Blízká setkání: k mikulovskému sympoziu

Kurátor letošního 21. ročníku mikulovského sympozia, Stanislav Diviš, vybral pro přehlídku umělce, kteří se dlouhodobě soustředěně věnují malbě. Sešla se tak skupina silných osobností bez formálních výtvarných vazeb, někteří se ani osobně neznali. Během několika dní se však ukázalo, jak silná skupina – lidsky i umělecky – v Mikulově pracovala.

Václav Bláha

Bytostný figuralista Václav Bláha je malíř velkorysého gesta, jenž zcela svobodně zachází s tvarem, barvou i písmem. Celou Bláhovu tvorbu provází figura, člověk ocitající se v mezní situaci. Jako jediný ze skupiny se ve své mikulovské tvorbě nechal oslovit geniem loci hraničního místa na česko-rakouském pomezí. Z jižních oken mikulovského zámku je vidět daleko do kraje, kde se horizont vlní několika kopečky. Jeden z nich za státní hranicí, nazvaný Südmährenkreuz, je místem, odkud se čeští emigranti chodili dívat domů do Čech. Na tomto vyvýšeném místě dochází k akustickému jevu, který způsobuje, že je zde slyšet hovor z české strany. Tento jev se stal pro Václava Bláhu tvůrčím impulzem k sérii haptických obrazů Situace Mikulov. Z plastické mlhy poloprůhledného závoje se vynořovaly barevné figury podle pozice pozorovatele zároveň nezřetelné, zároveň jasné. I nyní, jako již několikrát, tu pracuje Bláha se silou textu v obraze. Vervní a vitální malbu prostupují texty sugerující hlasy nedávné minulosti, které daly i jednotlivým obrazům názvy: Pozoruji krajinu skrývající křivdy plynoucí v čase / Naslouchám nedostupné krajině nadosah přede mnou / Prostupuji časem hledajíc ztracené v přítomnosti.

Stanislav Diviš ve své obrazové sérii interpretoval alchymistické, astrologické, astronomické představy, tak významné pro období pozdní renesance a manýrismu. Jeho kompozice vycházejí z dobových zpodobení a konstrukcí sil a mocností ovládajících svět. Nicméně barevné obrazce chápe jako svébytné znaky, které nejsou striktně vázány na původní významy. Užívá je jako redukované prvky reality, které ovládá, propojuje, odděluje, přerušuje podle imanentního klíče výstavby obrazu, s nímž nakládá zřetelně v duchu jím samým formulovaného „vědeckého realismu“. Diviš vytvářel děj svých obrazů pro něj typickými základními formami a charakteristickou barevností, protože věří, že „v barvě je děj a znak je nositelem myšlenky“.

Pro tvorbu Jana Pištěka znamenala mikulovská perioda další krok v experimentování s podobami a možnostmi obrazu. Jeho plátna nevznikaly klasickým postupem - malbou štětcem, nýbrž složitým procesem vytváření obrazů otiskováním, stříkáním, sléváním, stékáním atd. Pištěkovy „průhledy“ do jiného světa, abstraktní krajiny vodních hlubin, sopečných kráterů, pralesních temnot - tiché, klidné, transparentní, ale i výbušné a záhadné, získaly na expresivitě, výraznosti, koloristické razanci. Zaujat přírodním děním oživuje své monochromy dalšími hlubinami barevných tónů, novými kombinacemi tvarovými a koloristickými. Sympozium, které oproti soustředěné tvorbě v ateliéru pro sebe pojal jako čas neomezeného experimentu, mu otevřelo nové možnosti dalšího uměleckého směřování.

Aldin Popaja vychází ve své aktuální tvorbě z historie své země, hledá tajemství lidských osudů v dějinách Bosny. V bosenských horách se zachovaly rozsáhlé nekropole, jejichž časové a kulturní souvislosti jsou stále zahaleny tajemstvím. Na některých fragmentech jsou stále dobře čitelné symboly provázející člověka neznámých časů a kultur na cestě životem i ve smrti. Popaja si z výtvarných památek vybírá jednotlivé symboly, vytrhuje je z historických i spirituálních souvislostí a zcela volně s nimi výtvarně manipuluje. Užívá nejen původní tvary (kříž, půlměsíc, slunce, zdvižená ruka, dlaň), ale i výřezy z motivů a skládá je do svébytných jasně barevných kompozic. Velmi křehká a nenápadná racionální konstrukce šikmo ubíhající na pozadí barevných znaků a symbolů sugeruje běh času v jakési bílé prázdnotě. Popajovy obrazy jsou vzdáleny jakékoliv didaktičnosti i ryzí estetičnosti. Nenásilně cílí k základní  potřebě člověka, k ukotvení v lidské duchovní pospolitosti.

Mikulovskými obrazy navázal Oldřich Tichý v základních formách na svou dosavadní tvorbu. Jeho malba se zmocňuje obyčejných, odložených nebo pohozených věcí a fragmentů a proměňuje je v obraze v tiché a naléhavé svědky lidské existence. Zvětšený detail pletiva nebo dráty spojené uzlíky přinášejí pocit soudržnosti, možná ale i omezení, tvar připomínající kladivo představuje princip podpory a břemene, podpírání, tíhu, ale také labilitu, v jiném obrazu střecha vytváří nehmotný dům, evokuje skrýš, zábranu, bezpečí – Tichého symboly bytí a víry v dobro. Oldřich Tichý svá témata nehledá, jsou v něm, jak sám říká: „mám je pod hrudní kostí, jde o to, co cítím, co chci vyjádřit“. Jedno téma umí namalovat mnohokrát, vždy jinak, vždy s novými významy a vazbami. Jeho hluboká emocionální zkušenost prožívání reality, poznání a pochopení stop minulých životů dává Tichého obrazům sílu.

Pohled do instalace výstavy: Aldin Popaja, průhled Oldřich Tichý

Neokázalá malba Petra Veselého je tradičně tichým záznamem viděných i neviděných „obyčejností“. Malíř vnímá a zachycuje stíny, tvary, obrysy, jeho křehké obrazy jsou shluky monochromních substancí vyvolávající volné představy, asociace, vzpomínky. Veselý maluje NIC, které v sobě nese hlubokou paměť ČEHOSI, co se někdy událo a zůstává vnořeno v naší paměti. Maluje tušení toho, jaký svět je. Veselého svět je čirou energií, čirým světlem, světem, v němž je jasné, že hmota sama o sobě neexistuje, je jen jinak uspořádaným tokem neviditelných částic. Jeho malířský motiv vzniká ze sebevšednějšího podnětu - že světlo střídá tmu, že věci vrhají stín, že některé jevy stín nevrhají, že trvání je pohyb… Obrazy dýchají umělcovou pokorou z údivu nad světem a lidskou existencí.

Výstava výsledků letošní mikulovské Dílny v prostorách zámku demonstruje, kromě svébytného projevu jednotlivých autorů a kvalit jejich tvorby, také to, čím dnes malba a obraz jako dílo, které trvá, vlastně jsou. Znovu se ukazuje, že obraz má stále neutuchající schopnost sebeobnovy, která mu dovoluje znovu a znovu rozevírat tajemství světa, znovu a znovu mluvit řečí současnosti.

______________________________________________________________

Stanislav Diviš, Václav Bláha, Jan Pištěk, Aldin Popaja, Oldřich Tichý, Petr Veselý: Mikulov 2014. 21. ročník Mikulovského výtvarného sympozia „Dílna“ / pořádá: Regionální muzeum v Mikulově, Město Mikulov, Společnost pro rozvoj Mikulovského výtvarného sympozia „Dílna“ / Zámek Mikulov / Mikulov / 10. 8. - 31. 8. 2014

______________________________________________________________

foto: Magdalena Bláhová

Eva Neumannová | Narozena 1953 v Praze, studia na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, obor dějiny umění-estetika (1974-1979), doktorát z dějin umění a filosofie 1988, pracovala v Národní galerii v Praze (1985- leden 2004) ve Sbírce kresby a grafiky jako kurátorka kresby 20. století, v Institutu restaurátorských a konzervátorských technologií v Litomyšli jako kvestorka (2004) v Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích jako vedoucí odborného oddělení (2005-2008), od 2009 vedoucí kurátorka sbírek v Galerii umění Karlovy Vary.