se o relikt živého tvora z masa a kostí, kdežto ten Langův kovovým předmětem skutečně je.

Tyto indiference jsou podle mě důležité, neboť výsledné umělecké dílo má mimo jiné působit na diváka i emočně. Dojem z Langova objektu je přitom výrazně méně impozantní než ten, který nabízí originál. Ano, je sice pravda, že nás umělcova intervence nutí zapřemýšlet nad povahou sběratelství, osudem zvířete, silou a křehkostí života, pomíjivostí našeho bytí a řadou dalších, jistě velmi vznosných věcí, naskýtá se ale otázka, zda je k tomu zapotřebí oné repliky, zda by k tomu nepostačil doprovodný text, který je na výstavě k dispozici? Stejné otázky si lze nadto položit přímo v Národním muzeu pod sto třicet let starou kostrou. Oproti Picassovým reinterpretacím slavných obrazů minulosti nebo Moně Lise s knírkem od Marcela Duchampa podle mě nepřináší Langův „kytovec“ žádnou novou přidanou hodnotu. Umění by přitom mělo relativizovat naše zaběhnuté představy o světě a jeho fungování. Zjednodušeně řečeno, dílu Dominika Langa chybí onen Duchampův znejisťující knírek.

Nic moc na tom nemění ani doplnění expozice o nástroje umístěné v druhé výstavní místnosti odkazující jak k osobám nálezců kytovce, mecenášů, kteří jeho kostru přenesli do Prahy, tak i umělců, pro něž se stal plejtvák inspirací. „Kostra plní ještě další funkci: kulisy či scenérie inscenovaného oběda, jehož účastníci zasednou u stolu vtěsnaného pod velrybí tělo... Nálezy stolovníků otevírají nové verze příběhu o velrybě: o monstru, které za svůj dlouhý život pozřelo množství bizarních předmětů, včetně sochařského náčiní,“ můžeme se dočíst v doprovodném materiálu k výstavě. Snít o tom, co všechno velryba prožila, nebo co spíše prožít mohla, vršit na sebe dobrodružné sny a fantazie lze podle mě ale mnohem lépe za normálních okolností pod originálem. Vzhledem k tomu, že je nyní Národní muzeum z důvodu rekonstrukce uzavřené, je však možné výstavu využít jako svého druhu náhražku. Pocit, že jste se na chvíli proměnili v biblického Jonáše se tu sice nedostavuje v tak silné podobě, i tak ale není nadto na chvíli zavřít oči, zasnít se a třeba se i jako starozákonní prorok zamyslet nad svým životem.

______________________________________________________________

Dominik Lang: Sběratelé kostí / Hunt Kastner / Praha / 24. 4. - 13. 6. 2015

______________________________________________________________

foto: archiv Hunt Kastner