Lumír Hladík - Pralekce

Co mě šílelo kdysi a co ted…

přemíra hranic –

míra nepředpověditelnosti –

přemíra racionalní obhajoby iracionality

přemíra nároku na nesmrtelnost

neúcta k smrti

Co mě přitahovalo kdysi a co teď…

míra neurčitosti –

míra neproniknutelnosti

míra neuspořádanosti (entropie) jako projev ryzího božství

Lekce

Jako dítě jsem obdivoval loutkové divadlo a moje největší dětské přání bylo zjistit, co loutky dělají, když nehrají. O něco později mi došlo - jsem loutka. Nemám kontrolu sám nad sebou, nad svými myšlenkami, nad tokem jsoucna. Také jsem chtěl vědět, co se děje se světem, když nejsem fyzicky přítomen – když TAM nejsem. Chtěl jsem vidět za horizont i toho nejzazšího kontextu. Do oblasti, kterou nikdy nedomyslím, které se nikdo jen tak nedobere. Jak se cítí a jak existuje trojuhelník prostoru pod rohem koberce, když nejsem doma? Svět je svět do sebe svěřepě zaklesnutých kulis a opon. Jsou v řadách – jedna za druhou, do nekonečna.

Velice záhy jsem chtěl vlivnit tok věcí a času. Přehazovat výhybky. A v první řade nějaké výhybky najít. V lese leží kámen… milliony let. Pevně věřím že všechno (každý atom) má svůj osud, ať je to kámen, jepice, zrnka písku nebo párátko. Když kámen odvalím, brnknu tak do matrice a změním mu souřadnice prostoročasu - osud. Jenže... já jsem jeho osud a stejně jen završím, co už bylo bytostně určeno! Kráčím tedy krajinou a balvany schvalně neodvaluji. Opět jsem však jen naplnil jejich osud v záměrné neodvalenosti. Opony do nekonečna a konce se nedoberu. Jakýsi pokrok tu ale je. Uvědomění, ze čistá úvaha a záměrné vykonání “nevykonání” původního záměru je sice tristně miniaturní záležitost, a jistě… proti fraktálnímu toku jsoucna jsem bezmocný, ale mohu se přece jen lehce vetřít a ty výhybky, alespoň ty na samém okraji okrajů, vytáhnout na okamžik ze tmy. Ano… jak na ně šáhnu, zmizí.

Tedy, nešahat, jinak zkamením. Došlo mi, že lze vytvářet situace… kombinací časoprostoru, myšlení a kontextů, které mě přesunou někam za hranici newtonovské fyziky i metafyziky do oblasti neprobádaného, neobjeveného. Že lze uchopit, byť i jen na vteřinu – neuchopitelné. Některé formy současného umění to umožnují. To, co se běžně dělalo v pohádkách a o co se posléze pokoušeli alchymisté a šamani, lze vykonat… V 70. letech jsem přehodil několik takových neviditelných výhybek a dokonce (použiji termín Pavlíny Morganové), aranžoval “vykolejené situace”. Mými nástroji bylo mé tělo, myšlení protínajicí prostor a čas – prostoročas, matrici dění.  Po čase me ČAS dohonil. Mám neodvratný pocit, že současné jsoucno je vykolejené více než kdy jindy a přemíra neuspořádanosti dohání mé tělo.

Pralekce

Pres třicet let studuji kanadský prales. Tady v Kanadě se mu říká BUSH, čili houština bez ladu a skladu. Pra-les je nejen starý, ale hlavně diagonalní-les. Stromy ve všech úhlech, od mladých vertikál po mrtvé horizontály, někdy je takřka nevidět, protože splývají se zemí a stávají se zemí. Smrt se životem v jednom objetí, zápas, výhry a porážky. Kolébky a krematoria, jesle a hroby, ranění a úpějící na ramenou těch, kteří mají silné kořeny. Všechna anatomie je obnažena, ošklivé je zrovna tak krasné jako stařecká ruka. Není názoru, není stylu a dějin, lítosti, není viny či neviny, neuspořádanost přede jako líná kočka. A v té totální neuspořádanosti vládne naprostá spořádanost, protože není chyb ani pochyb, je tu naprostý pořádek, dokonalost a neomylnost osudu… triliony příběhů na jediné niti. Čas, neustále čas… a věci, které se časem naučí řeči…

Prales mě naučil se nejen dívat ale vnitřnit čas.

Mými nástroji jsou nyní věci a jejich příběhy v čase.

Věci mluví.

Věcem z lesa vtělujeme významy: nemůžeme jinak, naše myšlení nikdy neztichne.

Lidské věci maji významy vtělené, nemohou jinak, jejich řeč nikdy neustává.

Věci mohou být staré, antikvární, nezralé, ztrouchnivělé, staromódní, vzácné, bezcenné, nenahraditelné, novodobé, čpící, nemoderní, osobní, kýčovité, hloupé, poctivé, kvalitní, zbytečné, unikátní, zanedbané, dobré, zamilované… je v nich názor, postoj, duch doby, veškerá moudrost a pošetilost, nesmyslnost a velikost, věci šeptají, křičí i žalují a naříkají… mají na sobě stopy tisíce doteků, šupiny a škrábance, otisky biče i slunce a vrásky…

Vše mluví.

Vše je důležité a vzácné. Prales vyšrouboval můj prostorový sluch a kontextuální čich do nové polohy. A já vidím, že nepodstatné je podstatné a i ta nejmenší změna v uspořádanosti má nedozírné následky.

______________________________________________________________

Text vychází zároveň jako předzvěst společné výstavy Lumíra Hladíka s Matyášem Chocholou v GAVU Cheb v termínu od 21. ledna do 15. března 2015.