Artalk.cz

Aby byla Cena Věry Jirousové víc vidět

Laureátkou druhého ročníku Ceny Věry Jirousové v kategorii pro začínající kritiky do 26 let se stala Anežka Bartlová. Požádali jsme Terezu Jindrovou, která toto ocenění získala vloni, zda by mohla symbolicky předat cenu prostřednictvím rozhovoru o výtvarné kritice.

CVJ_Bartlova

Anežko, ty ses zpočátku behěm studia dějin umění soustředila zejména na staré umění a ikonografii. Tak by mě zajímalo, kdy nastal ten „zlom“, kdy jsi svou pozornost obrátila k současnému umění. A jak a kdy jsi pak začala o současném umění psát?

Současného umění jsem si začala všímat poté, co jsem se vrátila z Erasmu v Berlíně, kde jsme s kamarádkou více méně chodily jenom po akcích, které se soustředily na současné umění – v Českém centru nebo v menších galeriích. No a potom jsem se zapojila do iniciativy Mánes umělcům, kde jsem poznala současné české umělce osobně, což mi dalo pocit, že jde o živou věc a že chci v provozu současného umění nějak fungovat.

Úplně první recenze jsem psala pro obrazar.com – dneska už ta webová stránka neexistuje – jednalo se o recenze na knížky, třeba Mít a být, což byla vážně prehistorie, ale bavilo mě to. No a pak přišla první recenze na Artalk, která hodnotila výstavu skupiny BKS (Bude konec světa) ve Špálovce. Když jsem se pak potkala s Hanou Rousovou, tak mi na to řekla, že vůbec nechápe, proč jsem to napsala a co to dneska nám jako mladým lidem říká – vždyť jsou to už starý chlapi a jejich umění už vlastně vůbec není současné… A tohle mě asi docela nakoplo zase dál – že asi budu muset víc pátrat po tom, co to to současné umění znamená, a co se vůbec dá psát a co koho může zajímat.

Je nějaká osobnost, kterou považuješ za „vzor“ v oblasti kritiky?
Já jsem v tomto ohledu asi nikdy nehledala vzory, spíš mám lidi, u kterých je pro mě důležité, že si to, co jsem napsala, přečtou a pak mi k tomu něco řeknou.

To mě vede k otázce, jak to podle tebe v českém prostředí s tou zpětnou vazbou funguje nebo nefunguje.
Pro mě je určitě důležité, že moje máma (Milena Bartlová) píše, že se o tom bavíme a taky že můžu sledovat, jak se vyvíjí její styl. A zároveň vím, že když jí dám přečíst nějaký svůj text, tak mi k tomu řekne něco relevantního. Ačkoli to asi nedělám vždy, protože uzávěrka je často neúprosná, takže to nestíhám – ale ze začátku jsem to tak dělala hodně. Myslím si, že to tak funguje asi obecně, že máš nějaké svoje lidi, jejichž názor je pro tebe směrodatný.

Já jsem spíš narážela na to, že se u nás opakovaně mluví o tom, že tu téměř neexistuje nějaká obecná zpětná vazba kritiky, a když, tak jedině nějak pokoutně „o někom bez něj“.
Máš pravdu – umělci by měli mít teoreticky zpětnou vazbu v kritice, ale kritikové už žádnou zpětnou vazbu nemají. Mě k tomu napadá, že i ta Cena Věry Jirousové – jako instituce  – může pomoci k tomu, že se někdo začne zajímat o to, že existuje kvalitní i nekvalitní, resp. nekritická kritika (která tak asi ani není kritikou) a začne se to rozlišovat. Já si třeba nedovedu představit, že bys tady u nás někam poslala kritiku a někdo z redakce ti jí vrátil, protože není dost dobře nepsaná – ne s tím, že je třeba něco dopracovat, ale prostě, že to neotisknou.

Já mám pocit, že třeba komentáře na Artalku pod každým příspěvkem se skoro nevyužívají, a když ano, tak se v naprosté většině vztahují k tomu, co je tam napsáno, o čem se mluví, a nikoliv k tomu, jak je to napsáno. Když jsem se dívala na naši rubriku Pro koho to děláš, která má recenzovat doprovodné programy, tak u dvou ze tří článků jsou tam docela dlouhé reakce, že jsme vlastně vůbec nepochopili, o co šlo. Ale myslím, že feedback kritiky nebo textů obecně, to se u nás vůbec moc nedělá – že by se s tebou někdo bavil nejen o tom, cos napsal, ale i jak jsi to napsal. Třeba na UMPRUMce jsme měli seminář kritiky a toto tam fungovalo taky jen částečně.

Co si myslíš o úvahách teoretiků jako James Elkins nebo Claire Bishop ad., že kritika je v úpadku nebo dokonce mrtvá a ztrácí v současnosti relevanci a místo ní že nastupuje „artwriting“?
Tak nevím, jestli jsem úplně tím, kdo to může rozlousknout, ale můj osobní názor je, že forma kritiky, tak jak my ji známe, nebo to, co si pod tím lidé představí, je možná ještě horší stereotyp, než co si lidé představí pod slovem umění. U kritiky si spousta lidí opravdu vybaví Šaldu nebo Čapka a tím to asi tak končí. Kritika by měla vypadat takhle, a když to tak není, kritika je „mrtvá“.

Debaty okolo Ceny Věry Jirousové vloni i letos ukázaly, že kritika není mrtvá, ale zůstává otázka, komu a čemu má sloužit, a podle toho se můžeme rozhodnout, jestli pro nás osobně je mrtvá. Asi když se kritice někdo věnuje, tak si nemyslí, že je mrtvá. Artwriting je nebezpečí, stejně tak jako špatné umění. O umění se dnes daleko víc píše a je víc možností, kde publikovat. Každý si může udělat blog a z minulé diskuse vyplynulo, že všichni volají po nějakých blozích, kde „to všechno bude“ a bude to báječné. Je ale otázka, jestli se tím něco zlepší – jestli to nebude úplně stejné jako s vystavováváním – je spousta příležitostí vystavovat, tak všichni vystavují, ale toho dobrého umění je pořád úplně stejně.

Jakou roli podle tebe hrají v kritice politická a etická hlediska, nebo naopak požadavek striktní umělecké autonomie?
Myslím, že tato otázka má spoustu konkrétních hledisek. Mě třeba napadlo, když jsme se před časem bavili o „kauze Stratil“, tak se na to konto žádný výtvarný kritik neozval – ani Jiří Ptáček nic nepublikoval ze svojí „autority kritika“ a článek na A2larmu byl od ilustrátora. Takže myslím, že je docela příznačné, že se toho všichni tak trochu bojíme (nebo všichni snad ne, ale nikdo se neozve, že se toho nebojí). Umělecká autonomie by se měla podkopávat, jak jen to jde. Ale důležitá je integrita kritika, aby si za tím, co píše, opravdu dlouhodobě stál.

Když jsi CVJ dostala, tak jsi mimo jiné zmínila, že neúspěch v loňském ročníku tě přiměl k tomu, aby ses zlepšovala. Mohla bys tedy jako „poselství budoucím generacím“ dát nějakou radu nebo doporučení, jak je možné se zlepšovat?
Pro mě bylo důležité, že jsem do soutěže v prvním ročníku poslala text, ale nevyhrála jsem – měla jsem ale pocit, že ty texty byly hodnocené, že má cenu se tam hlásit. Vždycky je samozřejmě otázka, jestli se hodnotí „zásluhy“, tzn. to, čeho už ten člověk dosáhl, nebo jestli je to naopak povzbuzení do budoucna – a to asi u všech kategorií. Každopádně by asi hodně užitečné bylo, kdyby se víc analyzovaly texty vlastní i cizí – ve škole, nebo obecně v nějaké diskusi o formátu textu, nikoliv jenom o tom obsahu. V Německu je tohle běžná praxe – oni často diskutují už výhradně jen o formě. Já sama jsem se tam cítila jako Alenka v říši divů. Takže nebát se bavit se o formální stránce textů by asi pomohlo i tady. Pro mě to bylo užitečné – nejen se bavit o svých textech, ale vzít si i třeba cizí text, který považuju za dobrý, a rozebrat si ho.

Výborná k tomuhle byla loňská debata k textu od Kristýny Drápalové, který jsme si všichni přečetli, pochopili – ona nepochopila, resp. její neporozumění bylo tak silné, že to ani člověk nehodnotil…  ale ty rétorické prostředky, které použila, byly strašně silné a pro účel, kterého ona chtěla dosáhnout, naprosto báječně použité.

Pak jsem měla připravenou jednu trochu impertinentní otázku, která ale asi řadu lidí napadne a ty už ses toho i svým způsobem dotkla: rozhodla ses profesně věnovat oblasti, ve které už velmi významně vynikla tvoje matka. Lidi si na to konto vždycky budou „něco myslet“, jak to ale vnímáš ty?
Já to samozřejmě neustále řeším a doopravdy jsem si v tom „namočila hlavu“ teď na UMPRUMce, když jsme byly konfrontované v jiných rolích dnes a denně. Asi po dvou nebo třech týdnech za mnou přišel jeden student ze sochařského ateliéru a říkal: „Prosím tě, já mám v rozvrhu, že mám konzultaci s Bartlovou, to jsi ty?“ Myslel to jako šílený vtip, ale já jsem v tu chvíli úplně zkameněla… Nakonec mi to ale asi pomohlo, protože jsem si řekla, že nejlepší je to neřešit. Prostě se snažím všechno dělat poctivě, co nejvíc to dokážu, abych byla sama za sebe. Ale je samozřejmě pravda, že to, co si lidé nedokážou odfiltrovat, je to jméno, které znají – že prostě nejsem třeba Nováková. Takže když jim ode mě přijde mail, tak adresáti často už mé jméno znají, a tudíž mi třeba spíš odpoví. A tomu se asi nejde vyhnout, i když se to snažím co nejvíc odfiltrovat. Je to asi taková nevědomá protekce. Zároveň samozřejmě mámě vděčím za mnoho, včetně korektur, finanční podpory apod., i když kolikrát jsem si radši přála být ta Nováková.

Nějaká slova na závěr?
Já jsem přemýšlela o tom, že ten signál, který CVJ těmi dvěma ročníky vyslala, je docela silný, ačkoli letos to příliš pozornosti nevzbudilo, tak bych obecně ceně přála, aby byla víc vidět a tudíž její význam časem rostl a ne naopak.

Komentáře

  1. Jako činnou výtvarnici mne zajímá, kdo rozhoduje o tom, které umění je současné ?
    Vyděsila mne poznámky Dr H. Rousové, že žijící umělci již nedělají současné umění.( ! ! !)- konkretně šlo o známou skupinu B.K.S.
    Tak si PŘEDSTAVUJI, že to asi platí i pro ostatní mladé kritiky a teoretiky umění- ale jak se stanoví ta hranice?
    Vždyť je obecně známo, že každý jedinec je jiný, takže má nejen jiné tělo a jiné myšlenky, ale i jiný vkus… Vy sama máte kriteria pro tyto meze, kam až sahá indikace současnosti ?
    Znáte další teoretiky, kteří si ty meze uvědomují a píší o tom ?
    Není to tak, že všichni jsme neseni proudem času a ta kriteria se tím stále mění , jakož i naše postoje a myšlení ? ? Velmi očekávám ujasnění…
    Srdečně
    doc D. Puchnarová, ak.mal.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *