Otázky a zase otázky

Autorská kniha "zápisků" Adély Součkové, kterou v letošním roce vydalo nakladatelství Divus, se stala předmětem úvahy Petra Vaňouse, který dílo Součkové nazývá "malou, chronologicky zpřeházenou encyklopedií drobných pozorností a postřehů".

"Když pořád jen zvětšuji síť, nezapomínám na ryby?" (Adéla Součková)

Spojí-li se kresba s textem, vznikne vztah. A jako každý vztah, i tento se proměňuje. Jednou má navrch text, jindy kresba. Každou proměnu doprovází kladení otázek. Otázky se množí, vyplývají ze situací, které ale samy zároveň tvoří, přetvářejí a rozvíjejí. Někdy se otázky mýlí, pak se škrtá a opravuje, rozlučuje a znovu spojuje. Syntax se po operacích hojí, přiznává, avšak zachovává jizvy. Stejně tak kresby.

Autorská kniha Adély Součkové (1985) je výběrovým atlasem takových vztahů. Malou, chronologicky zpřeházenou encyklopedií drobných pozorností a postřehů. Autorka tu zpřítomňuje především motivaci k tomu ptát se. Kdykoliv. Ale čistě, nezištně, bez nároku na cokoliv, a už vůbec ne na odpověď. Prostřednictvím textu a kresby aranžuje meziprostor rozporných situací, který vnímatele iniciuje. Malé, sotva slyšitelné signály rezonují vedle osudově zasazených gest. Pohlazení vedle bolestivých ran. Kontrasty umístěné vedle sebe a přes sebe. Tak jak přicházejí a odcházejí.

Pro autorčin výraz je charakteristická repetice motivů (jako v říkadlech). Opakování s drobnými obměnami krouží kolem vlastního jádra všech otazníků, tak jako se kořenový systém množí kolem hlavního kmene stromu a tím ho stabilizuje, stejně jako spleť tepen a aort vyživuje orgán, aby neuhynul, a stejně jako prorůstá panelové sídliště krajinou, aby se proměnila v něco jiného (a potom opět v něco jiného, a potom…).

Člověk v prostoru a prostor v člověku. A mezi tím těžko uchopitelná hranice, do které je nutné vysekat okna a dveře, aby bylo možné prostupovat ven a dovnitř. Je žádoucí sám ze sebe si učinit domov a být schopen ho bezpečně užívat. O tom, mezi řádky, promlouvá subtilní kniha „zápisků“ Adély Součkové. Je to zkušenost, která může v dnešní konzumní a zrychlené době vyznívat banálně. Ale je to opravdu tak? Není to naopak jedna z těch nejpodstatnějších věcí, kterou máme řešit? A co se stane, když ji vytěsníme a odložíme na neurčito? Patrně se něco podstatného nestane. (Osud „narcistních nešťastníků“, slovy autorky.) A to může být osudovější, nežli by se mohlo na první pohled zdát.

______________________________________________________________

Adéla Součková: Otázky / Divus / Praha 2014 / Nestránkováno. Vydání první.

______________________________________________________________

foto: archiv Adély Součkové

Petr Vaňous | Narozen 1975 v Kutné Hoře, historik umění, nezávislý kurátor a kritik. Absolvoval obor Dějiny a teorie výtvarných umění na FF UP v Olomouci (1993-99), působil jako redaktor časopisu Ateliér, Art & antiques, Revue art a kulturního týdeníku A2. Od r. 2006 pravidelně spolupracuje s redakcí Revolver revue. Patří mezi zakládající členy Archivu výtvarného umění. Od roku 2011 působí jako odborný asistent na pražské AVU. Věnuje se vztahu tradičních výtvarných médií (především malířství) k novým vizuálním trendům a monitoringu malby a kresby v podmínkách postmediální společnosti. Je autorem několika publikací o současném umění a řady kurátorských projektů a výstav (např. Resetting. Jiné cesty k věcnosti, Fundamenty & Sedimenty nebo Motýlí efekt?).