O varšavské expozici středověkého umění

Muzeum Narodowe ve Varšavě v prosinci loňského roku otevřelo novou stálou expozici středověkého umění. Jejím autorem je kurátor muzea a profesor Ústavu dějin umění Varšavské univerzity Antoni Ziemba; za architektonickým řešením stojí varšavský ateliér WWAA. Muzeum zpřístupnilo stálou výstavu středověkého umění v jižním křídle budovy po zhruba dvouleté pauze, během níž prošel výstavní prostor rekonstrukcí.

Instalaci z počátku 70. let 20. století nahradila střízlivá expozice ukazující asi stovku děl zahrnující výběr od drobnějších uměleckořemeslných prací přes solitérní sochařská díla po velké křídlové oltáře. Tím byla zakončena předposlední fáze reorganizace všech sbírek, která se v muzeu disponujícím kolekcemi umění od starověku po 21. století postupně realizuje od roku 1996 (jako poslední se připravuje expozice starověkého umění).

Autor prezentace jedné z nejrozsáhlejších sbírek středověkého umění ve střední Evropě zvolil pro uspořádání exponátů dva klíče: prvním je záměr představit pestrou škálu funkcí sakrálního umění, druhým je tradiční rozdělení děl do uměleckohistorických regionů. Jakkoliv by se snad mohlo zdát, že jde o mimoběžné koncepce, jako celek expozice funguje výborně.

S funkcemi různých druhů středověkých artefaktů je divák seznámen především v úvodní místnosti expozice. Instalace za použití minima prostředků, pouhým uspořádáním děl, evokuje prostor gotického kostela. V ose je jako hlavní oltář umístěn velký retábl (oltář z Grudziądz, kol. 1390) a v pomyslném transeptu či vítězném oblouku visí socha Ukřižovaného (krucifix z kostela Božího Těla ve Vratislavi, kol. 1360) tak, aby si mohl návštěvník dílo určené ke sledování z podhledu prohlédnout v náležité perspektivě. Dvě řady soch převážně stojících madon oddělují boční prostory při stěnách, kde našly místo drobnější práce určené k soukromé devoci, votivní obrazy či nejstarší slezský epitaf z roku 1409. Vedle několika starších děl (románské hlavice reprezentující architektonickou skulpturu, Madona z Ołoboku z konce 12. nebo počátku 13. stol. považovaná za nejstarší dřevenou sochu polské provenience) je větší část děl vybrána z období krásného slohu kolem roku 1400 (např. kamenná Madona z Vratislavi jako jedno z nejvýznamnějších děl tohoto období ve střední Evropě). Ač není možné prezentovat rozmanitost úloh malířských a sochařských děl určených do liturgického provozu v celé šíři, představuje vstupní část expozice solidní úvod do studia středověkého umění. Podrobnější informace o jednotlivých dílech nabízejí rozšířené popisky na volných listech a dotykové obrazovky, jež jsou k dispozici pro každou kapitolu expozice.

Za vstupní síní je prostor jižního traktu muzea rozdělen jedinou přepážkou na dva dlouhé sály, v nichž je prezentováno pozdně gotické umění. Z toho jsou necelé dvě třetiny prostoru vyhrazeny pro slezské umění. Převaha Slezska je dána historií sbírky – už na jaře roku 1945 se do Varšavy přesunula velká část uměleckých děl z původně německy mluvícího regionu, která byla před hrozbou válečného bombardování ukryta mimo města a která byla ohrožena také postupující Rudou armádou. Vedle této kapitoly moderních dějin však rozsah a kvalita kolekce dokládá, jaký význam Slezsko a jeho centrum ve Vratislavi v pozdním středověku měly. Velká část vystavených děl pochází ze dvou nejvýznamnějších vratislavských farních kostelů sv. Alžběty a sv. Barbory (oltář sv. Barbory, 1477, polyptych Zvěstování Panny Marie s jednorožcem, kol. 1480 a mnoho dalších). V poslední části expozice jsou představena díla z Malopolska, Velkopolska, Kujavska a Gdaňsku s přesahy do dalších hanzovních měst (např. oltář sv. Reinolda, který vzniknul před rokem 1516 v Antverpách). V instalaci je patrná sympatická snaha ukázat zvídavým návštěvníkům maximum možného. Velké oltářní retábly s oboustranně malovanými křídly jsou proto ve většině případů umístěny tak, aby bylo možné díla obejít nebo alespoň nahlédnout na zadní stranu.

Architektonickou podobu dal expozici mladý kolektiv ateliéru WWAA (Natalia Paszkowska, Marcin Mostafa, Boris Kudlička a Michał Bartnicki), který není na poli výstavních prostor nováčkem - jejich nejznámější realizací je polský pavilon pro Expo 2010 v Šanghaji. Autoři zahalili interiér modernistické budovy ze 30. let 20. století do temně šedé barvy a okna na jižní straně budovy zakryli perforovanými plechy v ještě tmavším odstínu. Z opačné strany pak nechávají do výstavy vstupovat přirozené severní světlo. Výsledkem citlivé práce s barevností a přirozeným i umělým osvětlením je expozice, která dává vyniknout jednotlivým uměleckým dílům. Jediným místem expozice, kde se tento záměr nepodařil zcela, je začátek části věnované Slezsku, kde jsou exponáty až příliš nahuštěny.

Bez úvodní místnosti by byla prezentace středověkého umění ve Varšavě „obyčejnou“ stálou výstavou, která jen převedla starý koncept do nových, velmi kvalitně provedených kulis. Inscenace vstupního sálu - aniž by sklouzla k laciným prvoplánovým řešením - však dává expozici nový rozměr, který usnadňuje pochopení specifických uměleckých děl  v širších souvislostech. Obě části expozice se dobře doplňují a nabízejí divákům nejen estetický ale i velmi poučný zážitek.

Galeria Sztuki Średniowiecznej / kurátor: Antoni Ziemba / Muzeum Narodowe w Waszawie / Varšava / od 11. 12. 2013

foto: Zdeňka Míchalová