Artalk.cz

The Wall is… Oh, well

Když byla v noci z 16. na 17. listopadu k výročí Sametové revoluce zabílena slavná pražská Lennonova zeď, rozpoutaly se kolem toho poměrně vášnivé diskuze. Vzhledem k tomu, že se umělci ze streetartové skupiny Pražská služba rozhodli použít k vyjádření široce oblíbené a emocemi zatížené místo ve veřejném prostoru, nebyly hlasité reakce ničím nečekaným. Pozoruhodné ovšem je, jak neplodná ona rozpoutaná debata byla a jak málo řekla o akci samotné.

wall

Reakce na přetření Lennonovy zdi se ve většině případů omezily jen na hlasy ve dvou protikladných polohách, které se z mého pohledu obě míjejí s tím, co mladí umělci Nikola Ivanov, Jan Dotřel a Mikuláš Karpeta na Kampě udělali (FB diskuze pod vyjádřením autorů, texty v celostátních denících zde a zde). Marnost vypolarizované diskuze vystihla anketa, kterou doprovodil svoji reportáž server Lidovky.cz. V ní nabízí čtenáři na otázku, zda schvalují přetření zdi na bílo, dvě možnosti. Souhlasit se studenty v tom, že “zeď potřebovala nový impuls”, nebo se vymezit vůči “zničení unikátní zdi, která nesla dědictví minulosti”. Podobně formulované postoje mezi reakcemi zcela dominovaly. Ráda bych proto věnovala prostor tomu, na co se v záplavě emocemi nabitých ohlasů nedostalo, totiž střízlivější reflexi tohoto činu jako uměleckého díla.

Studenti pochopitelně zeď nezničili, nebo přesněji – nezničili zeď jako unikátní památku na minulost. Stačí poměrně zběžná rešerše, aby člověk zjistil, že zeď byla v minulosti přetřená několikrát, a to nejen před sametovou revolucí, což byla doba, ke které přetírání zdi patřilo jako součást snah o potlačení jejího významu, ale, což je pro nás klíčové, také po ní. Slzet tedy nad další vrstvou barvy není úplně na místě. Hodnota Lennonovy zdi totiž netkví v tom, co na ní reálně bylo před natřením k vidění. Daleko významnějším problémem, než jakým je fyzický dopad činu, je jeho myšlenkové pozadí.

U akcí ve veřejném prostoru jsou vždy nesmírně důležité souvislosti. Zvláště pak pokud se jedná o uměleckou intervenci reagující na konkrétní místo nesoucí určitý politický význam, kterou se umělci rozhodli provést k výročí revolučních událostí. Kontext se totiž v takovém případě do uměleckého díla nesmazatelně vpisuje. Proto je nutné, aby s ním dokázali umělci adekvátně pracovat. V tom skupina Pražská služba jednoznačně selhává.

Dost zásadním pochybením je už neschopnost vědomě se vztáhnout k umělecké intervenci skupiny Rafani, která na stejném místě proběhla před čtrnácti lety (vyjádření Rafanů). Nejchmurnějším momentem v celém případu Wall is over je ale hluboká propast, která se rozevírá mezi akcí samotnou a slovy, kterými ji její autoři doprovázejí (vyjádření autorů na stránkách Proti šedi a v ČT). Důkladně rozebrat chaos, do kterého se propadla argumentace skupiny, by vyžadovalo mnohem větší prostor, proto zmíním alespoň ten nejdůležitější rozpor.

Umělci mluví o oslavě demokracie a ztotožňují přetření zdi bílou barvou s jejím osvobozením. Říkají, že svým činem dali prostor pro vyjádření dalším lidem a že zeď se má permanentně proměňovat. Současně ale prohlašují, že považovali za dobré zeď vyčistit, protože se stala turistickým místem a její obsah přestal vykazovat takové kvality jako v minulosti. Přetřením zdi na bílo, vynulováním jejího obsahu umělci ale ve skutečnosti neoslavují svobodu, jen veskrze agresivním krokem vyjadřují vlastní nespokojenost s aktuálním stavem zdi. Zrovna ten ale vypovídal o svobodě, do které nakročila naše země před pětadvaceti lety, sám o sobě zdaleka nejvýstižněji. Ve snaze uměle stimulovat zeď k oduševnělejšímu obsahu se vlastně Pražská služba chová totalitárně, když chce určovat, jak by měla zeď vypadat a nárokuje si právo rozhodovat o jejím vymazání.

Krom nešikovného manévrování s pojmy svobody a demokracie se umělci dopouštějí také pozoruhodného zaměňování plytkých asociací, které je ve spojitosti se zdí napadají, za mnohovrstevnatost projektu. To, co považují za vrstvy, jsou ale jenom jakási klíčová slova, která používají jako magické formulky. Pro vytváření asociativní řady jim pak stačí poměrně málo. Zvlášť nelogické je nahodilé spojení Lennonovy zdi, která ze své povahy lidi spojovala, se zdí Berlínskou, jež fungovala naprosto opačně. To, že se jedná v obou případech o zeď, jaksi nestačí.

V rámci oné nepříliš plodné diskuze, kterou přetření Lennonovy zdi vyvolalo, zazněly i udivené reakce umělců pozastavujících se nad tím, jak špatně někteří lidé jejich umělecké dílo pochopili.

Ze způsobu, jakým se autoři k projektu staví, ale vyvstává poměrně fascinující zjištění. Totiž, že vlastní umělecké dílo nepochopili ani oni samotní.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *