Artalk.cz

Odpovím vám tak upřímně, jak jen mohu

Jeným z členov výberovej komisie finalistov Ceny Oskára Čepana v roku 2014 je aj Jiří Ptáček. Položili sme mu niekoľko otázok ohľadom priebehu výberového konania, ktoré sa uskutočnilo tento rok v Žiline. Odborná komisia vybrala zo štyridsiatich prihlásených štyroch finalistov –  Janu Kapelovú, Jaroslava Kyšu, Martina Kochana Matěja Smetanu.

kapelova_www.fotomisad.cz
Jana Kapelová / foto: Michaela Dvořáková

Ako vnímaš mladú slovenskú výtvarnú scénu, ktorá sa prihlásila tento rok na COČ?

Aniž to víte, začínáte zostra. Pokusím se vám ale odpovídat tak upřímně, jak jen mohu. Musím vám tedy přiznat, že jsem při prohlížení portfolií nezažil žádné velké překvapení. Zčásti jsem slovenskou scénu znal již dříve a pak svou roli hrála také loňská zkušenost z komise Ceny Oskara Čepána a následná rezidence slovenské sekce AICA, díky níž jsem měsíc žil a rozhlížel se. Přesto jsem pořád očekával, že na mě z nějakého portfolia vyklouzne něco úžasného a nového. To se nestalo.

Všiml jsem si také dvou specifičtějších fenoménů. Mezi přihlášenými bylo nečekaně mnoho umělců, kteří se věnují problematice monumentu a zejména sochařskému pomníku. Vím, že na Slovensku je tato problematika již déle reflektovaná a že k tomu existují dobré důvody kvůli politické realitě v zemi, která cíleně deformuje kolektivní paměť národa a snaží se ideologicky překódovat jeho identitu. U toho množství všelijakých intervencí do monumentů jsem ale časem začal být podezřívavý. Začalo to na mě působit, jako by přesně toto právě bylo jednoduchým receptem, jak se stát „současným slovenským umělcem“. Nehodlám šmahem odmítat nějakou problematiku, ostatně dva z finalistů se jí věnují. Toto podezření ve mně vzbuzují pouze ten kvantitativní nárůst a jistá podobnost řešení.

Zmíním jeden očekávatelnější jev. Vyrůstal jsem v malířském prostředí a ať už dělám cokoliv a s kýmkoliv, nepřestávám se ohlížet po zajímavé malbě. Podobně jako v České republice se ale ani na Slovensku o nejprestižnější cenu pro mladé umělce nehlásí příliš malířů. Již dříve jsem zaznamenal, že Cenu Jindřicha Chalupeckého a Cenu Oskára Čepana spojuje nedůvěra části umělecké obce kvůli orientaci na konceptuálně založené umění. U malířů se často jedná až o takovou mantru marnosti a odmítání: „Nemá cenu se hlásit, stejně to dostane zase nějakej koncepťák“. Otázkou ovšem zůstává, jestli by tomu tak bylo, kdyby se do soutěže hlásili. Když se totiž nehlásí, cyklí se situace, proti níž se tak vymezují.

Jistým překvapením také bylo, že se nepřihlásil nikdo z loňských finalistů. Erik Sikora mi napsal krátký, ale moc hezký dopis, v němž mi vysvětil, proč letos nemá motivaci k podání přihlášky. Psal, že mu finále hodně pomohlo a tak zjistil, že by se letos hlásil jenom kvůli penězům za vítězství. Tomu říkám postoj. Se zbylými dvěma finalisty jsem nemluvil, takže nevím, co je odradilo. Každopádně to otevřelo prostor čtyřem novým jménům.

Ako prebiehal výber finalistov – odlišoval sa niečim výnimočným od predchádzajúceho roka?

Odlišoval se jedním zásadním přípravným krokem před samotným jednáním. Všechna portfolia jsme dostali ke shlédnutí přes cloud a byli jsme vyzváni, abychom si sami zvolili, o kterých umělcích a umělkyních chceme debatovat s ostatními komisaři. To jsem přivítal. Prohlížet si během jednoho dne důkladně čtyřicet portfolií je nesmírně vyčerpávající. Takhle každý měl čas prohlédnout si je sám a udělat si předběžný výběr širšího okruhu adeptů na finále. S tím, že ho případně rozšíří ostatní členové komise. Přesně tak to potom proběhlo.

1-Jaroslav-Kyša_Marko Horban
Jaroslav Kyša / foto: Marko Horban

Boli títo štyria finalisti „jasnejší“ už od začiatku?

Jak by mohli. Kromě Miry Keratové jsem od loňského vyhlášení laureáta Ceny Oskara Čepana nemluvil s nikým z komise. Přišli jsme na jednání a začali si ukazovat, co nás zaujalo. Pokud si dobře vzpomínám, dva finalisté vzešli z plné shody a o dalších dvou se debatovalo déle. Jistě mi odpustíte, že je nebudu jmenovat. Nerad bych někoho znervózňoval pouze kvůli tomu, že se o něm mluvilo déle. Již jsem seděl v několika komisích, kde se měl vybrat větší počet kandidátů na ocenění, a nevzpomínám si, že by to někdy bylo jinak. Pod hranicí plné shody je zóna, do které se nahromadí více počet kandidátů, než je možné připustit. Tehdy začíná debata o různých pro a proti.

Před rokem jsem přijel do Bratislavy vybírat laureáta ceny a večer před tím jsem se dozvěděl, že už se v kuloárech povídá, že jsem do finále prosadil Erika Sikoru. Prý proto, že je z Prahy a má podobný typ humoru jako já. Smál jsem se tomu a zároveň se hodně rozčílil. Nejhorší je totiž vyvracet polopravdy. Erikova práce se mi opravdu hodně líbila. Do té doby jsem ale znal pouze jednu jeho práci, soubor diplomových videí z AVU. A v jednom krátkém článku jsem mu věnoval dvě nebo tři pochvalné věty. Neznali jsme se osobně a vlastně ani o tom humoru jsem si nebyl jistý. Pravdou ale bylo, že se mě jeho portfolio velmi zaujalo a stejně tak mě potom přesvědčil ve finále. Teprve po vyhlášení laureáta jsem si s ním také poprvé popovídal. Natruc jsem mu ale v zimě udělal výstavu v pražské Fotograf Gallery.

Mluvím o tom ale z jiného důvodu, než že bych chtěl vysvětlovat loňský rok. Letošním překvapivým finalistou, a tím se vracím i k tvé předchozí otázce, se stal Čech Matěj Smetana. Je to poprvé, co se finalistou stal občan jiné země, což umožňuje změn pravidel. Chci o něm ale říct, že to rovněž můj kamarád, dokonce, zrovna teď mi došlo, že mi byl na svatbě za svědka. Takže střet zájmů jako řemen, že? Jenže já si stále myslím, že to střed zájmů není. Matěj je pro mě jednou z nejzajímavějších osobností české scény. Sledovat jsem mohl i jeho pozvolné srůstání se uměleckou scénou na Slovenskou. V komisi jsem to pochopitelně byl já, kdo o něm věděl nejvíce, a tak o něm mohl ostatním povyprávět. O ostatních zase věděli více slovenští členové komise a tak nám o nich vyprávěli oni. Jsem tedy přesvědčený, že Matěj by se nepostoupil do finále, kdyby to ostatní neuznali za vhodné. S žádným dalším finalistou se teď ale raději nebavím o tom, co připravují pro finále, a do Žiliny jedu s tím, že ať už Matěj předvede cokoliv, nebudu to já, kdo ho navrhne za vítěze. Dostal ode mně handicap. Kdybych to neudělal, tak si myslím, že by ho v očích veřejnosti diskvalifikoval kamarád v komisi. Znám se pochopitelně se všemi finalisty, ale s Matějem to je intenzivnější. Zneužívám proto Artalk k veřejnému prohlášení.

KOCHANPeter-Snadik_MG_9603
Martin Kochan / foto: Peter Snadík

V čom konkrétne vás zaujali títo štyria finalisti?

Vaše otázka je postavená tak, že bych na ní měl odpovídat za celou komisi. A to nemohu. S Mirou jsme po výběru čtyř finalistů byli požádáni o napsání krátkého stanoviska, které v mezích tohoto specifického útvaru shrnuje hlavní důvody, proč se dostali do finále. Snad je z něj zřejmé i to, že se každý uspěl z trochu jiných důvodů.

Všimol si si opakujúci sa jav finálovej štvorky v COČ – jedna výtvarníčka v doprovode troch výtvarníkov?

Vlastně o něm slyším poprvé. To že se nám povedlo? Nebo možná nepovedlo?! Genderové vyvážení totiž nedebatujeme nějak zevrubně. Sledujeme to, trochu o tom mluvíme. Osobně mi velmi záleží na tom, aby nevznikal dojem, že někoho diskriminujeme. Při procházení portfolií ale nejsem schopen myslet na to, jestli je někdo muž nebo žena, dokud se z toho koncepčně nevychází ve své tvůrčí práci. Nemohu samozřejmě zaručit, že se do mého pohledu na umění nevědomky nepropisují nějaké stereotypní preference. Myslím, že to ale neověříme banální statistikou. To bychom se museli vznášet hypotézy na základě důkladnějšího studia umění, jež jsme měli před sebou, tedy nejen toho, co jsme vybrali, ale také toho, co jsme nevybrali. A také bychom si nejspíš museli zajít k psychologovi. Jednotlivě a také jako skupina. Vždyť i ta naše komise je v poměru čtyři muži a jedna žena. Mira Keratová ale není žádná zakřiknutá pipina. Velmi rád jí naslouchám.

Tomášovi Džadoňovi jsem doporučoval, ať zveřejní portfolia všech přihlášených. Lidé by se mohli podívat, co jsme posuzovali a jak portfolia vypadala. Tomáš letos zveřejnil pouze portfolia finalistů. Neříkám, že by to lidem odpovědělo na všechny jejich otázky, dokonce to nezodpoví ani to své 1:3. Lidé by ale získali přehled a spekulace by mohla nahradit konkrétnější debata. Můj podnět mu chci opět zopakovat v říjnu jako doporučení pro příští ročník.

Smetana_ foto_Lukas Jasansky
Matěj Smetana / foto: Lukáš Jasanský

Ako sa ti javí budúcnosť COČ?

Tomáše Džadoně znám z Prahy a Barborou Šedivou z Brna. O obou jsem se přesvědčil, že to jsou poctiví, pracovití a nápadití lidé. Už si nepamatuji, jak jsem se dozvěděl, že Tomáš přebírá exekutivu Ceny Oskára Čepana. Myslím, že až z prvního zvacího dopisu do komise. Později jsem s ním četl rozhovor, ve kterém směle mluvil o svých plánech. Ta smělost se netkvěla v námětech na vylepšení produkce a image ceny, ale v otevírání citlivých otázek, které se kolem ní průběžně vynořují. Otevřeně promluvil o záměru cenu přejmenovat. Dosti jasně upozornil, že existují hranice, do jaké by měl vstup nových sponzorů, konkrétně J&T banky, měl ovlivnit směřování ceny. Ta nebojácnost se mi zamlouvala.

Po loňské zkušenosti jsem nabyl přesvědčení, že změna je nutná. Zatímco jednání komise byla zorganizována dobře, vyhlášení ceny ve mně vzbudilo vážné pochyby. Nebudu se tím zabývat podrobněji, ale bylo znát vyčerpání z přítomnosti a rezignace na vize do budoucna. O mých pozorováních jsme si s Tomášem Džadoněm a Barborou Šedivou popovídali během žilinského pobytu a jsem přesvědčený, že se od toho chce odpoutat a ceně usilovně navracet kredit. Počkejme ale rok a hodnotně až pak. Teď bych naopak vyzval slovenské kolegy, aby se jeho tým pokusila podpořit aspoň tak, že se s ním pokusí věcně konzultovat zamýšlené kroky. Například přejmenování ceny je symbolicky významný akt. Jestli k němu bude vůle pořadatelská Nadácia – centrum súčasného umenia, ještě zdaleka nebude vyhráno. Kvůli fiktivnímu rozhovoru s Oskárem Čepanem, jež před časem bylo součástí Tomášovu prezentace ve finále ceny, má pošramocenou pověst u části kulturní obce, která to vzala jako znevažování Čepanova odkazu. Přestože bych každému ručil za to, že o tohle Tomáš neusiloval, jeho startovní pozice není jednoduchá. Chtěl předestřít otázky kolem identity ceny a co nejlépe vyslovit, co si (nejen) mladí slovenští umělci cítí – nenacházejí doklady toho, že by Oskár Čepan byl osobností, se kterou se mohou identifikovat. Nebyl pro výtvarné umělce takovou autoritou, jakou byl u nás v roce 1990 Jindřich Chalupecký.

Před rokem jsem se namočil do založení uměleckého spolku a v podstatě několik měsíců jsme s kolegy hledali osobnost, podle níž bychom ho chtěli pojmenovat. Padaly vtipné i zajímavé návrhy, třeba Toyen nebo Teige. Jenže shodnout na jednoznačné autoritě jsme se nedokázali. Připadalo, že tímto hledáním zůstáváme ve vleku tradice předválečného S.V.U. Mánes, která pro nás sice zosobňuje významný a silný spolek, jež ale určitě nechceme kopírovat. Někde hluboko v mysli ho asi máme zasutý, jako jakéhosi „Velkého druhého“. Vzor a stín zároveň. Kritika názvu Ceny Oskara Čepana někdy vychází z názoru, že hledání osobnosti bylo podmíněno tím, že „Češi mají Chalupeckého“. To by ovšem byla nepříjemná a zbytečná závislost. Nedokáži se do toho dostatečně vcítit, ani neznám tuto polemiku v úplnosti. Docela se mi ale zamlouvá Tomášův nápad, že by se cena v budoucnosti nejmenovala po žádné osobnosti, ale našla by název v ideálech, pro které existuje. Konkrétnější nebyl, ale jistě to včas bude debatovat. Jedině tak totiž může přesvědčit kulturní veřejnost, že přejmenování není jeho zfanfrnělost, ani že se nechce dotknout ničích emocí. Že se mu jedná o symbolismus, který se z pojmenování ceny vyzařuje.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *