Artalk.cz

Tekoucí sentiment

Vladimír Houdek zahajuje příští týden v Brně výstavu v Richard Adam Gallery, další jeho vernisáž – ve stejném městě – chystá Galerie TIC na konci příštího měsíce, kdy také začíná skupinová výstava v Houdkově „domovské“ Polansky Gallery, na které je zastoupen. Snad nejvýznamnější letošní přehlídka tohoto malíře se však odehrála v Galerii Plato. Ta ostatně byla popudem i k napsání následujícího textu. Jeho publikování ve chvíli, kdy se chystají další výstavy, není od věci, protože řeší Houdkovu tvorbu a akceptaci publikem obecně.

houdek-06

Vladimír Houdek je momentálně považován za nejvýraznějšího představitele malířského média mladé generace českého umění. Po zhlédnutí jeho aktuální tvorby se však dostavuje otázka a naléhavá pachuť, zda vychvalovaný potenciál Houdkovy tvorby není už jen tonutím v iluzích o poezii a avantgardě, jejichž skutečným resultátem jsou nakonec nechutně sladký sentiment a plytké abstrahování.

Před jistou dobou byla Vladimíru Houdkovi udělena dvě ocenění: Cena kritiky za mladou malbu a o něco později Cena Jindřicha Chalupeckého pro umělce do třiceti pěti let. Jeho malířská koncepce na výstavě uspořádané při příležitosti druhého jmenovaného ocenění měla ambici vnést do současné české malby více nežli jen sdělování nesdělitelných emocí nebo naopak vyschlý úžlab konceptuálního instrumentu. Přičemž tuto relevantní skutečnost nezakalily ani konzervativní hlasy v kulturních rubrikách, které zaznívaly nakrásně přihlouplými slogany typu: „malba není passé“ nebo „do českého umění stiženého konceptualismem se opět vrací tradiční médium“. Avšak každá „velká nádhera“ povadne s příchodem opilého úsvitu. Zcela příkře řečeno: tvorba Vladimíra Houdka jakoby začala odpovídat citovaným klišé, kterými se také nevyhnutelně stává.

Malba Vladimíra Houdka prodělala několik fází. Jedna série se vždy zhoupne do další, zmizí předešlý prvek, aby jej nahradil jiný vizuální znak. Mění se úsečka barevné škály i kompoziční koncept. Barevná pasta, s níž Houdek nikdy nešetří, je zapracovávána do plochy nebo seškrábána ve prospěch „lepší vrstvy“.  Centrálním motivem je kruh. Houdek jej variuje již od počátku své tvorby.  Motiv kruhu se dříve a ještě ne zcela zřetelně ukrýval v zrcadlivých expresivních kompozicích. Později se objevuje jeho detail nebo aura okolo figury, v anti-figurálních sériích geometrický obrazec přesouvá na místo hlavního konstrukčního prvku obrazové výstavby. Uplatňuje metodu kombinující rozměrnou koláž s malbou. Maluje urputně, vytrvale, téměř posedle množí uhlazeně zpracované plochy. Jakoby chtěl každou sérii vždy pečlivě uzavřít, vyčistit, vybrat z ní to nejlepší.

Je taktéž autorem literárním. Poezii lze v Houdkových obrazech vnímat jako ty kapky a fleky, které prosakují na rubové straně plátna. Nejenže cosi z poezie čte, ale rovněž se sám poezie dopouští. Není nic nevšedního vidět výtvarného umělce s jednou literární berličkou v ruce. Poprvé své verše uvedl v souvislost s malbou během propagačních příprav Ceny Jindřicha Chalupeckého. V Galerii Plato se v instalaci výstavy nacházel na bílé amboně položený jeden český a anglický výtisk Houdkova údajného libreta Kanoucí šíře. Divák byl vtažen do jakési patetické atmosféry, kdy vestoje četl literární skladbu a zároveň nahlížel panorama výstavy. Za sloupem probleskovala projekce filmu doprovázeného „atonální“ hudbou rakouského modernistického skladatele a malíře Arnolda Schoenberga.

Malíř Vladimír Houdek je značka budovaná pod vlajkou pražské Galerie Polansky. Ta reprezentuje malířovo jméno v užším rámci západního trhu s uměním a současně je mu i produkčním pomocníkem v jeho práci. Polansky a Pražský komorní balet společně realizovali zmíněný film podle Houdkovy poetické skladby, která k němu posloužila jako scénář. Film kombinuje taneční pohyb, umělcem navrženou scénu, Schoenbergovu vypůjčenou skladbu a byl součástí ostravské výstavy. Nyní, když máme možnost vidět Houdkovu tvorbu v zářivém světle velkých institucí, lze si všimnout již jen jednoho směru, jímž se ubírá. V sérii (Kanoucí šíře) předvádí Vladimír Houdek další kreace a varianty na kruh, který rotuje, překlápí se, je traktován do vějíře, množen do ilustrovaných galaxií. Jinými slovy jde o opakování předešlých kompozic s mírnými posuny v barevné škále. Elementární geometrické znaky jsou zpracovány natolik úhlednými valéry, že by jimi ukonejšil i postarší dámu, která se přišla na vernisáž pouze občerstvit. Snad právě pro tu sdělnou a šťavnatou formu je řediteli, galeristy a populistickými novináři Vladimír Houdek častován samými superlativy.

Bohužel se domnívám, že se jedná o jeden z dalších fatálních omylů v poušti světa umění. To, co tolik vábí nejednoho diváka k Houdkovým obrazům, exaltovanému filmu a nepodařené literatuře jsou otevřené brány zdánlivé niternosti a emancipované abstrakce. Je velmi módní záležitostí užívat avantgardního slovníku. Také je nesmírně šik zapojit do výtvarného (malířského) výstupu film nebo tanec. (V nejužším kontextu Houdkovy tvorby se formami tance a performativní choreografie zabývá například německá malířka Silke Otto Knapp nebo česká umělkyně Eva Koťátková.) Tato prostupnost několika forem, například koláže, malby a kresby s tancem, performancí nebo filmem, dnes není ničím neobvyklým. Avšak jakmile se ukazuje, že k malbě je přidáván taneční pohyb jen díky poučenému sledování trendů a aktuálních jevů v současném umění, pak je na místě se ptát: Spočívá vůbec hodnota vizuálního umění v tendenčním přizpůsobení se estetickým formám, nebo by jeho prioritou měla být především radikálně zřetelná výpověď konkrétního umělce? Bez ohledu na prodejnost nebo líbivost. Především vůči nim by měl každý odpovědný umělec, který se vědomě vztahuje k (zde modernistické) minulosti, zaujmout nepříčetný, nepřátelský a agresivní postoj.

Soudobý umělec je naprosto legitimován k práci s jakýmkoliv uměním minulosti včetně jeho ideologií. Ovšem pokud se to děje z čirého vycítění vhodné estetiky, potom zavdává důvod k podezření, že to činí jen ze sentimentálního a nepodloženého pocitu. Místo aby šel „proti srsti historie“, tak ji jen rozněžněle hladí a prezentuje nezměněný povrch, který nekriticky opisuje. Namísto „zarytí se do masa“ pokouší se vzkřísit něco, čemu dnes už budou všichni rozumět. Geometrická redukce pohybu, rytmus a patetická, zobrazivá choreografie mají pouze účinek odstrašujícího neporozumění výpovědím a předmětům, které nám z avantgardního údobí zůstaly. Z jejich forem se v Houdkově případě stala jen další komoditní vábnička. „Perlou“ v instalaci ostravské výstavy Vladimíra Houdka bylo doslovné postavení literatury do kazatelské a nucené pozice. Dva výtisky jeho Kanoucí šíře, včetně anglického překladu, tu byly přichystány pro diváka, aby přes jejich ušmudlané stránky hleděl na plejádu pastózních výlevů. Básnický obrat se umělci vymkl z rukou ve chvíli, kdy zkrátka přetekl sám sebe. Až příliš zde chtěl být básník a malíř v jedné osobě. Příkladem práce Vladimíra Houdka se demonstruje naprostá nespojitost básnického snažení s malířstvím, které jistě upřímně, ale nevěrohodně a podlézavě reprezentuje intelektuální formalismus zaslíbený poezii.

______________________________________________________________

Vladimír Houdek: Kanoucí šíře / kurátor: Marek Pokorný / Plato – Galerie města Ostravy / Ostrava / 14. 5. – 31. 8. 2014
Vladimír Houdek / Richard Adam Gallery: Galerie na mostě / Brno / 24. 9. 2014 – 25. 1. 2015
Vladimír Houdek, Tillman Kaiser, Anne Neukamp, Bernd Ribbeck, Suse Weber: Usínám hluboko v noci kurátor: Jiří Havlíček / Polansky Gallery / Praha / 25. 10. – 6. 12. 2014

______________________________________________________________

foto: archiv galerie Plato

Komentáře

    • Jiri David

    S netrpělivosti čekám na polemické komentáře k textu Radima Langera.
    Asi se ale nedočkám…..Radim se totiž pokusil o analýzu, která především zkoumá zdejší stereotypy nekritického vnímání, kterou si však každá (zrychlená) adorace vyžaduje a zaslouží. Není to jen práce Vladimíra Houdka…

    • Tomáš Marný

    Vladimír Houdek dobře maluje a dokonce na chvíli vyplnil velkou prázdnotu, která se obvykle prezentuje na Chalupářích. Proto je třeba mu dát řádně za uši. Mustr je jasný: dobré je špatné a kdo něco umí, na toho je třeba šlápnout.

    • Petr Dub

    Dobrý den, Radime,

    ano, v textu se objevila záměna jmen Kadlec/Dolejš a Langer/Lagner. V prvním případě se jedná o omyl, který si pěstuji již několik let (opravdu jsem měl z jedné z dřívějších přednášek Milana zafixováno jméno Jana Kadlece) a v případě druhém jde o mechanický šotek, který se jistě v textu objevit neměl a osobně je nepříjemný hned dvojnásobně (mimochodem Jiří David nabízel ať jeho komentář po opravě smažeme, zatímco na druhý problém jste upozornil až vy). Věřte však, že jsem na vás při psaní textu nemyslel ani vteřinu.

    Dále k proklamovanému „svazáctví“. Fakt, že se s Milanem Salákem znám od roku 2003 nepovažuji za nijak exkluzivní, výhradně svazující, ale rovněž ani za nijak tajný. Pohybovat se na domácí scéně bez větší či menší míry zainteresovanosti do specifických okruhů nebo skupin je v praxi nemožné. Nepovažuji za kritika umění, ale za mediátora témat, která mne osobně zajímají. Píšu o dění, které je mi svým charakterem blízké a své texty záměrně nekoncipuji apriorně kriticky. Pokud pro vás nefungují dle vlastní představy konkrétního literárního formátu, pak je opravdu docela zbytečné abyste na nich pálil svůj cenný čas. Váš komentář i přesto beru za účast na profesním dialogu, o který jde jistě nám oběma. Závěrem zasílám směrem k vaší vlastní schopnosti interpretovat s lehkostí „sdělování nesdělitelných emocí nebo naopak vyschlý úžlab konceptuálního instrumentu“ – mnoho zdaru!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *