Svobodný přístup k tvorbě: k Müller-Pohleho výstavě v GHMP
3. 10. 2014Recenze
V českém prostředí byl Andreas Müller-Pohle poprvé představen v roce 2003 při Mezinárodním festivalu digitálního obrazu IN OUT, který připravili Ivan Mečl s Pavlem Vančátem, Čedomirem Butinou a Davidem Koreckým, kde byla vyzdvihnuta především jeho teoretická zkušenost. Před dvěma lety uspořádala výstavu jeho fotografií Jana Vránová v Domě umění města Brna. Letos je jeho tvorba dostupná bezmála v plném rozsahu témat v Pražském domě fotografie v podobě Pavlem Vančátem střízlivě pokrácené retrospektivy.
Mimo to, že je výstava kvalitativní přehlídkou práce jednotlivce za posledních bezmála čtyřicet let, obsahuje také téměř didaktický materiál formální proměny uplynulých desetiletí. Müller-Pohle se věnuje dobově adekvátnímu médiu, které fotografie splňuje díky své uživatelské dostupnosti a relativní časové nenáročnosti vytvoření/získání obrazu. Zároveň má Müller-Pohle silné teoretické zázemí, které nabyl mimo jiné prostřednictvím své vydavatelsko-nakladatelské činnosti (časopis European Photography, v němž mj. v r. 1983 knižně publikoval Flusserův esej Za filozofii fotografie).
V prvním čtení reprezentuje svobodný přístup k tvorbě. Výstava představuje jeho analytické, ale i přesto poměrně uvolněné rozvrstvení možností poststrukturalistického zacházení s obrazem. Už u náhodných analogových snímků v cyklu Transformance (1979—1982) přirozeně projevil odtažitost od autorství a přejal roli editora, v níž pokračoval i v projektu Dacapo I (1988–1991), ve kterém navíc předjímal postprodukční tendence. Pracoval s motivem pohlednic, recykloval jejich význam a vytvářel nové posunuté obrazy. Ze souboru fotografií Constellations (1976–1979) je zřejmý obrazový vztah k Bauhausu a ruské avantgardě, ke kterým se sám hlásí. Konec 70. let popisuje jako estetický přelom, v němž redefinice média byla reakcí na nové metody politického kódování. Došel díky tomu k decentralizaci, formálnímu vyprázdnění středu obrazu. Závěry z praktické zkušenosti shrnoval i ve vlastních textech. V počátcích o konceptu uvažoval jako o způsobu, jak se dostat dovnitř média, jak porozumět jeho podstatě. V postojích k obrazu demonstroval snahu vyčerpat možnosti black boxu.
Pavel Vančát dělí Müller-Pohleho tvorbu na dvě části (v expozici jeho dělení kopírují podlaží). Jakási revize k retrospektivě přirozeně patří a strukturování je veřejností automaticky očekáváno. Ačkoliv z principu může taková kategorizace pro autora působit dočasně jako svazující moment, je pro něj na druhou stranu členění příznačné vzhledem k tomu, že on sám k určitým rekapitulacím textově i obrazově inklinuje.
Do první části spadají ještě cykly obsahující mechanické zásahy do negativů a samotných snímků. Sérii Albufera (1985) tvoří fotografie krajiny pořízené poblíž Valencie. S minimálním zásahem, kdy fotograf vědomě přetrhl obraz a následně složil, vytvořil umělou diskontinuitu analogu a tím zdánlivě i jeho časové předlohy, na níž byl obraz vázán. Aniž by si člověk nějak situaci vysvětloval, vzbuzují tyto fotografie velkou přitažlivost. V sérii Signa (1989) experimentoval s časem jiným způsobem, překračoval doporučený limit k ponechání snímku v polaroidu. Vznik Cyklogramů (1991–1994) byl motivovaný pragmatickým důvodem mít ateliér bez odpadu. Výsledkem byla recyklace v podobě „esteticky zhodnoceného“ fotoodpadu. Proces úklidu/čištění završil ve videu Entropia (1996), v němž je průmyslovou drtičkou papíru zničeno přes jedenáct tisíc snímků a další obrazový materiál. Druhotným produktem videa byly Entropické válce (1996), slisovaný fotoodpad.
Jako pomyslný přelom ve výstavě je považovaný nástup digitální technologie, která málokoho nechala chladným. Přepisům kódů v různých variantách se věnoval v projektech Digital Scores (1995–1998) nebo Blind Genes (2002). U The Danube River Project (2005–2006) slouží jako sekundární kód k obrazu textový záznam o znečištění vodního toku v konkrétním místě a čase. Skrz vodní horizont dokumentuje důsledky našeho chování, plynutí řeky současně odkazuje k motivu času a ztracené kontinuitě.
Didaktický nádech výstavy, včetně sympatických popisek, vnímám jako kurátorsky vlídné gesto a pochopení situace, které potvrzuje i rafinovaně umístěný voyerský snímek Araki při práci (1996).
______________________________________________________________
Andreas Müller-Pohle: Koincidence / kurátor: Pavel Vančát / GHMP: Dům fotografie / Praha / 22. 7. - 26. 10. 2014
______________________________________________________________
foto: archiv GHMP, Tomáš Rasl
Denisa Bytelová | Narozena 1983, dlouhodobě spolupracuje s galerií Sam83, přispívá do periodik A2, Fotograf, Ateliér, Pižmo, zpracovává hesla pro databázi Artlist. Od roku 2012 pracuje pro Artarchiv a databázi Abart, od roku 2013 vyučuje teoretické předměty na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara.