Artalk.cz

Co se stane s uměleckými díly, když…

Výchozí pozice v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem položila otázky k činnosti kurátora a významu uměleckého díla, pokud je vystaveno přístupům dalších kurátorů a to v rámci jednoho místa, jedné výstavy. Přestože to nebylo záměrem, veškerá pozornost se nakonec soustředila na zásahy jednotlivých kurátorů a umělecká díla ustoupila do pozadí. Projekt iniciovaný Romanou Veselou končí 15. dubna a k výstavě přispěli svým vlastním způsobem již všichni přizvaní kurátoři. Jak vypadala výstava poslední týden před skončením? 

8950515-1024x683
Na začátku mám nutkání uvést, že nejsem nezainteresovaná osoba a i když jsem se na výstavě přímo nepodílela, zpovzdálí jsem ji od začátku sledovala. A protože ani pravidla výstavního provozu za normálních okolností neumožňují to, co je právě ve Výchozí pozici zásadní (a totiž následná manipulace již s hotovou výstavou), ani recenzi by neměl psát někdo, kdo se v prostředí vznikající výstavy pohybuje. Nesmí se to. Je to pravidlo. Nemělo by se však ani zasahovat do koncepce již hotové výstavy, připustit, aby další kurátoři jako „skřítci“ (za takového skřítka se považovala Karina Kottová) manipulovali s uměleckými díly.

I.
Co autoři projektu očekávali a pro koho jej vlastně dělali? Samozřejmě pro diváka. Nicméně už
od začátku zde byl patrný problém. Výchozí pozice je proces, experiment, taková výzkumná laboratoř. Jejím prostřednictvím byla snaha zjistit, co se stane s uměleckým dílem, když bude podřízeno několika odlišným myšlenkovým názorům. Během trvání výstavy do ní vstoupili Karina Kottová a Jan Krtička a původní instalaci (ne)proměnili podle svého nejlepšího svědomí. Aby měl divák šanci změny postihnout, je jasné, že ji musí navštívit minimálně třikrát a pokud předpokládáme, že ano, všimne si nějaké proměny?

Přizvaní kurátoři vstoupili do vizuálně velmi jemné a čisté instalace. Výběr děl byl vyvážený jak
v zastoupení jednotlivých médií (fotografie, kresba, malba, objekt, video), tak genderově. Klíčem byla od počátku představa další manipulace, nového uchopení buď děl samotných, nebo celé instalace a oslovení umělci byli s touto představou seznámeni a museli s ní souhlasit. Kottová i Krtička měli možnost umělecké dílo zcela vyjmout, přidat jiné nebo je v rámci galerie přemístit, aby došlo k významovému posunu nebo větší srozumitelnosti. Ale pokud k dílům přistoupí více osobností s různými názory a představami, je vůbec možné, aby byl obsah výstavy pro diváka čitelnější?

Romana Veselá i Lenka Sýkorová byly na tenkém ledě, tento způsob práce byl zcela odlišný od realizace „běžného“ výstavního projektu a ony byly – musely být – připraveny na kritiku. Přestože si nikdo nedokázal moc dobře představit, co se bude dít a jak se úkolu chopí další kurátoři, vlastně se očekávalo, že jejich zásah koncepci posune, dotáhne, diváci konečně porozumí prezentovanému současnému umění. Od počátku výstavu provázelo mnoho otázek i napětí a každý krok byl ostražitě sledován. Onen první krok, který nasměroval další cestu koncepce a nastavil vnímání celého projektu bylo otevření druhé etapy, kterého se ujala Karina Kottová.

II.
Karina Kottová namísto vážného, odborného kurátorského zásahu využila nabídnutou možnost svobodného uchopení výstavy a na jeden večer se proměnila v „šotka“, který, jak sama uvedla ve své části tiskové zprávy, může instalaci narušit i „lehce nečestnými způsoby“. Otevření spojila s neformální komentovanou prohlídkou zahájenou hodinu po uzavření galerie. Doba byla zásadní, Kottovou zajímal moment, co se odehrává v galerii a především s uměleckými díly po jejím uzavření. Návštěvníci dostali do rukou šálek s teplým čajem, usadili se na polštáře a autorka jim předčítala pohádku Cínový vojáček od Hanse Christiana Andersena. Atmosféra byla uvolněná a procházka temnou galerií, kde světlo tvořily pouze zapůjčené baterky, opravdu trošku připomínala hollywoodský film Noc v muzeu (v podstatně klidnějším režimu).

Například vyjmula jeden díl ze site-specific instalace Natalie Perkof Emocionéra a propojila jej s objektem Falus Markéty Jáchimové (dílo Emocionéra tvoří 9 „bonbonů“, jeden z nich přenesla do vedlejší kóje a postavila přímo vedle objektu; spojila ženský a mužský princip a dílo Jáchymové následně přejmenovala na Hotspot – Intervence č. 6). Autorce videí s názvy 7, 47, 73 Johaně Střížkové zase vypnula dvě televizní obrazovky, aby zdůraznila obsah jednoho z nich (dílo přejmenovala na Baletka – Intervence č. 8). Do některých děl naopak nezasahovala vůbec a diváky, kteří byli na večerní prohlídce, upozornila na změnu vnímání díla pouze na základě změny podmínek, za jakých je umělecké dílo pozorováno.

Kvůli takto koncipovanému projektu Kottové se ve zvolených dnech dokonce prodloužila otevírací doba Galerie Emila Filly. Všechny plánované intervence předem konzultovala s umělci, postup byl v tomto ohledu korektní. Přesto její uvolněný přístup pravděpodobně všechny překvapil (kurátorka si v galerii hrála?!). Karina Kottová byla ale naprosto upřímná a otevřená a za svým pojetím pevně stála. A když jí byla tato svoboda umožněna, tak proč ji nevyužít?

III.
„Vítejte. Hovoří k vám kurátor třetí části výstavy s názvem Výchozí pozice,“ uvádí Jan Krtička svou část a hned pokračuje otázkou: „Víte, kdo je to kurátor?“ Krtička, postavený do role kurátora, chytře využil pro něj jako umělce typickou zvukovou instalaci. Návštěvníka v ní provází výstavou, pokládá jemu i sobě otázky o uměleckých dílech, o konceptu výstavy. Uvažuje nad tím, proč by vůbec měl do výstavy v jejím průběhu zasahovat, „jen tak, že to někoho napadlo?“ a dále se ptá: „jsem vůbec kurátor, když si tady jen tak komentuji výstavu, k níž jsem nijak nepřispěl?“ Druhá Krtičkova otázka samozřejmě míří k nějaké reálné manipulaci s uměleckým dílem, mohla by to být například architektonická změna v prostoru galerie či méně nápadná proměna podobná přístupu Kottové.

V několikaminutovém komentáři ale instalaci přestavuje – došlo by ke změně významu uměleckých děl, pokud by s nimi v prostoru manipuloval? Nakonec dochází k závěru, že by „velký posun významů pravděpodobně asi nenastal.“ Díla imaginárně vyjímá a spojuje v nové celky, aby pro ně nalezl společné téma. „Kdybychom tu například nevystavili obraz Petra Maliny, zvukovou nahrávku Aleše Čermáka, projekt Jana Pfeiffera, videa Johany Střížkové, možná i fotografie Jakuba Červenky a Jakuba Cabalky, tak by se snad zbylé obrazy daly spojit s tématem krajiny nebo přírody.“ Nebo v divákovi vyvolává představu, jak by mohla výstava vypadat, kdyby některá díla chyběla. Přemýšlí, ptá se, nabádá návštěvníka k aktivitě: „A nezapomeňte si číst k jednotlivým dílům popisky (…).“

Jako kurátor závěrečné etapy měl možnost komentovat i přístup Kottové, který – jako člověk, nepřítomný u večerní komentované prohlídky – vnímá její zásahy „trochu nepatřičně. (…) Vypadalo to, jako by někdo do výstavy nesmyslně vrtal. Ale workshop byl prý bezva.“ A u toho momentu se opět dostáváme k problematice roli diváka na této výstavě. Stala se pro něj Výchozí pozice nebo prezentovaná díla jasnější? Vrstevní nových obsahů výstavu spíše zkomplikovalo. Ukazuje se, že Výchozí pozice je více o kurátorech, o procesu tvorby, o vlivu přístupu další osobnosti. Všichni čtyři kurátoři v prostoru galerie vytvořili vlastní umělecké dílo a i když pracovali s umělci a jejich objekty a obrazy, cítíme, že na vystavených dílech v tomto případě vlastně moc nezáleží.

Co je v tomto projektu asi nejpodstatnější, Romana Veselá a Lenka Sýkorová vyvolaly otázky k pozici kurátora v současném umění. Přizváním Kottové a Krtičky dovolily reinterpretaci výstavy a
nabouraly zažitou představu o institucionálních pravidlech. Kottová si večerní hravou akcí vyplnila „lektorův sen“, Krtička se ke kurátorství postavil s jistou nadsázkou a umělce v sobě nezapřel. A co na projektu nejvíce bavilo jeho autorku Romanu Veselou a s čím naopak není vůbec spokojená?

„Mě na projektu asi nejvíc bavila a současně i nejvíc překvapila jeho proměnlivost. Před tím jsem si to vůbec nedokázala představit, ale tím jak se rychle proměňuje si na něj vlastně nemůžeš předem udělat názor. Máš stále nové impulsy, nové kontexty a tím to co si o výstavě myslíš vzniká diskuzí. Ono to asi zní hloupě, když to řekne kurátor, ale já už kurátorem vlastně měsíc nejsem.
A co mě mrzí a udělala bych jinak? Mrzí mě, že je tolik mluveno o kurátorech a už méně o vystavených dílech. Vím, že jsme to udělaly my, že jsme to vlastně takto prezentovaly  a že je to asi na té výstavě nejzajímavější, ale nenapadlo mě, že to až tak zašoupne díla do ústraní. Díla ani výstava si to podle mě nezaslouží, škoda jich.“

______________________________________________________________

Jakub Cabalka & Jakub Červenka, Aleš Čermák, Petr Dub, Kristýna Fuksová, Markéta Jáchimová, Aleš Loziak, Petr Malina, Libor Novotný, Natalie Perkof, Jan Pfeiffer, Michaela Spružinová, Johana Střížková, Viktor Valášek: Výchozí pozice / kurátoři: Lenka Sýkorová & Romana Veselá, Karina Kottová, Jan Krtička / Galerie Emila Filly / Ústí nad Labem / 12. 3. – 15. 4. 2015

______________________________________________________________

foto: archiv Galerie Emila Filly

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *